Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Únor 2008

Zajímavosti z hornopolické kroniky... 3/2006

8. února 2008 v 11:25 Mé vyšlé články
...Velkým návštěvním místem byl místní park. O úpravu se nestaral jen obcí jmenovaný správce parku, ale i dalších pět v obci žijících a prosperujících zahradníků. Krásně pískem lemované cestičky a upravenými trávníky zdobenými podél květinami, vítaly každý volný den mnoho návštěvníků i z České Lípy, kteří sem přijeli prožít krásné dny. Obzvláště pak naše děti zde vítaly klece s ptactvem a zvířaty, upravené jezírko s vodotryskem, ve kterém byly nasazeny různobarevné rybky a dětské hřiště. Dospělí pak odpočívali v pěkném prostředí na upravených lavičkách a občas v altánku vyhrával i hudba.
... O zdraví občanů se staral jeden místní obvodní lékař a jeden zubní technik jménem Wünsch, který si zacvičil do svého dentistického povolání občana Michla. Po sebevraždě veselého Wünscheho vedl zubní ambulatorium onen Michl, který zde zřídil i výrobnu savek, jedinou v celé Československé republice.
... Továrna Achilles ( dnes sklad Crystalexu ) kařdoročně pořádala závody na kolech. Start byl proti Raiffeisence, jízdní dráha 250 až 300 km dlouhá vedla přes Českou Lípu - Doksy - Dubou - Mělník - Kralupy nad Vltavou - Ústí nad Labem - Děčín a cíl byl na hranici městečka Žandova. Po ukončení závodu se pořádala veliká slavnost v hostinci v Žandově, jehož majitelem byl továrník Achillesky Weickert. Účastníky těchto závodů a sportovních slavností byli i četní Pražáci.
... Obec Horní Polce byla poslední obcí českolipského okresu, která měla svého ponocného, ale částka celkem nepotřebná vydaná za tuto službu obec zatěžovala. Proto k 1.lednu 1947 propustila ze svých služeb ponocného p. Andrýska ze Stoupna.
( článek vyšel v regionálním zpravodaji č.3/2006 )

MUDr. René Felcman 3/2006

8. února 2008 v 11:08 Mé vyšlé články
Dne 30.6.2006 jsme se rozloučili s jednou velkou osobností našeho regionu, o které si myslím, že se nelze nezmínit v tomto zpravodaji. Jde o dlouholetého lékaře, kterého zná široké okolí - MUDr. Reného Felcmana. Našla jsem si zpravodaj z roku 1986, který popisuje jeho životní cestu. To mně inspirovalo, abych trošku vzpomínku na tohoto, alespoň pro mne, fascinujícího člověka.
V roce 1951 dostal jeden mladý lékař příkaz, aby nastoupil na tříměsíční zástup jako závodní a obvodní lékař v jednom malém městečku v severočeském pohraničí. Když vystoupil z vlaku a stanul v zatáčce, odkud se mu otevíral výhled na ono městečko, s povzdechem konstatoval, že jako sportovec to snad ty tři měsíce nějak vydrží. No a ze tří měsíců to nakonec bylo na celý život.
Začátky neměl lehké. Neměl byt a převzít po někom práci, nikoho neznat, to opravdu nebyl žádný med. Neměl k ruce ani zkušenou zdravotní sestru, také vybavení ordinace bylo minimální. Pro ordinaci a čekárnu jedny kamna, kde si musel sám přikládat, nepočítaje s nedostatkem uhlí. Návštěvy pacientů měl dle informací odcházejícího kolegy dělat v širším okruhu 22 obcí a osad, což znamenalo, že pracovní den mu končil kolem 20 hodiny a měl štěstí, když v noci ještě někdo nezvonil a nevytáhl jej z postele, což se stávalo hodně často. Sloužil nepřetržitě i o nedělích a svátcích. Poté mu zdravotní sestru nahradila jeho žena, která ho dovedla věrně a obětavě doprovázet ve dne i v noci, a to bez jakékoli peněžité odměny.
Také práce v závodě přinášela své prblémy. I zde byla malá a nevyhovující ordinace a za čekárnu sloužila chodba. Šlo většinou o staré provozy, které byly po stránce zdravotně-hygienické nevyhovující. Ve slévárně se jedlo prakticky na koleně a o sociálním zařízení raději nemluvit. Byly problémy s bezpečností práce, s odsáváním, neboť provozy byly plny exhalací a kysličníku uhelnatého, všude nadměrný hluk, někde horko a někde zima. To vše čekalo na své řešení a postupné odstraňování a hlavně modernizaci.
S vedením závodu i s jednotlivými složkami navázal MUDr. Felcman dobrou spolupráci, avšak jeho požadavky se musely podřídit daným hospodářským a investičním možnostem. Postupně se realizovaly vystavba hygienických a sociálních zařízení a zlepšení pracovního prostředí zaměstnanců. Rozrůstal se počet lázeňských návrhů, preventivních prohlídek zaměstnanců rizikových pracovišť, vyšetřoval sportovce a přitom si dovedl najít čas na výzkumnou práci, o které již jako medik snil, zaměřenou na vyšetření dýchacího a srdečně oběhového ústrojí všech zaměstnanců závodu věkové kategorie od čtyřiceti let výše.
Zaměřil se na tzv. rizikové faktory nedokrevnosti srdce, které představují vysoký krevní tlak, zvýšení tukových látek v krvi, nadměrná váha, cukrovka, rodinná dědičná zátěž a hlavně nejrozšířenější nešvar, a to kouření.
Díky pochopení vedení závodu i zaměstnanců samých se mu podařilo tuto práci zdárně dokončit po osmi letech soustavného sledování. Její výsledky pak byly předmětem publikace v lékařském tisku, na okresním lékařském semináři a celostátní vědecké konferenci. Představovalo to pro něj i jeho sestry mnoho práce ve volných chvílích, kdy zpracovával statistické údaje, ale znamenalo to pro něj zároveň vnitřní uspokojení i ocenění z nejvyšších řad lékařských. Tím se mu splnil jeho dávný sen a dokázal, že i v terénu a při takovém pracovním zatížení je možno realizovat kus vědy a dobré medicíny.
Dalo by se vyprávět mnoho veselých i dramatických historek o tom, jak z počátku a za jakých okolností musel pomáhat na svět novým obřánkům, o tom, kolik kilometrů se našlapal sněhem, když sanitka nebo pak jeho auto, uvázly ve sněhu nebo při náledí v příkopu.
Kolika nešťastníkům, ať už utopeným nebo přejetým vlakem či oběšeným, musel vystavit ohledací list.
Dlouhá léta nebyl na obvodě pediatr ani gynekolog. Veškerá péče o děti, kojence počínaje a očkováním školní mládeže konče, spadala na jeho bedra. Dojížděl do dětských poraden a mateřských škol v širém okolí právě tak, jako musel kontrolovat dodržování hygieny při dojení mléka u jednotlivých JZD.
Nikdy dříve, ať už jako úspěšný student nebo jako nemocniční lékař by si nepomyslel, že svůj život prožije jako lékař na venkově.
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.3/2006 )

Velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská 2/2006

7. února 2008 v 19:30 Mé vyšlé články
Jednou z najvýraznějších postav středočeské a severočeské historie první poloviny 18.stol. se stala velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská. Dcera vévody Julia Františka Sasko-Lauenburského a Marie Hedviky Augusty, dcery falckraběte Kristiána ze Salzbachu.
Podvakráte byla provdána. První zásnuby se konaly po návratu z opožděného otcova pohřbu 1.října 1690. Sňatek s Filipem Vilémem falckrabětem z Neuburgu ( nar. 11.11.1668 ) se konal 29.října téhož roku. O výběr ženicha se zasloužila císařovna Eleonora Magdalena Augusta, rozená falckraběnka z Neuburgu. Došlo tím k sešvagření Františky s císařským dvorem. Sňatek se konal na zámku v Roudnici nad Labem, oddávající byl roudnický probošt a farář Horneck. Několik týdnů po svatbě odjeli do bavorského Neuburgu, po návratu do Zákup se Filip Vilém pustil do zvelebování vybraných objektů ( dokladem jeho činnosti zůstává deska s nápisem z roku 1691, uchovaná na zdi mlýna v Mikovicích, tehdy postaveného z jeho rozhodnutí ). Manželství se patrně vyvíjelo dobře a vedlo k narození dvou dcer, Leopoldiny Eleonory Františky Augusty 22.října 1691 a Marie Anny Karoliny Luisy Františky 30.ledna 1693. Avšak několik týdnů po narození druhé dcery zavládl smutek. Dne 3.března zemřela prvorozená dcera a 10.dubna 1693 náhle zemřel i otec Filip Vilém ve věku necelých 25 let. Ve věku pouhých 21 let se tak Anna Marie Františka stala vdovou.
Prostřednictvím opět bavorského příbuzenstva byl vybrán druhý manžel Jan Gaston z proslulého toskánského rodu Medicejských. Ke svatbě došlo 2. července 1697 v Düsseldorfu. Dle smlouvy zůstalo každému z nich dosavadní jmění, takže Františka zcela samostatně disponovala zděděnými statky v Čechách a Janu Gastonovi vyčlenil otec některé držby a důchody v Toskánsku. Pořádaly se neustálé slavnosti, což se medicejskému princi zamlouvalo, avšak záhy se tyto radovánky přestávaly líbit jeho choti. Projevily se vážné rozdíly v charakterech, výchově a názorech obou manželů. Janu Gastonovi též brzy vadily provinční poměry českého venkova a zdejší podnebí. To vše vedlo ve svých konečných důsledcích k tomu, že druhé manželství Františky zůstalo bezdětné a Jan Gaston odešel po několika letech natrvalo zpět do Florencie ( o jejich manželství se píše v brožuře Horní Police Mariánská svatyně ). Jan Gaston po odchodu vedl se svou chotí ještě soudní spory, co se týče šperků atd., osobně se ale už oba nikdy nesetkali. Pouze po úmrtí Cosima III., kdy se Jan Gaston stal vládcem Toskánska se princezna Františka od té doby podepisovala jako vládnoucí velkovévodkyně Toskánská, ačkoli tuto zemi nikdy nespatřila.
Jan Gaston zemřel bez potomků 6.října 1737. Jím odešel z dějin proslulý velkovévodský rod Medicejských. Jeho zákupská choť nebyla k obřadům ani formálně pozvána a po obdržení zprávy se uchýlila k motlitbě u hrobu svého prvního manžela.
Střediskem původně sasko-lauenburských, potom toskánských držav zůstával zámek v Zákupech, postupem doby honosněji zařízený. Své severočeské a středočeské državy Františka po celý život cílevědomě rozšiřovala a zlepšovala. Když se pak zvyšovaly příjmy z jednotlivých panství, pustila se do staveb a přestaveb větších zámků, zejména Buštěhradu, Horní Police, Zvoleněvsi, Svádova, Kácova a Hostivic. Rozšířila také na svůj náklad město Zákupy a především v letech 1720 až 1725 zbudovala nový zámek v Ploskovicích, své nejpamátnější dílo. Při této rozsáhlé činnosti a nádheře, kterou se ráda obklopovala nezapomínala ani na církev. Byla velice zbožnou a věrnou katoličkou a prokazovala to mnoha nákladnými nadacemi a dalšími skutky. Dávala stavět nové fary a na mnoha místech i sochy či jejich soubory. Z nich největším a nejpůsobivějším se stalo sousoší na náměstí v Zákupech.
Velkovévodkyně Františka milovala až do svého stáří razmanité slavnosti ( nikoli ovšem dovádění svého druhého manžela ). Jak léta ubíhala, dostávaly přednost bohoslužebné či jiné církevní události. Už dříve představoval známé poutní místo kostel v Horní Polici, jemuž věnoval pozornost i otec Františky a který ona sama dala skvěle přestavět a vybavit ( viz brožura H.Police-Mariánská svatyně). Od té doby pak každoročně hornopolické letní pouti, jichž se velkovévodkyně v procesích tradičně pěšky zúčastňovala, nabyly skutečně nevšední proslulosti. Staly se známými až daleko v Sasku a odevšad se k nim shromažďovaly desetitisíce účastníků, dokonce i ze středočeských toskánských držav.
Pro vybrané kostely na svých panstvích opatřila ostatky sedmi ( podle jiných pramenů až třinácti ) mučedníků z katakomb v Římě a od papeže deset svěcených křížů. Stalo se tak v letech 1722 - 1728. Tehdy dala velkovévodkyně přinést relikvie slavnostními průvody na hřbetech velbloudů, získaných z toskánského chovu v Pise. Ostatky byly upraveny a rozděleny pietním způsobem do svatostánků, které je dodnes uchovávají. Velbloudi pak byli po léta ustájeni v Zákupech a vzbuzovali značnou pozornost. Což nebylo jistě jediné, co vzbuzovalo pozornost, velkovévodkyně měla v Zákupech např. i cvičenou opici a další exotickou zvěř.
Tato vysoce vznešená paní, která se často a nejrůznějším způsobem překvapivě objevovala ve vesnicích, po hospodářských dvorech, v hájovnách anebo při pobožnostech, vzbuzovala pochopitelně opravdový respekt a zájem u svých poddaných. A často pro ně představovala doslova mimořádné zjevení, neboť na jedné straně milovala a dávala najevo honosný přepych, avšak jindy dokázala nocovat řadu dní v nejskromnějších poměrech. Teprve v posledních zhruba třech letech svého života se pak stárnoucí velkovévodkyně omezovala převážně na značně prostý život v Zákupech a Ploskovicích.
Z rodinných událostí, které ji postihly, nesla nejhůře smrt své sestry Augusty, která byla vdovou od roku 1707 a sama odešla jako třiapadesátiletá v roce 1733. Pokud se pak týká jediné dcery Karoliny ( z prvního manželství ), tu provdala Františka roku 1718 za Ferdinanda vévodu Bavorského, mladšího bratra vládnoucího kurfiřta Karla Albrechta. Když Ferdinand roku 1738 v Mnichově zemřel, ovdovělá Karolina se i s vlastním služebnictvem nastěhovala k matce do zákupského panství.
Velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská zemřela na zámku v Zákupech ve věku necelých sedmdesáti let dne 15.října 1741 za přítomnosti dcery Karoliny a děkana hraběte Lažanského. Dne 21.října byla v prostém rouše celestýnky pochována do hrobky pod sakristií zákupského děkanského chrámu sv. Fabiána a Šebestiána vedle ostatků svého prvného chotě Filipa Viléma falckraběte z Neuburgu.
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.2/2006 )

Novinky z Horní Police 1/2006

7. února 2008 v 18:13 Mé vyšlé články
Ke konci loňského roku, tak jako v okolních knihovnách, díky celostátnímu grantu a grantu Libereckého kraje s pomocí Městské knihovny v České Lípě, byl i Horní Polici darován počítač s využitím internetu. U nás se muselo řešit, kam počítač umístit, protože knihovna byla v malé, již zaplněné místnosti bývalé základní školy u mostu. A tak se obecní úřad rozhodl celou knihovnu zrekonstruovat. Započalo se v říjnu probouráním stěny do vedlejší místnosti ( kde dříve bývala školní družina ) a vytvořil se obloukovitý průchod přes obě místnosti. Opravila se podlaha, kde byly poškozené a shnilé parkety ( kdosi se kdysi nenamáhal přemýšlet a přímo na parkety bylo nalepeno lino, a tak bylo samozřejmě otázkou času, kdy se vlhkost dostane pod lino a parkety začnou hnít ). Pořídily se koberce do obou místností, nové regály a stůl. Celková rekonstrukce trvala jeden měsíc. Myslím si ale, že čtenáři budou touto změnou mile překvapeni.
Nyní, protože přibyly regály, se najednou zdá, že máme málo knih, ale to obecní úřad vyřešil tím, že nákup knih bude probíhat jak přes Městskou knihovnu, jak tomu bylo dosud, tak i vlastním nákupem. Na stole máme umístěný sešit, kde si čtenář může zapsat, který druh četby nebo přímo která kniha zde chybí. Tímto by měly být uspokojovány všechny vrstvy čtenářů.
Jenom je škoda, že internet, který máme na tři roky zdarma, využívá především mládež. Přesto možnost informací z celého světa, které internet nabízí, by mohla zaujmout i nejednoho dospělého. Není problém se kdykoliv a na kteroukoli hodinu domluvit a knihovna otevře dveře každému, kdo bude mít zájem. Knihovna je otevřena stále ve středu os 15 hodin, délku ponechávám na zájmu.
Další novinka bude zajímat především mladší čtenáře. Každý čtvrtek od 15 hodin jsme začali s četbou knih. Jde o knihy, které si sami čtenáři vyberou. Nyní jsme začali s knihou od J.K.Rowlingové Harry Potter a Kámen mudrců. Na to budeme pokračovat dalšími čtyřmi díly.
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.1/2005 )

Svatý Jan Nepomucký (Johánek z Nepomuka) 3/2005

7. února 2008 v 11:14 Mé vyšlé články
Vedle samoobsluhy na nás shlíží Jan Nepomucký v sošné podobě, dříve tato socha stála před zámkem a možná by tu ani nebyla, ale je tu, a to díky velké píli L.Šulce. To by bylo také jistě na článek, ale mě teď zajímalo, kdo to vlastně Jan Nepomucký byl.
Jeho otec byl rychtářem na klášterním zboží, tj. panství Pomuk ( Nepomuk ) v jihozápadních Čechách. Jan působil jako úředník při npražském arcibiskupství a zvolna postupoval po stupíncích církevní kariéry : stal se oltářníkem v katedrále a roku 1380 farářem u sv. Havla na Starém Městě. Již jako zralý muž se pustil do právnických studií, nejprve v Praze a vzápětí na slavné univerzitě v severoitalské Padově. Domů se vrátil jako promovaný doktor církevního práva a zanedlouho se s ním setkáváme mezi kanovníky vyšehradské kapituly ( 1389 ). Nejvýznamnější funkcí, kterou Johánek zastával byl úřad generálního vikáře. V řadě správních záležitostí zastupoval pražského arcibiskupa a zodpovídal za rozsáhlou agendu. Zahynul při výslechu před králem Václavem IV. roku 1393.
Průzkum v roce 1972 upřesnil i okolnosti smrti. Nalezly se stopy po vykloubení obou paží z ramenních kloubů. Úmrtí však nastalo až po silném úderu do hlavy. Zlomeniny spodiny lební, obličejové kostry a obou čelistí dodnes vypovídají o síle těchto úderů. Jisté je, že do Vltavy bylo vhozeno už jen mrtvé tělo, což se dříve nedalo rozpoznat.
Svatořečení J.Nepomckého předcházela třísetletá úcta věnovaná hrobu a později i osobnosti bezděčného mučedníka, jenž byl dodatečně označen za obhájce zpovědního tajemství. Ovšem dle dokumentů zpovědníkem české královny nikdy nebyl. Generální vikář Johánek z Nepomuka se stal roku 1393 obětí sporu mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Z církevního hlediska tedy jistě nešlo o mučednictví pro křesťanskou víru, avšak již autoři 15.století vnesli do prostého příběhu Johánkova života a smrti řadu zmatků. Známý kronikář Václav Hájek z Libočan vytvořil dokonce z jednoho mrtvého kněze hned dva mučedníky.
Plně se nepomucenský kult rozvinul až po bitvě na Bílé hoře. Roku 1641 vyšel první jeho životopis, do povědomí vzdělané Evropy však uvedlo nepomucenské téma teprve dílo proslulého jezuitského učence Bohuslava Balbína z jet 1670 až 1671 a to se stalo hlavním zdrojem informací o mučedníkovi a zavdal se tím podnět k pozdější kritice a rozsáhlé diskusi. Na základě tohoto spisu zahájila pražská metropolitní kapitula v roce 1675 první kroky k budoucímu blahořečení a následnému svatořečení. Řím ovšem odmítl a odmítal dalších čtyřicet let.
Počátkem 18. stol. nabírá kult Nepomucenského na intenzitě. Na jaře 1715 zahájil pražský arcibiskup Ferdinand hrabě Khuenburg řádný beatifikační proces. Aby mohl být prohlášen za svatého, musela římská komise mimo jiné uznat alespoň dva zázraky, prokazatelně spojené s mučedníkovou osobou a kultem. Pražský arcibiskup předložil vatikánské Kongregaci posvátných obřadů doklady o šesti nadpřirozených událostech, z nichž kurie posléze uznala čtyři a to : Zachování neporušeného jazyka, naběhnutí jazyka, naběhnutí a zčervenání jazyka, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Až v květnu 1721 prohlásil papež Inocenc XIII. Jana Nepomuckého za blahoslaveného. Kanonizační proces proběhl v Praze v letech 1722-25, trvalo však další čtyři roky, než-li nového světce schválil také Řím. Půl roku po slavnosti v Římě si připomenula velkého divotvůrce také Praha. Osmidenní slavnost v říjnu 1729 vstoupila do dějin jako největší, nejokázalejší a také nejnákladnější ze svátků českého baroka. Tisíce lidí proudily do Prahy, aby poklekly u hrobu a zahlédly nejuctívanější z nepomucenských relikvií, údajně zázračně zachovaný světcův jazyk.
Avšak uplynulo jen několik málo desetiletí a barokní legenda se rozplynula jako dým pod nátlakem osvícenské kritiky. Svatojánský triumf se změnil ve vleklou diskusi, kterou vedou historikové, teologové i publicisté v podstatě dodnes.
článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.3/2005 )

Zvířena kolem nás - prase divoké 2/2005

7. února 2008 v 10:36 Mé vyšlé články
Prase divoké náleží k čeledi prasatovitých, podřádu nepřežvýkavců a řádu sudokopytníků. Má postavu vyšší s krátkým krkem, s mohutnou hlavou a klínovitým rypákem (ryjem), se vzpřímenými slechy a malými světly. Na hřbetě se mu srst skládá ze štětin na konci rozštěpených a naspodu jednoduchých osin. na hřbetě má srst delší a ta tvoří hřeben. Srst je v létě šedá, někdy s narezavělým nádechem, hustší nárost šedé až černé podsady způsobuje v zimě zbarvení dočerna. Otíráním o jehličnaté stromy bývají osiny slepeny pryskyřicí v tzv. krunýř, který je chrání ve vzájemných půtkách.
Tmavohnědá selata mají podélně žlutavé pásy. Bachyně se od kňoura odlišuje především jakoby delší hlavou, protáhlým a užším ryjem a menšími a kratšími špičáky (háky).
Dojem zavalitosti kančí hlavy je způsoben delšími štětinami mezi slechy a mohutnými špičáky tzv. zbraněmi, které tvoří spodní dlouhé páráky a silné horní klektáky. Věkem přibývají na mohutnosti a délce, obrušují se a stále dorůstají. Kňouři zraňují pomocí páráků, trhnutím hlavy zdola nahoru, bachyně kousají.
Váha kolísá dle vzrůstových schopností a hojnosti žírné potravy mezi 150 až 200 kg. Ze smyslů má prase divoké dobře vyvinut sluch a čich, zrak je slabší. Černá zvěř žije v tlupách, kde bývá rodina s matkou delší čas pohromadě, starší kňouři jsou samotáři.
Prasata se velmi ráda kaliští a pak otírají o stromy. Jsou velmi odolná proti tuhým mrazům, sněhu a zranění. Převážně jsou zvěří noční, protože ve dne nemají dost klidu. Jsou hltavými a nevybíravými všežravci.
Při hledání potravy rozrývají ze,, přerývají drn (buchtují) a tvoří tzv. rytinu. V lesích mohou prospívat sbíráním škodlivého hmyzu, který se vyvíjí v zemi. Prospěšní jsou i tím, že kypřením připravují půdu k přirozené obnově lesa. Značné škody však působí na polních plodinách, zejména na luskovinách a kukuřici, zrajícím obilí apod.
V myslivosti bodovou hodnotu trofejí ovlivňuje hlavně celková hmota trofeje, tu vyjadřuje u kňoura hlavně šířka páráků.
A nakonec perlička od místního hornopolického občana Josefa Němce, pohybujícího se často v lese a mezi myslivci : Šel jsem jednou na Podlesí na houby a zhlédl něco, co se asi málokomu podaří uvidět. Uslyšel jsem skřeky. Ze zvědavosti jdu blíž a najednou vidím bachyni, jak se chruje všelijak převrací...Asi po deseti minutách nahybného stání jsem uslyšel slabé kvíknutí od selete...
Ale ne každé setkání s bachyní je tak dojemné: Procházel jsem se pod Kozím vrchem, až jsem došel k trnkám s tím, že je obejdu. Najednou slyším prudké zachrochtání a proti mně letí prase. Naštěstí stála v blízkosti vrba, na kterou jsem vylezl, ani nevím jak. Prase pode mnou chvíli pobíhalo, ale pak se vrátilo do trnek. Byla to bachyně, která vzápětí odtáhla i s malými pryč. Díky tomuto zážitku mě chuť na procházku přešla a rychle jsem pelášil domů....
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.2/2005 )

Svatá Zdislava - naše patronka 1/2005

7. února 2008 v 9:19 Mé vyšlé články
Letos 21.května proběhne 10.výročí od kanonizace sv. Zdislavy, ochránkyně rodiny a patronky Libereckého kraje. Tato světice je pohřbena v Jablonném v Podještědí, její ostatky jsou uchovány v chrámu sv. Vavřince.
Žila v první polovině 13.století a pocházela z moravského městečka Křižanova, její otec patřil mezi přední české velmože. Byla ženou gotického rytíře Havla z Lemberka a Jablonného. Jak je známo, předsevzala si, že bude léčit lidi, čímž uplatňovala své vlohy. Díky svým léčitelským schopnostem a životní řeholi, kterou přijala, se dokonce dostala do rukopisů Dalimilových. A ten nepřeháněl, když napsal, že vzkřísila pět mrtvých. Starala se o všechny bez rozdílu stavu a přesto, že zemřela ani ne třicetiletá, stihla založit špitály a kláštery v Jablonném a v Turnově.
Nezapsala se do historie žádným velkým činem, ale trpělivou službou prostým lidem. Málokdo dnes ví, že se do 13. století o nás v "civilizované" společnosti jižní Evropy hovořilo, že "jíme lidi, syrové maso a pijeme krev". Byla to jistě nadsázka, ale obrázek o úrovni tehdejší české společnosti si můžeme udělat. Zdislava byla jistě velmi vnímavá a citlivá žena, a tak v ní zanechaly hluboký dojem církevní řády svou pokorou a službou lidem. Obdobnými vlastnostmi oplývali totiž svatý František z Assissi a svatý Dominik. A to je snad Zdislavin největší přínos. Dokázala se postavit vedle těchto velikánů své doby, věnovala se tomu, čemu věřila, i když okolnosti a podmínky jí nebyly vždy nakloněny.
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.1/2005 )

Hornopolická škola 5/2004

7. února 2008 v 8:50 Mé vyšlé články
První zápis v obecní kronice o škole je z roku 1680, kdy hornopolické panství spravoval vévoda Julius František Sasko-Lauenburský. V té době probíhala vzbouření sedláků proti robotě a sedláci požádali polického učitele Arlta o sepsání jejich stížností pro vévodu. Vzbouřenci se dokonce sešli před místní školou, ale o místě, kde škola stála, není zmínka.
Školní budova u mostu byla otevřena 15. listopadu 1847 a slavnostně vysvěcena děkanem z Jezvé p.P.Františkem Heidem.
Další zápis v kronice je z roku 1918, kdy byla česká menšinová škola v budově zámku, kterou navštěvovalo v průměru 30-40 dětí jak z Horní Police, tak celého okolí. Tato škola však začleněním celého českého pohraničí do Německé říše byla v říjnu 1938 zrušena a veškeré zařízení převezeno do Loučeně u Nymburka. Samozřejmě dobře prosperovala trojtřídní německá škola u mostu, kde měl v pravém křídle přízemí byt řídící učitel.
Děti z Novosedla, Havraní, Podlesí, Valteřic, Stvolíneckých Petrovic, Novin u Stvolíneckých Petrovic, Tanečku, Ranného, Jezvé a Stružnice navštěvovaly až do roku 1938 školu v Heřmanicích, která byla jedinou školou na svazích Rabštejna a Kozelské vrchoviny.
Po válce byla 2.září 1945 slavnostně otevřena první místní česká trojtřídní obecná škola. K tomuto slavnému dni byla umístěna do zdi průčelí školy památeční deska a tímto textem : " Po šestiletém násilném držení byla tato škola dána 2.9.1945 znovu do služeb výchovy naší československé mládeže ". Téhož dne byla slavnostně otevřena i česká mateřská škola. Měšťanská škola tříroční s dvěma pobočkami a jednoročním učebním kurzem byla otevřena v zámku o rok později. Školu navštěvovaly děti z deseti obcí - H.Police, Žandova, Radče, Jezvé, Stružnice, Valteřic, D.Police, Šachova, V.Bukoviny a Karlovky, později byly přiděleny i Heřmanice.
V roce 1948 se rozrostl jak učitelský sbor, tak počet žáků, byly problémy s nedostatkem pitné i užitkové vody, paliva a kamen, vůbec nevhodné umístění měšťanské školy v zámku v nezdravém a studeném prostředí přineslo položení základů k jednání o postavení nové školy. O místě postavení nastaly dohady, v Žandově vyhovovalo jedno místo, a to hřiště Spartaku, ale nebylo schváleno z důvodu hranic českolipského okresu. V Horní Polici vyhovovalo také jedno místo, a to za místním hřbitovem. Nakonec to dopadlo tak, že se škola začala od roku 1952 stavět na kopci mezi H.Policí a Žandovem.
Škola měla ovšem vypadat trochu jinak, měla mít byt jak pro školníka, tak pro ředitele, jednoho učitele a svobodárnu, z toho, jak vidno, sešlo. Školní rok v této nové škole byl zahájen 8.září 1955.
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.5/2004 )

Hornopolická knihovna 4/2004

6. února 2008 v 21:36 Mé vyšlé články

Dle zápisů z obecní kroniky v roce 1945 nesla naše knihovna název " Veřejná knihovna T.G.Masaryka ". Za pomoci prvního knihovníka, učitele Jana Vosečka, který obdržel částku 2000,-Kčs, se uskutečnil první nákup knih. V roce 1946 přispěla na nákup místní kampelička částkou Kčs 5000,-, závos Achilles Kčs 19000,-, pak přibyl výtěžek z filmu Osvětim Kčs 3400,-, přispělo obyvatelstvo Kčs 2030,- a MNV Horní Police Kčs 5000,-. Také Okresní národní výbor Praha-Sever přispěl knižními dary, to dokazuje lásku českého občana ke knize.
Dodnes přispívá na nákup knih Obecní úřad Horní Police ročně částkou 6000,-Kč, pak je v knihovně výměnný fond, tj. knihy, které se několikrát do roka půjčují z jiných knihoven.
Knihovna byla od roku 1946 do roku 1958 umístěna v budově zámku, kde byla upravena místnost za společné práce občanů. V roce 1958 byla přemístěna do budovy národního výboru a dle vzpomínek místní občanky v letech 1962-63 sídlila na místě dnes stojící bytovky vedle školy u mostu, kde dříve stálo dřevěné obydlí, které vyhořelo a i knihy vzaly za své. Do roku 1995 byla opět v budově výboru, pak byla přemístěna naposledy, a to do budovy základní školy u mostu, kde setrvává dodnes.
Od jejího založení do dneška se v ní vystřídalo devět knihovníků. Nejvyšší počet knih měla v roce 1979, kdy čítala přes 3000 svazků, dnes obsahuje přes 2000 svazků. Počet registrovaných čtenářů se pohybuje mezi 30-40, nejvíce jich bylo v roce 1983 s počtem 79 čtenářů.
Jisté problémy s knihovnou mohou nastat při vstupu do EU, kdy bude zákonem nařízeno, dle informací z České Lípy, že každá knihovna bude muset mít počítač s internetem, což pro mnohé malé obce bude zřejmě neúnosné.
( článek vyšel v Regionalním zpravodaji č.4/2004 )

Lesní požár 4/2004

6. února 2008 v 21:16 Mé vyšlé články

Dne 10.8.2004 vznikl na katastrální hranici pozemků Horní Police, Žandova a pozemků Lesů ČR ( na Radečském vrchu ) lesní požár, na jehož likvidaci se podílelo první den 68 hasičů a druhý den kolem 50 hasičů. První den bylo nasazeno 15 hasičských vozů a druhý den 13. Požárem byla zasažena plocha 2 ha lesního porostu a škoda vyčíslena částkou 150 tis. pro obec Horní Police. V této částce není ovšem obsaženo tankování nafty všech vozů. Na všem se budou podílet jak obě obce, Horní Police i Žandov, tak i Lesy ČR. Příčina vzniku požáru je v šetření.
Na likvidaci požáru se podílely DVPS Žandov, Nový Bor, Cvikov, Česká Lípa město, Benešov n. Pl., Sloup v Čechách, Česká Kamenice, Dobranov, Jezvé, Krásná Lípa, Děčín III., Skalice, Česká Lípa Bombardiér ( tj. bývalý podnik Vagónka ) a Horní Police. Velitel zásahu byl Michal Novák z DVPS Žandov. Chtěla bych se zmínit o jedinci, který mě zaujal nahoře svou aktivitou, tím byla jediná zúčastněná hasička, osmnáctiletá Lucie Petraschková z DVPS Nový Bor.
Naši hornopoličtí hasiči pomáhali jak se dalo, ačkoli se s technikou nemohli měřit s ostatními, přece byli ku prospěchu. Přes noc zůstali všichni ze Žandova, 2 členové z České Lípy Bombardiér, 2 ze Cvikova a 4 hornopoličtí. Radek Pinc s Romanem Bendou u Ploučnice a Antonín Flíček ml. s Jaroslavem Kurjakem ( člen zastupitelstva ) nahoře u lesa.
Také obecní úřad nezůstal pozadu, jak účetní M.Pötschová, tak místostarosta F.Lukášek a zaměstnanec OÚ pan Janoušek se po oba dny nezastavili. Postarali se o studené občerstvení a pití a pro každého jedno teplé jídlo. Toto občerstvení pro hasiče přišlo obec na 11,5 tis. Kč.
Ke konci bych se chtěla zmínit o zpřísnění kritérií pro dobrovolné hasiče, kteří mají projít profesionálním výcvikem. Všichni se této činnosti věnují po práci, ve svém volném čase a nebudou se moci zúčastnit náročného výcviku, na který ne každý dostane dnes v práci volno, takže bude hrozit zánik nejednoho družstva. Například ze Sloupu jeli večer unaveni domů, aby hned nastoupili do práce na noční směnu a to nebyli jediní, těchto příkladů by mohlo být více. A na tento požár nepřijelo ani jedno družstvo profesionální, všichni byli dobrovolníci.. O to větší patří všem zúčastněným jedno veliké " DĚKUJEME ".
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.4/2004 )

Hornopolický zámek znovu ožil 3/2004

6. února 2008 v 20:46 Mé vyšlé články

Již potřetí se zámecké prostory v Horní Polici zaplnily výstavou, tentokrát na téma Život myslivců a jejich trofeje, s malým nahlédnutím do činnosti rybářů a včelařů. Akci pořádalo MS Lišáci z Horní Police pod vedením jejich kulturního referenta Josefa Pince ml. Návštěvníci si mohli prohlédnout srnčí trofeje a jejich deformace, jelení paroží i trofeje kňourů různých velikostí. K shlédnutí byla i preparace hlavy lišky, kňoura, srnce a ptactva. Zajímavá byla preparovaná volavka popelavá, kterou můžeme živě spatřit jak na rybníce Podlesí, tak i na Ploučnici.
Sobota, kdy byla výstava spojena s vepřovými hody, se velmi vydařila. Již v dopoledních hodinách byly všechny vepřové produkty prodány. To ale náladu nijak nepokazilo. Návštěvníci mohli posedět v improvizované hospůdce ve výstavní síni a kochat se až do pozdních večerních hodin pohledem na vystavené trofeje.
Vzhledem k tomu, že myslivost je činností, o ketrou se zajímá jen malé procento lidí, byla účast veřejnosti slabší. Doufáme ale, že do budoucna přiláká tento koníček i více mladých lidí, kteří se k myslivosti připojí a vyplní tak chvíle svého volna pěknou a záslužnou činností.
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č.3/2004 )

Hornopolická kronika a kronikáři 1/2004

6. února 2008 v 20:32 Mé vyšlé články

Kronika měří 50x70 cm a váží asi 40 kg. Obsahuje 978 stran. Její vazba má dva odstíny hnědé se zlatým nápisem " Kronika obce Horní Police ", a to na boční i na přední straně. První stránka kroniky zobrazuje barevné nápisy. Na horní části listu je zapsáno : Historii dělá člověk prací. Založena byla roku 1945 za předsedy MNV Jaroslava Krejčíka.
Prvním kronikářem byl M.Havelka. Sepsal naši historii : příchod Slovanů, první zmínky o Polici, kdy náležela klášteru doksanskému, o Hynku Berkovi z Jestřebí, pak o spojení Police se zákupským panstvím, o vytvoření první československé republiky, o převratu v květnu 1945, kdy převzali moc z rukou německého starosty čeští dělníci, totálně nasazení v továrně Achilles, a ti, kteří zde setrvali po celou dobu hitlerovského vedení.
Druhým kronikářem byl František Bašta, který získal svůj věhlas podrobnými zápisy. Začínají rokem 1945, kdy se zde po válce vše nově budovalo, a končí rokem 1989. To byl poslední zápis ve velké kronice. V tomto roce se pan Bašta dožil opravdu úžasného věku 92 let.
V roce 1990 byla zakoupena nová kronika v menším provedení ( 22 x 30,5 cm ) a oslovena starostou Šulcem p.Šmatláková, aby v kronikářství pokračovala. Ale doba po revoluci zřejmě nebyla příznivá pro tuto činnost, jako ve spoustě jiných obcích, a tak se kroniky dostaly do útlumu. V naší obci nebyl dopsán ani rok 1990 a zůstalo nedopsáno dalších 13 let.
V září 2003 mě oslovil starosta Flíček, jestli bych neměla zájem dělat kronikářku. Zprvu jsem se zhrozila, dát dohromady tolik let zpětně není maličkost, ale vzala jsem to. Na konci října přišla velká pomoc v podobě semináře, který se konal v českolipském muzeu, kde nás osm přednášejících seznámilo s různými tématy, jako například archeologie, památkový archiv, muzejní knihovna a samozřejmě kronikářství. Bylo to velmi poučné a co hlavně, už jsem věděla jaké první kroky mám udělat. Také mi hodně pomáhají p.Pötschová a p.Krumlovská z obecního úřadu, naše spolupráce je kedna z nejlepších. Děkuji.
Když jsem pročítala naši velkou kroniku, úplně mě uchvátila, a tak jsem se domluvila se starostou, že v ní budu po p.Baštovi pokračovat. Ještě spousta stránek zeje prázdnotou, tak by byla škoda je nezaplnit.
( článek vyšel v Regionálním zpravodaji č. 1/2004 )