Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Květen 2008

Auvergne

30. května 2008 v 9:58
Dlouhé pásmo vyhaslých sopek, které tvoří Auvergne, leží v srdci Francie, ve Francouzském středohoří (Massif Central), horském pásmu, který je podstatně starší než Alpy nebo Pyreneje a má velmi zajímavé rysy. Parc Régional Naturel des Volcans ďAuvergne, který byl zřízen k ochraně tohoto území v roce 1977, sahá od Mont Domes na severu přes vysokou bariéru Monts Dore až po pahorky Cantal. Nacházejí se zde stovky vrcholů zvaných "puy", některé jsou ostré, jiné proměněné dlouholetou erozí v jemně zaoblené vršky, jejichž hladké kužely září zelení. V některých kráterech jsou jezera, jiné mají hustě zalesněné stráně, zatímco další už ztratily původní podobu vytvořenou dávnými erupcemi.
Mons Dore je nejmladším vulkanickým pásmem, které bylo vyzdviženo asi před milionem let. Vulkanická aktivita zde pokračovala až do období kolem roku 2000 př.n.l., proto mají stále tvar malých, strmějších kuželů, které vyčnívají nad okolní plošinu o několik stovek metrů. Nejvyšší je 1465 metrů vysoký Pay de Dome s plochým vrcholem, na nějž vede silnice sledující trasu staré cesty z římských dob. Puy de Dome vytvořily porézní trachyty, ale za sopku byl označen až v polovině 18.století, kdy se z něj na povrch vydrala láva, která ihned ztuhla, aniž opustila kráter. U observatoře na vrcholu se nacházejí zbytky Merkurova chrámu, odkryté roku 1873.
Sopky Mons Dore a Cantalu jsou mnohem starší a zlomy a pukliny jsou zde výraznější. Nejvyšším vrcholem střední Francie je Puy de Sancy (1 885 m) v Mons Dore, pod ním se v pěkném horském amfiteátru nachází stejnojmenné město, známé už jako římské lázně. Jižnější masiv Cantal je posledním zbytkem dávné vyhaslé sopky. Jejím nejvyšším pozůstatkem je Plomb du Cantal (1185 m), který je částí rozrušeného kráteru, zatímco Puy Mary (1 787 m) si jej téměř neporušený zachoval.
Avergne patří k nejméně osídleným oblastem Francie. Regionálním centrem je Clermont-Ferrand, město postavené ze šedého vulkanického kamene, které se koncem 19.století stalo centrem výroby pneumatik. Sídlili tu už i Římané, kteří je nazývali Augustonemetum. Současný název získalo až roku 1731 od "jasných hor" Puy de Dome. Celá oblast nese jméno podle Avernů, galského kmene, jehož pevnost Gergovia stála nedaleko Clermont-Ferrandu.

Antarktický poloostrov

30. května 2008 v 9:46
Z drsného povrchu území kruhovitého antarktického kontinentu vyčnívá směrem k Hornovu mysu na jižním cípu Jižní Ameriky 1 300 km dlouhý zkroucený prst hornatého poloostrova. Z geologického hlediska jsou pohoří, která jej vyplňují, součástí řetězce And odděleného od Jižní Ameriky před 28 miliony let. Nejmohutnější z nich se tyčí ve Vinson Massif (5 140 m), který je nejvyšším pohořím Antarktidy.
Když se roku 1920 uskutečnily první lety nad Antarktidou, fotografické snímky naznačily, že tento poloostrov je ve skutečnosti řadou ostrovů oddělených hlubokými průlivy. Tato domněnka však byla vyvrácena v letech 1934 až 1937, kdy britská výprava Graham Land Expedition uskutečnila komplexnější výzkum Antarktického poloostrova.
Jako první spatřil Antarktidu na cípu Antarktického poloostrova roku 1820 kapitán James Cook, který hledal zemi označenou na mapách latinským názvem Terra Australis Incognita - Neznámý jižní kontinent, opředenou už od středověku pověstmi o velkém bohatství. Popsal antarktické území jako krajinu "přírodou odsouzenou k trvalému mrazu, která nikdy nepocítí teplo slunečních paprsků a jejíž hrůzostrašnost či divokost není možno slovy popsat".
Nejtlustší led v Antarktidě má 4 800 m, je to zhruba desetkrát více než nejvyšší mrakodrap na světě. Rozlohu má okolo 14 milionů kilometrů čtverečních, to je více než Evropa nebo Austrálie. Ovšem vlastní země Antarktidy je ve skutečnosti menší než Austrálie. Obrovská velikost je způsobena ohromným množstvím ledu, který ji pokrývá. Antarktida obsahuje téměř devět desetin všeho ledu na Zemi. Na pokraji Rossova pobřežního ledu trhá příliv a odliv led a uvolňují obrovské ploché kusy ledovce. Největší pozorovaný ledovec měl přes 31 000 km2.

Andy

30. května 2008 v 9:25
Horský systém And, který tvoří páteř Jižní Ameriky, probíhá územím Argentiny, Chile, Bolívie, Peru, Ekvádoru, Kolumbie a Venezuely. Je nejdelším souvislým pásmem vysokých pohoří na světě. Měří na délku 6 437 km, přičemž deset jeho masivů je vyšších než 6 700 metrů, dalších tucet převyšuje 6000 m. Nejvyšší je Aconcagua (6 960 m).
Andy leží na hranici mezi dvěma velkými tektonickými tabulemi. Zemětřesení a sopečné výbuchy zde často způsobovaly katastrofy. Mezi nejznámější sopky patří Sangay, Tungurahua a Cotopaxi na území Ekvádoru. Slabé otřesy půdy jsou zde tak časté, že obyvatelé And ani neregistrují, kdy se jejich příbytky otřásají. Velká zemětřesení však mohou vyvolat hrozivé sněhové, skalní či zemní posuny. Nejničivější zemětřesení v posledních desetiletích bylo v roce 1970, kdy zasáhlo asi 1 000 km dlouhý úsek pobřeží Peru a jeho široké zázemí, způsobilo smrt asi 50 000 lidí a dalším 800 000 vzalo střechu nad hlavou.
V Andách se nachází množství minerálů, které vznikly v malé hloubce během horotvorných procesů. Vysokohorské ledovce často odstranily vrstvy zeminy nad nimi, čímž je zpřístupnily pro těžbu. Odhaduje se, že Peru má dostatečně velké zásoby mědi, zinku a olova na to, aby jimi mohlo alespoň jedno století zásobovat celý svět. Největším báňským střediskem je Cerro de Pasco. Název Andy pravděpodobně pochází z indického pojmenování mědi. V severní části Chile a Bolívie se nacházejí další důležitá hornická centra s bohatými ložisky cínu, zinku, wolframu a olova.
Přestože nejvýznamnějším exportním artiklem oblasti And jsou nerostné suroviny, většina obyvatel And a jejich okolí se živí zemědělstvím, pěstováním brambor, kukuřice, ječmene. Indiáni uměli už dávno obratně využívat horskou půdu, brambory pěstovali i ve výšce 4 300 m a ječmen i v 4 200 m. Nad touto hranicí ještě ležely pastviny pro stáda ovcí, lam a alpak. V nižších částech svahů And pěstovali kávu.
Navzdoru drsnému přírodnímu prostředí a velkým nadmořským výškám se Andy staly kolébkou jedné z největších dávných civilizací - Inků. V době španělské konkvisty v 16.století dosáhla říše Inků svého zenitu. Po mohutné vojenské expanzi uskutečněné v 15.století, byly hranice říše od sebe vzdáleny 4 828 km, přičemž k ní patřily části dnešní Kolumbie, Chile, Peru, Bolívie a Argentiny. Hlavním městem bylo Cuzco, které podle indiánské legendy založil zakladatel říše Manco Kapac, syn boha Slunce. Bylo vybudováno v průběhu tří desetiletí po roce 1438. Jeho novodobé stavby stojí na základech budov Inků a na mnoha místech se zachovaly dokonce originální zdi indiánských domů.

Amfiteátr

30. května 2008 v 9:05 Přírodní divy světa
Národní park Royal Natal zahrnuje 8 000 hektarů území bizarních horských scenérií, ale jeho nejúžasnější částí je masiv ve tvaru půlměsíce, nazývaný Amfiteátr. 1 500 metrů vysoké skalní stěny jsou rozčleněny hlubokými, úzkými soutěskami a ozdobené mohutnými skalními pilíři. Táhnou se v délce 8 km mezi Eastern Buttress (3 047 m) a pilířem Sentinel (3 165 m) na západě. Pustá plošina na jejich vrcholech je známá jako Pofung neboli Antilopí místo. Z okraje vrcholových plošin východních pilířů je panoramatický výhled na jižní Afriku zahrnující oblasti Natalu, Transvaalu, Orange i stát Lesotho.
K dominantám Amfiteátru patří Mont-aux-Sources (Hora pramenů), nazvaný podle četných potoků pramenících na plošině. Řadí se k nim i říčka Tuegla (což v jazyce kmene Zulu znamená Překvapivá), která se vynořuje 850 m nad propastí Amfiteátru a vytváří sérii pěti kaskád. Park, jenž získal svůj "královský" přívlastek v roce 1947, kdy jej navštívili král Jiří VI. a královna Alžběta, leží na severním okraji Dračích hor v Natalu. Jejich masiv se táhne v délce 1 000 km od Kapského Města do severního Transvaalu.
V pásmu Dračích hor, jižně od parku, leží Champagne Casle (3 375 m). Výběžek masivu, který vybíhá z hlavního hřbetu na východ, tvoří Cathedral Peak (3 004 m). V údolí, jemuž vévodí skalní stěna 3000 metrů vysokých čedičových věží, se nachází Gianťs Castle, jedna z nestarších rezervací v Africe. Tvoří ji travnatá plošina o rozloze 34 600 ha pokrytá lesy a zalesněnými úžlabinami. Kromě orlů skalních a vzácných orlosupů bradatých je zde zaregistrováno dalších 140 druhů ptáků. Žije tu 12 druhů antilop, včetně kudu velkého, antilopy losí, bahnivce horského, buvolce pestrého, antilopky oribi a sídlí zde i paviáni.
Nižší části svahů Dračích hor tvoří pískovcové vrstvy protkané stovkami jeskyní bohatých na nástěnné malby. Stáří těchto maleb zatím nikdo neurčil. Vytvořili je Sánové (Křováci), kteří kdysi putovali po celé jižní Africe. Představují nejstarší historické záznamy o tomto území.

Amazonský deštný prales

30. května 2008 v 8:58
Rozlehlý amazonský prales se rozprostírá od brazilského pobřeží Atlantského oceánu po dolní části svahů And. Pokrývá větší území než celá Evropa a má rozlohu více než 7 milionů km2. Jeho hustý baldachýn stromů, které svou výškou přesahují 61 metrů, rozhodujícím způsobem ovlivňuje zdravé složení veškeré zemské atmosféry, neboť až třetinu kyslíku, kterou obsahuje, vytvářejí fotosyntézou amazonské lesy. Současně absorbují oxid uhličitý a brání v atmosféře vytváření tohoto škodlivého plynu, který by bez jejich vlivu velmi negativně ovlivňoval charakter podnebí ne Zemi.
Botanici odhadují, že v amazonské pánvi je zastoupeno více než 16 tisíc druhů rostlin. Jen na ploše 2,5 km čtverečních napočítali více než 60 druhů stromů. Každý strom může hostit až 400 druhů hmyzu. Nejvyšší poschodí pralesa tvoří obrovské druhy stromů, pod nimi rostou stínomilné druhy, často ověnčené orchidejemi, kapradím a popínavými rostlinami.
Lesní zvířata, jako jsou tapíři, mravenečníci velcí, pásovci a různé opice, loví pro svou obživu indiáni. Pochutnají si také na kapybaře, která je největším žijícím hlodavcem. K asi 1 600 druhů ptáků patří pestrobarevní papoušci, tukani, ibisi rudí, čápi jabiru a jiní. V blízkosti břehů řek a na ostrovech, kam mohou pronikat sluneční paprsky, se na květech tropických rostlin shromažďují motýli. Na studijní ploše o rozloze 1 ha bylo nalezeno až 217 odlišných druhů motýlů.
Dlouhá staletí zde žili lesní indiáni, kteří si stavěli obydlí z kůlů či větví a pokrývali je listy. Jejich jednoduchý způsob života, založený na lovu a rybolovu, neohrožoval křehkou rovnováhu okolního přírodního prostředí. Před příchodem prvních Evropanů zde žilo asi 7 milionů amazonských indiánů, ale v pozdějších staletích byli mnozí zotročeni, další vyhnáni, také úmrtím na nemoci které cizinci s sebou přinesli a vůči nimž nebyli odolní. V současnosti žije v oblasti Amazonie méně než milion původních obyvatel.
Pokusy o využití zdrojů Amazonie měly neblahé následky, téměř polovina tropických deštných pralesů světa leží zde a ty se alarmujícím tempem ztrácejí. Odborníci odhadují, že navzdory přijetí zpřísněných ochranných opatření budou deštné pralesy kompletně zničeny koncem první čtvrtiny 21.století. Kácení a vypalování lesů pro zemědělské účely způsobuje jen v Brazílii likvidaci 8 milionů ha deštných lesů ročně, přesto nemají úrodnou půdu. Vědci působící v obasti Amazonie potvrdili, že 2 160 mm srážek za rok odplaví z území pokrytého deštným pralesem asi půl tuny půdy z jednoho hektaru. Avšak ze stejně velké studijní plochy, která byla odlesněna, smyje dešťová voda ročně až 45 tun zeminy. Kdekoli terén klesá, tam déšť, který byl předtím zadržován v půdě, stéká do řek a zvyšuje jejich hladinu, což má za následek rozsáhlé záplavy. Dalšími významnými negativními podněty pro kácení lesů je snaha získat pastviny určený na trhy USA a zájem průmyslových států o vzácné dřevo.
Ochránci přírody dokazují, že světové ztráty způsobené rozsahem devastace deštných pralesů jsou skutečně obrovské. Zahrnuje to např. i rostliny, jež se staly cenným obchodním artiklem, neboť z jejich výtažků se vyrábí čtvrtina všech léků. Mnohé další rostliny jsou předmětem studia a začínají se využívat buď jako léky, nebo jako nové zdroje potravy. Při dnešním rozsahu likvidace deštných lesů ovšem mohou každým rokem zaniknout desítky až stovky druhů rostlin.

Amazonka

30. května 2008 v 8:52 Přírodní divy světa
Více než tisíc přítoků přivádí své vody do Amazonky, která odvodňuje obrovské části jihoamerických tropických lesů a shromažďuje asi pětinu objemu vody tekoucí po zemském povrchu. Amazonka pramení v peruánských Andách, méně než 190 km od pobřeží Tichého oceánu. V délce 6 400 km protéká Ekvádorem, Kolumbií, Peru, Bolívií a Brazílií, na jejímž území ústí do Atlantského oceánu. Je druhou nejdelší řekou na světě (první je Nil), ale má největší objem vody. U ústí má průtok 220 000 km3 za vteřinu a její vody snižují slanost mořské vody až do vzdálenosti 160 km od pobřeží. Sedm přítoků Amazonky je delších než 1 600 km, přičemž nejdelší z nich, Rio Madeira, meří více než 3 200 km.
Na cestě k oceánu vystřídá Amazonka několik názvů. V oblasti pramene v zasněžených Andách položené ve výšce 5 250 m se nazývá Apurimac. Pod názvem Tambo strmě stéká z horských svahů směrem na sever a potom, po spojení s Urubambou, získává název Ucayali a teče napříč Amazonií. Ve vzdálenosti asi 4 000 km od ústí se do ní vlévá druhý nejvýznamnější přítok Maranón. V místech, kde vstupuje na území Brazílie, se nazývá Solimoes. Jméno Amazonka získává až v blízkosti svého největšího přístavu Manaus, kde je okolní džungle nejhustší. Zde se odehrává podivuhodné představení známé pod názvem "svatba vod". Tmavé vody řeky Rio Negro, která pramení v Kolumbii a tvoří část jejích hranic s Venezuelou, získávají své zabarvení od látek vylučovaných rozkládající se vegetací v močálech. I po spojení s hnědou Amazonkou tečou vody obou řek ve společném korytě odděleně a promísí se až o mnoho kilometrů níže. Málo prozkoumaná řeka Xingu je posledním větším přítokem Amazonky, do níž ústí v místech, kde začíná její delta široká 320 km. Na svém dlouhém toku se šířka koryta Amazonky mění. Někde měří až 14 km, jinde tvoří bouřlivý tok široký pouhých 1 800 metrů. Pro námořní lodě je Amazonka splavná od přístavu Uquitos v Peru, který byl v minulosti kvetoucím centrem obchodu s kaučukem a v současnosti je hlavní turistickou bránou pro návštěvu pralesa. Když Amazonka opustí stráně And, protéká územím, které leží v nadmořské výšce menší než 200 metrů. Vládne tu horké, vlhké podnebí s průměrnými teplotami 30 stupňů a srážkami od 2 160 mm za rok v oblasti delty až po 1 780 mm v centrální části amazonské pánve.
Amazonka a její přítoky jsou bohaté na ryby, jichž se zde vyskytuje asi 2 000 druhů. Mezi ně patří i pestře zbarvené rybičky, které je možné najít i na mezinárodním trhu v obchodech s tropickými rybami. K nejznámějším větším druhům patří arapaima obrovská a paúhoř elektrický, který dokáže vytvořit energii o napětí 500 voltů. Smutně proslulá amazonská piraňa Nattererova si svou špatnou pověst tak docela nezaslouží. Její potravou jsou častěji zraněné či vysílené oběti než zdraví jedinci. Kromě ryb v Amazonce žijí želvy, kajmani a krotcí kapustňáci, zvířata jako stvořená k tomu, aby kdysi podnítila vznik mýtů o mořských panách.
.

Ahaggar

30. května 2008 v 8:47 Přírodní divy světa
Pustý horský masiv Ahaggaru (Hoggaru) rozkládající se na jihu Sahary vyrůstá bezprostředně ze skalnatých plání. Šedomodré sopečné štíty vyčnívající ze žulového masivu zvýrazňují jeho kulisu. Rozlehlá, opuštěná krajina Ahaggaru nemá po celém světě obdobu. Mystické, mimozemsky působící štíty jsou tvořeny vulkanickými sopouchy, které kdysi vznikly uvnitř sopečného kužele po vychladnutí magmatu. Za miliony let však okolní měkčí vrstvy podlehly erozi a obnažily kostru tvrdší výplně vulkanických komínů. Nejvyšší část, kterou tvoří štíty Tahat (3 003 m) a Assekrem (2 918 m) s okolní planinou, pokrývá láva a pozůstatky dávných erupcí.
Ahaggar je pro člověka nehostinný kraj. Jeho hlavními obyvateli jsou drsní Tuaregové, označovaní za vládce poště. Vedou většinou pastevecký život - chovají hlavně ovce, kozy a velbloudy. Odedávna jsou známi svou hrdou nezávislostí a výbojným duchem. Po určité období tuto oblast ovládali a kontrolovali cesty vedoucí napříč oázami Sahary. Až do poloviny 19.století nevštívilo tuto část Sahary jen několik odvážlivců. K částečnému poznání přispěla výzkumná expedice dr.Heinricha Bartha uskutečněná v letech 1850 až 1855. Koncem 19.století projevili o tuto oblast zájem Francouzi a začalo dobývání Sahary.
Jedním z prvních Francouzů, kteří v počátcích dobývání Sahary působil v oblasti Ahaggaru, byl páter Charles de Foucauld. Založil vysoko na plošině Assekrem osamělou poustevnu. Udržují ji dva mniši, kteří tráví čas modlitbami a meditací. Je to ideální místo, z něhož lze pozorovat západ slunce zabarvující ostré štíty Ahaggaru.

Výroba korálků

27. května 2008 v 16:55 Řemesla
Fascinující historie korálků se táhne dějinami všech kultur na všech kontinentech. Od pradávna má člověk základní potřebu zdobit své tělo. V prehistorické době se šperky vyráběly z toho, co člověk našel v přírodě, z rohů, mušlí či zvířecích zubů. Dějiny korálků, které by byly v pravém slova smyslu umělecky zhotovené, začínají teprve s technikou zpracování a pálení hlíny a s opracováním zlata v době bronzové.
Na starý korálkový šperk ovšem nesmíme pohlížet jen z estetického hlediska. Šperk totiž až do 16.století neměl čistě ozdobnou funkci. Šperk z korálků sloužil spíše jako amulet, talisman nebo znak postavení. Symbolizoval příslušnost k určitému kmeni a moc a poskytoval informace o společenském zařazení svého majitele. Míval náboženský účel, byl symbolem hodnosti či na odiv nošeným bohatstvím. Prostřednictvím korálků se lidé domlouvali, např. typem výšivky na oděvu sdělovali zařazení ve společnosti nebo své válečné zásluhy. Přírodní národy dodnes uctívají původní symboliku předmětů z korálků.
Korálky se však nepoužívaly pouze jako šperky. V mnoha civilizacích se až do 19.století používaly jako platidlo a sloužily k bohatému výměnnému obchodu. Teprve s počátkem renesance se šperky začaly nosit pouze jako ozdoby, z čistě estetických důvodů. Na starých obrazech můžeme obdivovat překrásné skvosty a šaty bohatě poseté korálky a perlami. Tento vývoj módy byl posílen čilým obchodem s korálky, který se stal velmi výnosným podnikáním.
V Evropě vznikala v té době mnohá centra výroby korálků, jako např. slavné manufaktury na sklo Murano v Benátkách. V Čechách a na Moravě se usídlili brusiči granátů. Později tu vznikly známé sklářské huti s centrem v Jablonci nad Nisou. Mezi nejznámější oblasti na výrobu perel a navlékání korálků patří Podkrkonoší a Podkrušnohoří, celoroční podomácká výroba jako přivýdělek tam přetrvává dodnes.
K rozhodující proměně "módních šperků" však došlo v 19.století díky počátkům strojového zpracování, které umožnilo masovou výrobu. Výsledkem bylo, že se šperk stal dostupným pro širší společenské vrstvy a navždy přestal být symbolem nadřazeného panského stavu. Strojová výroba umožnila nejen výrobu velkého množství korálků, ale objevily se také nové materiály, jako bakelit a jiné umělé hmoty, také se vyvíjely stále nové techniky zpracování originálních korálků.
Dřevěné korálky se u nás začaly vyrábět až začátkem 20.století v Krkonoší, dnes se vyrábějí v Jizerských horách. Nejznámější oblasti, ve kterých život lidí ovlivňovaly právě korálky bylo v Příbrami, kdy tam byl v 18.století založen cech, který sdružoval výrobce růženců. Dělaly se z korálků spojovaných drátky. Růženci a jinými korálkovými produkty byla zásobována nejen příbramská Svatá Hora, která patří mezi nejvýznačnější poutní místa u nás, ale byly vyváženy i do zahraničí.
A řemesla spjaté s korálky a perlami : růžence vyráběli rozárníci, brusiči kamenů brousili drahokami a polodrahokami, se šperkaři spolupracovali pasíři, kteří měli na starost kovové součásti šperků.

Zoologická zahrada Ústí nad Labem

27. května 2008 v 14:44 Tipy na krátký výlet
Zoologická zahrada leží v městské části Krásné Březno na prudkých svazích labského údolí. Za hezkého počasí se dá v ústecké zoo strávit celé odpoledne nebo i celý den. Míst pro občerstvení a zábavu všeho druhu je tu víc než dost. Zdejšími oblíbenými hrdiny jsou orangutani Ňuňák a Ňuninka, ale děti jistě ocení i dlouhé plastové skluzavky, využívající velké terénní převýšení, kontaktní zoo s kozami, ovcemi a lamou, expozici barevných tropických žab anebo naučnou stezku dinosaurů. Za pěkného počasí můžete potkat na procházce slonice Kalu a Delhi, což je pro mnohé nezapomenmutelný zážitek. Pro dospělé může být zajímavé, že spodní oplocení zahrady podél silnice tvoří bývalá slavná zeď z ústecké Matiční ulice, kterou ZOO levně odkoupilo po mezinárodním skandálu. Dokonce je na ní stejná cedulka, jako na každé zvířecí kleci i s latinským názvem a výskytem.
Základy zoologické zahrady položil roku 1908 ústecký podnikatel a obchodník Heinrich Lumpe, který byl velkým milovníkem přírody a uznávaným ornitologem. Odkoupil pozemky na svahu Mariánské skály a založil zde soukromou přírodní ptačí rezervaci nazývanou Lumpepark o rozloze 6 hektarů. K výstavbě bylo použito velké množství kamenů, vytvořeno mnoho stovek úkrytů i umělé prohlubně s vodou. Byla vybudována pohádková jeskyně a trpasličí hrádek, který se jako jediný dodnes zachoval. Vybudoval celý systém kaskád a vodopádů za využití Mariánského pramene. V roce 1914 byl Lumpepark otevřen veřejnosti. Po první světové válce pan Lumpe pokračoval ve zvelebování parku v duchu tehdejší zahradní architektury i dobové módy. Z okolí Turnova nechal dovézt zkamenělé kmeny pravěkých araukárií a postavil z nich kamenný les. Ve vybrané části parku byla udržovaná dobová zahradnická úprava a byly v nich rozmístěny nejrůznější pohádkové výjevy. Roku 1936 pan Lumpe zemřel, park ovšem nezanikl díky obětavosti hlavního zahradníka a dalšího personálu. Po druhé světové válce přešel park do vlastnictví Československé republiky, to už ovšem z ptačí rezervace byl zookoutek. Postupně byly budovány nové klece a výběhy a rozloha zooologické zahrady se začala zvětšovat. Největšího rozmachu dosíhla v 70 letech 20. století, kdy se rozrostla na dnešních téměř 30 hektarů.
Zahrada má dva vchody, horní se nachází pod sídlištěm v Doběticích, je otevřen mimo sezónu jen o víkendech a po celý rok se zavírá dříve než spodní vchod. Pro motoristy je ovšem lepší parkovat dole, pro pěší návštěvníky s dětmi je nejlepší přijet autobusem k hornímu vchodu a cik-cak scházet dolů.
Otevřeno celoročně.
Letní sezóna (1.4. - 31.10.) 8,00 - 18,00 hodin, dospělí 60 Kč, děti 30 Kč.
Zimní sezóna (1.11. - 31.3.) 9,00 - 16,00 hodin, dospělí 50 Kč, děti 25 Kč.
Webové stránky Zoologické zahrady Ústí jsou zde.

Pálení čarodějnic na hřišti 30.4.2008

27. května 2008 v 9:25 Akce s fotoaparátem
Dne 30.4.2008 se konalo na fotbalovém hřišti od 18 hodin pálení čarodějnic, pořádalo TJ Sokol Horní Police.

Zoologická zahrada Děčín

24. května 2008 v 9:02 Tipy na krátký výlet

ZOO

Zoologická zahrada leží na kopci zvaném Pastýřská stěna. Čeká vás zde volná procházka od výběhu k výběhu, při níž míjíte dřevěné plastiky zvířat, místa na skákání, lezení a hraní, opičí stezky, prolézačky a houpací lávky, velký model hry Člověče nezlob se a samozřejmostí je i dětská zoo. Nejzajímavější vedle medvědího výběhu je expozice vodních ptáků a nová expozice pro jezevce evropské, kde se díky průhledům můžete podívat, jak se žije v jezevčí noře.
Zoologická zahrada byla založena roku 1948 a pro veřejnost otevřena o rok později za ředitele Ludvíka Gráce. Měla rozlohu asi 1 hektar s málo zvířaty. Proslulá a známá byla kolem roku 1970 chovem náročného a obtížně odchovávaného druhu v zajetí, kamzíka horského, kdy se zde narodilo první mládě v Čechách. Ale nejen kamzík se zde jako první mládě v Čechách a na Slovensku narodil, také to byla kapybara, babirusa nebo přímorožec jihoafrický.
Dnes má zoologická zahrada rozlohu přes 6 hektarů a žije tu okolo 130 druhů zvířat, to je přes 380 savců, ptáků a ryb. Miláčky dětí jsou ovšem jednoznačně medvědi - medvěd Sigi a medvědice Helga. Mají tu velký výbeh a navíc je zde pro děti připravena i medvědí stezka.
Webové stránky zoo Děčín jsou pěkné a dobře informativní.

Pastýřská stěna

Výlet do Zoologické zahrady se dá spojit s výletem na Pastýřskou vyhlídku. Strmá pískovcová skála vypínající se do výše 160 m nad hladinou Labe je jednou z dominant města Děčína, na jejímž vrcholu stojí restaurace s vyhlídkovou věží. Samotná skála v 19. století sloužila jako zdroj materiálu při stavbě železnice Praha-Drážďany a také při stavbě řetězového mostu přes Labe. Na místě restaurace stálo od roku 1892 dřevěné pohostinství, ale rozmachem turistického ruchu si záhy vyžádala stavbu nového objektu, které financovalo město Podmokly. Romantická stavba napodobující středověký hrad byla slavnostně otevřena v roce 1905. Do věže je přístup pouze přes privátní byt, je zde ovšem pro veřejnost nepřístupno, ale i tak je výhled z terasy moc pěkný.
.

Máchovo jezero

11. května 2008 v 12:24 Tipy na krátký výlet
Když ze středu města Doks zamíříme k železniční stanici, na dohled od ní se táhnou pláže k rekreaci hojně využívaného Máchova jezera, které se řadí mezi nejvíce navštěvované místo našeho kraje.
Jezero se nachází v nadmořské výšce 275 metrů. Vodní plocha má rozlohu přes 280 hektarů (původně měla rozlohu 350 hektarů), hráz je 9 m široká a 130 m dlouhá a zadržuje 5,5 milionů kubíků vody. Je to největší rybník severních Čech. Založil jej český král Karel IV. roku 1367, který rád lovíval ve zdejších kdysi hlubokých hvozdech a znaven lovem pak odpočíval na nedaleké skalce, které se dodnes říká Králův stolec, kde zálibně hleděl na své vodní dílo. Tenkráte měl název Velký rybník.
Z vodní hladiny jezera vystupují dva ostrůvky - Myší zámek a Kachní ostrov, které jsou dnes významnými ornitologickými lokalitami a kam je pro veřejnost nepřístupno. Na myším hradu jsou dodnes patrné pozůstatky tvrze Myšlína. Tvrz byla pravděpodobně opuštěna, když byl v r. 1367 stavěn za bezdězského purkrabího Oldřicha Tisty z Albrechtic rybník a přístup do tvrze znemožněn. Jméno Myšlín je poprvé doloženo v roce 1405, kdy se připomíná Petr z Dokze a z Myšlína. Neví se však, zda se jméno vztahuje ke vsi nebo k tvrzi. Petr měl tehdy spor pro nějaké škody způsobené v městečku Doksy s Janem z Dokze a Myšlína, pravděpodobně s ním spřízněným. Zdá se, že bydleli v Doksech a po myšlínské tvrzi se pouze psali. Ještě v roce 1460 potvrzuje král Jiří z Poděbrad občanům Doks, že ves Myšlín patřila k jejich rychtě. Ale to již tvrz byla pravděpodobně téměř století zatopena. Další zprávy o vsi i tvrzi nejsou.
Podle pověsti tu prý kdysi ďábel soutěžil s mlynářem, kdo postaví vyšší kopec. Chytrý mlynář se spolčil s čarodějnicí a vyhrál. Zklamaný ďábel poslední dva kameny odhodil do vody. Podle jiné pověsti se tu odehrál vskutku hororový příběh, kdy na tvrzi sídlil hamižný rytíř, který se nechtěl rozdělit s lidem ani během hladomoru. Přemohla ho myší armáda a všechno mu sežrala.
Rybník se dlouho jmenoval Velký. V 80 letech 19.stol. se stal oblíbeným místem odpočinku vyšších společenských vrstev a stalo se z něj rekreační a lázeňské letovisko. Ve 30 letech přišel turistický spolek v Doksech s myšlenkou spojit rybník a jeho okolí se jménem Karla Hynka Máchy, který vzdal hold tomuto místu v několika svých dílech. Nejznámější je báseň Máj - tragický příběh lásky, který se odehrává v bezprostřední blízkosti jezera a další příklad je povídka Večer na Bezdězu kde přiblížil tajemnou atmosféru známé hradné zříceniny.
Název jezera se stal kolem roku 1928 předmětem národnostního sporu. Dlouhodobý spor vyhrotil roku 1936, kdy Názvoslovná komise při geografickém komitétu Národní rady badatelské odmítla změnu názvu. Přesto se jméno mezi lidmi samo uchytilo. Po druhé světové válce se celému kraji na sever k České Lípě a na jih ke Kokořínu neřeklo jinak než Máchův kraj a z Velkého rybníka bylo Máchovo jezero. Úřední název ale byl přijat až v roce 1961.
.

Šití - patchwork

11. května 2008 v 11:36 Řemesla
Název patchwork vznikl v angličtině spojením dvou výrazů : patch (záplata) a work (práce), znamená tedy práce se záplatami. Podle předem připraveného schématu se sešívají dohromady různé kousky látky.
První patchworková práce a prošívání pocházejí ze starého Egypta a vznikly před více než 3000 lety, aby chránily před chladem. Předpokládá se, že tuto techniku pak dovezli obchodníci do Číny a Japonska. Do Evropy se rozšířila během 11.století v době křížových výprav, kdy si křižáci, kteří se vracely z Východu, chránili tělo před otlaky způsobenými železnou výzbrojí šatem tvořeným několika vrstvami látek, jež byly prošity dohromady. Ve Španělsku se prošívání užívalo při šití mešních rouch, v Itálii při šití oděvů, postrojů pro koně a při krášlení látek.
Časem se prošívání stalo stále jemnějším jak pro užívané materiály (hedvábí místo chudé bavlny), tak pro ozdoby (výšivky a stužky). Od práce chudého řemeslníka se změnilo v umění.
V Anglii se do patchworku zapojuje celá rodina. Významná událost, jako je třeba svatba, dává mnoha osobám možnost sejít se (quilting parties), aby společně vytvořili, třeba i během jediného dne, prošívaný přehoz na postel. A byli to právě angličtí, francouzští a holandští kolonizátoři, kteří dovezli tuto techniku do Nového světa. Nedostatkem byli donuceni znovu použít vše, co si přivezli z Evropy, a dát dohromady to, co zbylo, aby vytvořili něco nového. K počátečním "vzpomínkovým dekám", na které každý daroval jednu záplatu se zvláštním věnováním, se připojily nové modely. Při výrobě se využily momentky, místa a události všedního života. V některých případech se staly vyprávěním o životě.
Prošívaná deka je tvořená první vrstvou látky : pravý a vlastní patchwork, střední vrstvou (výplň) a třetí vrstvou (podšívka). Pro výplň se obvykle používá umělé vlákno (polyester). Ve starověku se však používalo suché listí, novinový papír a jakýkoliv typ odpadového materiálu, jež bylo možné vylisovat a sešít dohromady. Tím, co dotváří a krášlí prošívanou deku, je její prošití. Znamená to spojit tři vrstvy látky pomocí mnoha malých stehů. Čím více je deka prošitá, tím je drahocenější. Angličané užívají pro tuto deku slovo quilt.
Anglický quilt má kolem centrálního medailonu několik různých okrajů z odlišných látek, aby bylo dosaženo požadované velikosti. Americký quilt je tvořen jednotlivými záplatami (bloky) spojenými hned dohromady nebo s okraji mezi nimi, aby vznikla šachovnice. Je možné taky vybrat jediný námět, který se bude opakovat po celé dece, nebo spojit dohromady několik různých motivů. Práce je vždy zakončena vnějším okrajem.

Platnéřství - historická zbroj 3.část

10. května 2008 v 20:17 Řemesla
Zásadní vývojovou změnu ve tvaru a používání zbroje lze pozorovat po příchodu švédských vojsk na evropské bojiště v roce 1630. Jezdectvo si postupně oblíbilo silný kožený kabát, sahající do půli stehen. Z půlzbroje zůstal jen přední a zadní plát, tvořící tzv. kyrys. V uherských zemích přežívalo používání těžkého kyrysu, vytvořeného z celé navzájem spojených pruhů, připomínajícího vzdáleně římskou zbroj "lorica segmentata", protože se tento kyrys v mnohém podobal krunýři brouků, je označován jako "anime" (z lat. anima).
Součástí jezdecké zbroje se stala i přilba zvaná "pappenheimka", někdy označovaná podle tvaru prapůvodního perského, tureckého a později uherského vzoru jako "šišák". Pěchota koncem třicetileté války již žádnou zbroj, s ojedinělými výjimkami kovových přileb, nenosila. Pappenheimka dobře chránila před sekem palaše a šavle. K půlkulovitému zvonu připevněné zadní pásovité články chránily zátylek bojovníka, boční kryty mu chránily tváře. Uvolněním šroubu na přední části zvonu si bojovník před bitvou spustil před obličej kovový pásek, jímž si kryl přední část obličeje. Tento typ přilby se používal spolu s kyrysem především v ochranné výstroji habsburského jezdectva až do počátku 18.století.
Od druhé poloviny 17.století lze plátovou půlzbroj vidět jen na portrétech předních vojevůdců, byla však jen jakýmsi symbolem příslušnosti portrétovaného k vysokým vojenským hodnostářům. Od 30 let 18.stol. je možno se setkat s pozůstatky dříve tak oblíbené a používané plátové zbroje v podobě předních a někdy i zadních kyrysů těžké jízdy téměř ve všech evropských států. Kyrysníci habsburské monarchie v něm vyjeli naposled ve válkách roku 1866. Ve Francii ho měli kyrysníci ještě na samém počátku 1.světové války. Francouzská prezidentská čestná stráž kyrys a přilbu používá dodnes. Železný kyrys a přilbu, obojí zhotovené ze silného plechu, používali od 18.století příslušníci ženijních vojsk. V průběhu 1.světové války nosili těžký železný kyrys, doplněný těžkou železnou přilbou, ženisté, odstraňující nevybuchlou munici a miny. S troškou nadsázky je možno za pozůstatky náramenních částí zbroje i kovové nárameníky známé z uniforem celé řady jezdeckých vojsk na přelomu 18. a 19.stol., nebo ruské i bulharské carské pevné nárameníky, tzv. pogony. Používala je na uniformách i Československá armáda v letech 1952-1964.
Po 2.světové válce se objevila myšlenka využít systém dávné kroužkové zbroje. Došli k tomu odborníci, kteří se věnovali ochraně bezpečnosti při práci a hledali vhodný vzdušný ochranný oděv pro některé pracovníky hutí, pohybující se v bezprostřední blízkosti válcovaného žhavého železa. Při pohledu na současné těžkooděnce speciálních policejních oddílů vzniká dojem, že dřívější plátová zbroj se znovu vrací. Dokonce i jejich přilby připomínají nepříliš vzdáleně dřívější šalíře. Změnil se pouze materiál, z něhož je ochranný oděv vyroben. Původní železo bylo nahrazeno umělou hmotou - kevlarem. Kevlarové vesty, připomínající dřívější kyrysy s přilbami podobnými dávným přilbám Sumerů, používají v masovém měřítku i vojska celé řady států. Před možnými novodobými lapky se pancéřovanými vestami chrání, stejně jako kdysi obchodníci v 16. a 17. století, i zaměstnanci osobních ochranných stráží a civilních bezpečnostních služeb.

Platnéřství - historická zbroj 2.část

10. května 2008 v 20:16 Řemesla
Od 12.století zdomácnělo překrývání kroužkové zbroje dlouhou bílou plátěnou košilí, sahající pod kolena, byla bez rukávů a měla velký výstřih pro hlavu. Původně ji začali používat rytíři na křížových výpravách, v Evropě se na tuto košili (nazvanou gambeson, waffenrock, vafnrok nebo staročesky vrkoč, varkoč) našívaly látkové znaky rytíře. Ke kroužkové zbroji se v Evropě používaly převážně dva základní typy přileb. Ve 12.století to byla přilba "kalota", ve 13.stol. také přilba "hrncová". Kalota byla zdokonaleným typem žebrové přilby. Na rozdíl od ní jen jeden středový pás, jdoucí od obruče v místech zátylku, přes temeno hlavy k obruči v místech čela. Ke kolotě byl při jejím dolním okraji připevněn kroužkový závěs, kryjící zbytek hlavy, krk a ramena. Hrncová přilba připomínala na hlavu nasazený hrnec s výřezy pro oči a s dýchacími otvory po stranách. Byla snýtovaná ze čtyř, pěti nebo více železných plátů. Obě přilby byl schopen vyrobit zručný kovář. Někteří se na výrobu přileb začali specializovat a tak se začalo rozvíjet další zbrojní řemeslo-helméři.
14.století až začátek 16.století je vrcholným obdobím klasického středověkého rytířství, je to doba bohatého života na středověkých hradech, ale i doba postupného narůstání bohatství ve městech, v nichž se soustřeďovala řemeslná výroba, včetně platnéřů, brnířů, helméřů, mečířů, výrobců luků, štítů a kuší, později i ručnikářů. Rostoucí úloha měst se již koncem 14.stol. projevila v narůstání významu pěchoty a postupné ztráty úlohy rytířské jízdy v průběhu válek a jednotlivých bitev. Hlavními událostmi 1 poloviny 15.stol. byla i nadále probíhající stoletá válka mezi Francií a Anglií, husitské války, boje mezi Habsburky a Matyášem Korvínem o ovládnutí Uher, postupné obsazování Balkánského poloostrova a likvidace Byzantské říše tureckými vojsky.
Ekonomicky narůstající sílu měst rytíři přehlíželi, účastnili se turnajů, válečných tažení a bitev, věnovali se lovům, hostinám a dvorské poezii. Jako by nepostřehli, že se blíží doba jejich konce a nástup žoldnéřského vojska. V tomto historickém období, zvláště pak od 1 poloviny 14.stol., se začala kroužková zbroj měnit. Příčinou byl stále rostoucí počet pěších střelců z kuší na evropských bojištích. Střely z kuší dokázaly na vzdálenost zhruba do 100 metrů prorazit kroužkovou zbroj jezdce. Zdokonalila se i kvalita mečů a bojových seker. Z těchto důvodů se začala kroužková zbroj zesilovat různými plátovými doplňky, kterých bylo potřeba zvláště na místech, kde by zranění mohlo zanechat trvalejší následky, jako na prsou, loktech a kolenou. Plátové dílce se přidělávaly na kožené vesty odívané přes kroužkovou zbroj, na ruce, případně na holeně, si je rytíři připínali pomocí řemínků. Prsní pláty sloužily i k připevnění řetězů, na jejichž druhém konci byly rukojeti meče a dýky, tím byly zbraně zabezpečeny proti jejich vyražení z ruky nebo ztrátě v průběhu boje.
Na počátku 14.stol. se začal prosazovat nový typ přilby těžkého jezdectva, přilba "kbelcová", která se od hrncové lišila několika zdokonaleními : horní část přilby nebyla plochá, ale mírně vyklenutá, takže tíhu již neneslo temeno hlavy. Boky se prodloužily natolik, že její vykrojené dolní okraje dosedaly na ramena. Stejně jak hrncová přilba, měla dva úzké průzory ve výší očí a dýchací otvory. Téměř bezprostředně po zavedení tohoto typu uzavřené železné přilby se objevily přilby kbelcového typu se vzhůru odklápěcí obličejovou částí. V 1 polovině 14.stol. se také začaly vyrábět přilby typu šlap, neboli také basinet (bacinet, beckenhaube atd.), které byly používány téměř až do 2 poloviny 15.stol. Tyto přilby se již nenasazovaly na kroužkovou kuklu, ale kroužkový závěs se připínal na okraj přilby. V bojových skrumážích rytířů s přilbami s odklopným hledím se vyskytovali jedinci se železným kloboukem, nasazeným na kroužkovou kuklu, ty byly typické především pro pěchotu.
Kolem 14.stol. začala plátová zbroj zcela převažovat. Jednotlivé typy zbroje se odlišovaly podle toho, v které platnéřské oblasti ji vyrobili. Tvarově a konstrukčně rozdílné typy se objevovaly především u přileb, které byly z hlediska bojovníků nejdůležitější. Další neméně důležitou součástí byl kryt rukou. Platnéři však ještě byli nuceni vyrábět z železných plechů, které jim byly k dispozici pouze v malých rozměrech, tomuto faktu museli přizpůsobit i typy jimi vyráběné zbroje.
Od počátku 15.století se stala nezbytnou součástí plátové zbroje uzavřená přilba s odklopným hledím. Pro střední Evropu byla typická přilba zvaná "hundsgugel", někteří odborníci ji označují jako basinet s hledím ve tvaru psího čumáku. Zbroj pěších knechtů a lehké jízdy se skládal převážně jen ze železných klobouků a ukořistěných částí rytířské plátové zbroje.
Koncem roku 1450 se vyráběla převážně tzv. gotická plátová zbroj, typická především do hrotů vybíhajícími díly a železnou obuví zakončenou dlouhými špičkami. Charakteristickou přilbou tohoto typu zbroje byl tzv. šalíř. Německý typ šalíře měl zadní část, která kryla týl, protáhnutou dozadu. Italský typ, tzv. barbuta, vycházející z italského tvaru basinetu, byl za temenem hlavy zkosen poměrně příkře dolů. Žoldnéřská pěchota, především bojovníci vyzbrojeni dvouručními meči, měli v oblibě tzv. brigantiny (brigandýny), v nichž se mohli v bitvě volněji pohybovat. Brigantiny byly látkové nebo častěji kožené kabátce, pokryté zčásti kovovými šupinami. Šupiny se používaly v místech vpředu a na zádech větší, v místech kryjící slabiny pak menší. Pod svými širokými klobouky nosili pěší žoldnéři (lancknechti) pro ně typickou lancknechtskou přilbu s nízkým zvonem a odklopnými chráničemi uší.
Koncem 15.století již začali platnéři dostávat z technicky dokonalejších hamrů vetší a tenčí železné plechy, to jim umožnilo zhotovit lehčí a dokonalejší typy kompletní plátové zbroje. V období kolem r.1500 začali platnéři (především v Innsbrucku) vyrábět tzv. maxmiliánskou zbroj, tedy zbroj s bohatým "kanelováním". Kanelování dávalo zbroji esteticky působící vzhled a zpevňovalo odolnost zbroje proti účinkům sečných zbraní. Maxmiliánská zbroj však byla výrobně dost náročná a z tohoto důvodu i dražší, proto se po krátkém období přestala vyrábět. Zůstal a dále se rozvíjel nový typ krytu hlavy, tzv. přilby burgunské. Předností této přilby byla možnost volně otáčet hlavou ze strany na stranu, toho bylo docíleno zasazením dolní drážky přilby do horní drážky železného nákrčníku.
Od počátku 16.stol. se již plátová zbroj stala všeobecně oblíbenou. Špičkoví platnéřští mistři té doby začali nabízet bohatým zákazníkům plátovou zbroj bohatě zdobenou zlacením a černým vykládáním leptaných dekorů. Plastický dekor byl v předních platnéřských dílnách, především u norimberských a innsbruckých mistrů, doveden k naprosté dokonalosti. Dokladem toho jsou nádherné zbroje, tvořící nedílnou součást předních umělecko-průmyslových sbírek.
Počátkem 16.stol. se také změnil tvar přileb tvořící část plné plátové jezdecké zbroje. Její dolní část končila širokým okrajem, umožňujícím nasazovat přilbu volně na železný lamelovitý límec, vsunovaný pod přední a zadní plát a sloužící k připojení rukávů. Tyto límcové přilby byly zcela uzavřené, se zvedacím hledím, opatřeným kromě průzorů i dýchacími otvory. Žoldnéřská pěchota měla v polovině 16.stol. v oblibě plátovou půlzbroj, skládající se z útočné přilby (šturmhaubu) a z předního a zadního plechu se článkovaným krytím břicha a stehna kryjícími šosy. Pod přední a zadní plech se vsunoval železný límec s krátkými článkovitými kryty ramen a plátovým krytím nadloktí. Pro lancknechty a městské zbrojnice vyráběli někteří platnéři zbroj zčásti černěnou, což mělo kromě dekorace za účel zčásti zabránit korozi kovu. Takováto úprava je typická především pro výrobky italských platnéřů. Lancknechti německých zemí dávali přednost zbroji z leštěného železa.
Od poloviny 16.stol. začala plátová zbroj dostávat stále více praktičtější a jednodušší charakter. Místo plátových nohavic začali jezdci nosit k plátové půlzbroji vysoké kožené boty, kryjící i kolena. Střed předního plátu se začal protahovat a před koncem 16.stol. dostal tvar tehdy módního kabátce. V 2 polovině 16.stol. se také začal ve velkém počtu vyrábět, převážně pro pěchotu, typ přilby známý jako německý "šturmhaub", oproti španělsko-italskému byl lehčí a daleko lépe kryl hlavu bojovníka. Nezanedbatelný byl i čelní štítek této přilby, omezující oslnění slunečními paprsky v průběhu boje. Šturmhaub se postupně stal oblíbeným krytem hlavy nejen u pěších lancknechtů, ale ještě v průběhu třicetileté války i u jezdectva.
V počátku 17.stol. bylo ještě vidět jezdectvo v plné zbroji a pikenýry, vyzbrojené až třímetrovým dlouhým kopím, spolu s mušketýry s doutnákovými puškami, tzv. mušketami. Ti v částečné půlzbroji tvořili základ pěchoty. Pokud jde o přilbu (šturmhaud), existovaly dva základní typy : za prvý "morion" italského a španělského typu a za druhé to byl "birnhaud" (z něm. Birnhaude, volně přeloženo jako hrušková přilba).

Platnéřství - historická zbroj 1.část

10. května 2008 v 20:16 Řemesla
Nejstarší informace o ochranné zbroji pochází z doby, kdy kolem biblických řek Tigridu a Eufratu sídlila v letech 3500-1950 př.n.l. vyspělá sumerská civilizace. Sumerové měli pro svou obranu před útoky sousedních oblastí, velké, dobře organizované a ve své době i velmi dobře vyzbrojené a vybavené vojsko. Jejich bojovníci, vyzbrojeni oštěpy, bojovými sekyrami a srpovitými měděnými meči, se chránili velkými obdélníkovými štíty. Doloženy jsou i první kovové přilby, prostí vojáci měli přilby z měděného plechu, velitelé z dražších kovů. Bohatě zdobená zlatá přilba, pocházející z poloviny 3.tisíciletí př.n.l., nalezená na pohřebišti kdysi největšího sumerského města Uru, patřila sumerskému králi Meskalamdugovi.
Dalším státním útvarem v této oblasti byla o něco později egyptská říše, která svého největšího rozmachu dosáhla v letech 2040-1080 př.n.l. Staří Egypťané dovedli tavit bronz a z tohoto kovu, tvrdšího než byla měď, vyráběli dokonalejší nástroje a zbraně, především meče a hroty bojových seker, kopí a oštěpů. Znali i technologii výroby železa. V průběhu válek, vedených ve 13.stol.př.n.l., začali egyptští bojovníci nosit krátké vesty, vyrobené pravděpodobně ze dvou vrstev plátna. Mezi tyto vrstvy byla vkládána kožená nebo vatová vycpávka. Postupně byl do výstroje zaváděn pancíř, vytvořený z kovových šupin, jímž byli kryti od krku až po kolena.
Pancíř vytvořený z kožených a vedle sebe na látku našitých destiček nosili těžkooděnci vojensky silné říše novoasyrské. Později byly destičky i kovové, především bronzové. Asyrští bojovníci měli na hlavách kovové přilby zdobené hřebenem. Novoasyrská říše existovala v době od 9.století př.n.l. až do roku 612 př.n.l. a zanikla pod vojenským tlakem severních sousedů Médů a jižních sousedů Novobabyloňanů.
Po dobytí území dnešního Iráku a Egypta (523 př.n.l.) se novým hegemonem ve Střední Asii stali Peršané, kteří postupem doby ovládli rozsáhlé území až k východním částem Balkánu a k hranicím Řecka. Zbroj perských bojovníků se od egyptských z období zániku jejich říše v podstatě nelišila - vesty pokryté kovovými šupinami a bronzové přilby.
V 6.stol. př.n.l. pronikly až do severních oblastí Černého moře kočovné kmeny íránského původu Skytové, kteří jsou někdy označováni podle jednoho z jejich kmenů jako Sarmaté. Ti brzy porazili Peršany a ovládli území sahající až ke Karpatům a do Sedmihradska. Skytové podnikali vojenské výpravy i proti řeckým obchodním osadám v severním Černomoří, později vyvolávali konflikty i s římskými legiemi, a to zvláště na Krymu. Ve 3.stol. byly poslední skytské kmeny potlačeny Góty a následně Huny. Těžcí jezdci, kteří většinou patřili k bohatší vrstvě Skytů, měli hruď a záda chráněné pancířem vytvořeným až ze 3500 kovových šupin. Lehčí jezdci si chránili širokým koženým pásem s našitými kovovými šupinami pouze břicho a ledviny, přes převážně kožený oděv navlékali vesty s dvěma většími kovovými deskami na prsou.
Nejdůležitějším státním útvarem na přelomu našeho letopočtu bylo Řecko. Počátky starořecké covilizace spadají až hluboko před rok 1900 př.n.l. Střediskem raného období řeckých dějin byl krétský Knóssos. Později, kolem roku 650 př.n.l., ovládli Řekové velké území, sahající od jižní Itálie, severní Afriky, přes jimi založenou Marseille až po východní a jižní oblast Balkánského poloostrova. Středisky tehdejšího Řecka se staly Athény a Sparta.
Rostoucí moc a především bohatství rozvíjejícího se Řecka se stalo cílem válečných výprav Peršanů a kořistnických nájezdů Skytů. Řekové si proto museli na svou obranu vybudovat dobře vybavené a organizované vojsko, jehož základ tvořila těžká pěchota, hoplité. Zbroj Řeků se skládala především z bronzového krunýře, který sahal až k pasu. V průběhu 6. a 5.stol. př.n.l. byl nahrazen krunýřem lehčím, vytvořeným z kovových a na prsou se překrývajících destiček, šupin, připevněných na kožený podklad. Krunýř se skládal z předního a zadního dílu. Oba díly byly spojeny vpřadu, ze zadního dílu přes ramena položenými nárameníky. Nohy si hoplité chránili bronzovými holeněmi. Hlavu měli téměř celou krytou přilbou. Zpočátku používali přilby těžké, tzv. korintské, s vysokými hřebenovitými chocholy, později lehčí, tzv. iónské, s odklopnými lícnicemi. Od 5.stol. př.n.l. pak přilby thrácké a boiótské. Hoplitům jejich bojovou výstroj, skládající se ze zbroje a štítu, vážící celkem okolo 30 kg, za pochodu nosili otroci.
V 2 polovině 8.stol. př.n.l. bylo pravděpodobně založeno město Řím. Poté vstoupil do historie druhý antický stát. Z římské říše se postupně stala velmoc a ve své době, na přelomu našeho věku, nejvlivnější říše světa. I ona však měla své protivníky. Nejvýznačnějším z nich bylo ekonomicky silné Kartágo. V několika punských válkách, vedených s přestávkami mezi lety 264 a 146 př.n.l., v níž se Římanům podařilo několikrát porazit velitele kartaginského vojska Hannibala, ekonomická moc Kartága zanikla. Ve dvou ilyrských, převážně námořních válkách, probíhajících v letech 229 až 219 př.n.l., ovládaly římské obchodní lodě Jaderské a Iónské moře. Roku 168 př.n.l. získal Řím nadvládu nad dosud silnou a vlivnou Makedonii. Na přelomu 2. a 1.stol. př.n.l. probíhaly vzájemně vyvolávané boje mezi Římany a Germány. Na počátku 5.stol. ohrozili římské impérium na území Rumunska usedlí Visigoti a poté severoafričtí Vandalové. V roce 476 moc římského císařství definitivně zlikvidovali Germáni.
K ochraně svých území i svých obchodech si římané vybudovali silné, dobře organizované vojsko, jehož podstatu tvořily římské legie. Zbroj těžkooděnců se skládala z bronzové přilby s lícnicemi a horizontálně prodlouženým chráničem, z krunýře a ze svislého koženého pásu s kovovými pláty, chránícího slabiny. Krunýřem byla zpočátku kožená vesta, zesílená kovovými pláty, později, kolem r. 650 př.n.l. to byla tzv. lorica segmentata, tedy nevzájem se překrývající kovové pláty spojené řemínkem. V římském vojsku se používal i šupinatý pancíř a kroužkové odění, lehkooděnci měli jen koženou přilbu.
Ve 4.století začala velká migrace obyvatel, tzv. stěhování národů, a vytváření velkých středoevropských územních celků. Hlavní mocností po zániku Říma se stala Franská říše, rozdělená r. 843 na tři samostatné celky : Západofranskou říši (dnešní Francie), Východofranskou (dnes Německo) a Středofranskou (Burgunsko, Provence, Itálie). Jednotlivé formující se státní celky mezi sebou válčily o rozšíření svých oblastí a s tím související ovládnutí moci ve střední Evropě. Do těchto bojů byla postupně vtažena i Sámova říše, poté Velká Morava a nakonec formující se český státní celek.
V této době již plně převažovala těžba a zpracování železných rud, kováři uměli ze železa vykovat i dokonalejší zbraně a i zbroj včetně přileb. Základní charakter zbroje oproti předchozímu období se příliš nezměnil. Jak dokládají archeologické nálezy a nejstarší zachované figurky bojovníků, převažovala i nadále šupinová zbroj, tentokrát ale ze železných překrývajících se plátků. Má ji např. figurka tzv. finského jezdce z doby stěhování národů, která byla nalezena u Omatomska nedaleko Wiatky. Šupinovou zbroj má i tzv. sarmatský jezdec, znázorněný na jedné z reliéfních výzdob zlatých nádob, pocházející z pokladu vejevůdce mohutné říše Hunů, Attily (395? - 453). Tento poklad byl nalezen nedaleko Nagy Szent-Miklóse.
Základním typem přilby používané v té době ve velké části střední a severní Evropy je přilba žebrová. Její základ tvořila kovová obruč kolem hlavy a pásy, které vybíhaly z obruče k temeni hlavy. Prostor mezi jednotlivými pásy vykrývaly železné pláty, po stranách byly k obruči připojeny odklopné lícnice, u přileb vikingského typu se používal i kryt horní části obličeje s výřezy v místech očí. Bohatší přilby měly obruč překrytou cizelovanými zlatými pásy. V menší míře se tehdy používaly vysoké kónické přilby, zvané též normanské, zhotovené snýtováním několika trojúhelníkových dílů spojených do hrotu. Vzácnější jsou nálezy nižších železných kónických přileb vykovaných z jednoho kusu. Dvě z nich pocházejí i z našeho území. Jedna je připisovaná sv. Václavovi (zavražděn roku 929 nebo 935), druhá, jejíž původ se obvykle datuje do 11.století, byla nalezena při archeologických vykopávkách v Olomouci. V obou případech musel kónické přilby zhotovit velmi zručný řemeslník s patřičným technickým vybavením.
Ve střední a západní Evropě v době vrcholného středověku (12.-13.stol.) bylo upevňování existujících velkých státních celků a formování států nových, neustálé rozpory mezi panovníky a katolické církvi o rozhodující moci, budování měst jako středisek řemesel a obchodu. Byla to doba nájezdů tatarsko-mongolských kmenů do východní a jihovýchodní Evropy, období křížových výprav. Hlavní snahou panovníků Českého státu bylo právě zajistit českým zemím statut království. To se stalo Zlatou bulou sicilskou v roce 1212. Z válečných akcí tohoto období je nejvýznačnější tažení Přemysla Otakara II. proti Uhrům, kteří ovládali na kovové rudy bohaté Štýrsko, a porážka uherského vojska u Kressenbrunnu v roce 1260.
Pro tuto dobu je nejcharakterističtější kroužková zbroj, neboli brň, vyrobená specializovanými řemeslníky, brníři, z navzájem spojených malých železných kroužků. Byla daleko lehčí než šupinová, vzdušná a hlavně elastická, nebránila pohybu bojovníka v bitvě. Mezi nejcenější doklady o tomto typu zbroje, používané i na našem území, patří kromě přilby i kroužková košile a kroužkový límec. Kroužková košile byla poměrně dlouhá, sahala buď pod kolena, nebo do půli stehen. Aby se mohli bojovníci lépe pohybovat, měla po stranách nebo vpředu rozparek, pro větší ochranu stehen se na každé noze oba díly spojily, a vytvořily tak jakési krátké kalhoty. Rukávy kroužkové košile sahaly buď k zápěstí, nebo byly zakončeny palcovou rukavicí. Součástí košile byla i k hlavě přiléhavá kapuce, na níž se většinou nasazovala přilba. V pozdějších dobách se kapuce od celkové zbroje oddělila a používala se samostatně. Na nohou měli bojovníci přiléhavé kroužkové nohavice nebo pevné kožené boty. Pro lepší ochranu nohou se na kroužkové nohavice přidělávaly silné kožené chrániče holení.

Výroba panenek

4. května 2008 v 16:39 Řemesla
Egyptské, babylonské a římské děti i dcery čínských šlechticů si hrály s panenkami. I poté nově vzniklá střední třída napomohla k rozvoji řemeslné výroby, která pozorně sledovala potřeby a požadavky tohoto stavu. Velká pozornost věnovaná dětství mimo jiné podněcovala vychovatele k přemítání o významu her a hraček. Vyráběly se hračky a panenky ze dřeva, vosku a papírové hmoty. V řemeslných dílnách se začalo vyrábět jako v továrnách, kdy se práce rozdělovala- každý člen rodiny dělal jednu část panenky (hlavičku, tělo, ruce), tyto části se pak spojily a prodávaly. Hlavička a ramena ze dřeva, natřely hmotou z křídy a lepidla a potom se malovaly. V letech 1830-40 se hlavičky dělaly z papírové hmoty a zasazovaly se na tělíčka z kůže nebo látky. Linie byly změkčeny vložením skleněných očí a bambusových zoubků, které byly vidět v pootevřených ústech.
S rozšířením porcelánu, v letech 1840-50, se hlavičky panenek staly rafinovanějšími. Nový materiál byl hezčí a příjemnější na dotyk. Panenky napodobovaly císařovnu Evženii, královnu Voktorii, komtesy a šlechtičny. Kolem roku 1850 se v Paříži objevily "panenky-manekýny", které byly vybaveny bohatými oblečky, spodním prádlem a doplňky.
Od poloviny 19.století byl do výroby panenek zaveden nový materiál - celulóza. Zpočátku byly panenky neohebné, tvořené jen jediným dílem. Následně začaly být jednotlivé části těla vyráběny samostatně a spojovány gumičkami. Celulóza, ačkoli je výborným lehkým a elastickým materiálem, je vysoce hořlavá, a tak na konce 50 let 20.století bylo její používání zakázáno.
V roce 1885 se začaly vyrábět panenky napodobující živé děti ve věku 5-7 let s hlavičkou z biskvitu a kloubovým tělíčkem spojeným gumičkami. Konec 19.století přináší velkou novinku - vytváření "bebé caractére", panenky s mimikou v obličeji, mají rozhněvaný, rozesmátý i ospalý výraz.
Roku 1870 se italský výrobce Luigi Furga spojil s výrobcem papírové hmoty a otevřel továrnu na škrabošky a hlavičky pro panenky. Jeho kreace, nejprve jednoduché a postupně stále složitější a rafinovanější, dobyly trh. Vyráběl je s pevnýma i pohyblivýma očima, různých velikostí a materiálů.
A na konci první světové války začala Elena Konigová Scaviniová společně s manželem vyrábět hadrové panenky. Látky byla za horka vtlačena do kovové formy. Panenky měly perfektní linie, vlasy z měkkého mohéru, oblečky ze sukna a jemného organtýnu. Tak se zrodily panenky známé mezi sběrateli jako "hadrové panenky Lenei".

Papírová drť

4. května 2008 v 16:11 Řemesla
Dějiny papírové drti jsou nerozlučně spojeny s papírem. Technika užívaná v Číně před dvěma tisíci lety spočívá v ponoření hranatého řešeta do nádoby obsahující stará rybářská síta. Na kovové síti řešeta se utváří list vlhkého papíru, který je třeba ihned sundat, stlačit mezi plstěnými podložkami, abychom z něj uvolnili vodu, a usušit na vzduchu.
Umění výroby papíru se rozšířilo po celé Číně, ale až v 9.století se, díky několika čínským řemeslníkům, kteří byli v arabském zajetí, dostala technika výroby papíru i do Evropy. V Čechách nemáme doložené zprávy o výrobě před rokem 1400.
Italští výrobci papíru zavedli některé důležité změny do arabského procesu : mlácení útržků buchary s kamennou hlavou a lepení živočišným klihem, který dodal papíru větší stálost. Nový materiál vyvolával na počátku rozpačité reakce, neboť se na něj lehce vázaly mikroorganismy, které ho ničily, a proto dlouho nevydržel. Úřady proto vydávaly edikty, které ukládaly používání pergamenu při vydávání významných dokumentů. Tento odpor byl potlačen v druhé polovině 13.století, kdy bylo jisté, že papír lepený živočišným klihem se nerozkládá. A skutečně se dodnes dochovalo mnoho papírových dokumentů starých skoro 700 let, které jsou stále ve výborném stavu.
Z druhé poloviny 13.století pochází vynález vodotisku, tedy rozlišovacího znaku, jenž se občas objevuje na papíře a který se při pohledu proti světlu prezentuje jako obrázek světlejší či tmavší, než je list papíru. S průmyslovou revolucí začínají pokusy o mechanizaci výroby papíru a jsou vynalezeny stroje, které vyrábí souvislý list papíru.
Základními vlastnostmi papíru je gramáž (hmotnost metru čtverečního papíru v gramech), tloušťka, pevnost, hladkost, klíživost, stupeň bělosti a barva. Tyto vlastnosti dohromady dávají vznik stovkám druhů papíru : postříbřený, pozlacený, barvy slonové kosti, průklepový papír, brusný, kolkový, papír pro mapy, savý, toaletní, fotografický, pokovovaný, tapety a papír pro výrobu krabic na potraviny, jako je mléko, minerální voda, džusy. Mezitím si lidé uvědomili, že drť pro výrobu papíru snmíchaná s rozdrceným senem, slámou, kopřivami a sádrou je velice odolná.
Když se zrodila papírová drť, vyráběli z ní Číňané helmy pro vojáky, Indové vytvářeli krabice a šperky. V Anglii začali tento levný materiál lakovat a natírat a vyráběli z něj užitkové a dekorativní předměty. Z papírové drti můžeme vyrábět masky, krabice, šperky a hračky, hlavičky pro loutky, svaté sošky, které imitují originály ze dřeva, postavičky k betlému. Dříve se používala jako náhražka štuku a zdobily se jí stropy a zdi, dotvářely se rámy na obrazy, zrcadla a desky na kočáry. Papírová drť umožnila realizaci nábytku nevázaných tvarů, jejichž výrobu dřevo neumožňovalo. Papírová drť je hmota, kterou bez problémů připravíme z materiálů na vyhození (ze starých novin), vody a trochy lepidla. Snadno se z ní modeluje, je lehká a nerozbitná.

Příprava papírové drti

Materiál : novinový papír, voda, mísa nebo vanička, ruční mixér, vinylové lepidlo, lepidlo na tapety v prášku, slabý drátek, nůžky, rychleschnoucí sádra, stěrky, brusný papír, tmel. Postup : natrháme novinový papír na malé kousky. Namočíme ho do vody alespoň na 48 hodin, můžeme jej nechat namočený i delší dobu. Pak vyždímeme vzniklou směs a dáme ji do hadrového sáčku. Dřevěnou paličkou na maso rozmělníme papír na kaši. Pokud použijeme ruční mixér, práce bude rychlejší a výsledná kaše jemnější. Abychom odstranily případné žmolky, přefiltrujeme papírovou kaši přes řídké síto. Kaše musí být velmi měkká, elastická a nesmí obsahovat kousky papíru. Do vzniklé kaše přidáme lepidlo na tapety nebo vinylové lepidlo a trochu sádry. Sádra slouží k udržení tvaru budoucího modelu, bez ní se papírová drť stává příliš křehkou. Pokud papírovou hmotu ihned nepoužijeme, můžeme ji vložit do igelitového sáčku a vložit do ledničky, kde se udrží stále vlhká. Barvení : použijeme temperové barvy, glazuru (laky na kov, dřevo), nebo koncentrovanou barvu, která se přidává do bílé omyvatelné barvy. Na papírovou hmotu se používají přímo bez ředění.

Pletení ze slámy

3. května 2008 v 7:26 Řemesla
Vysledovat historii výroby ze slámy je velmi obtížné především proto, že sláma je velmi pomíjivý materiál. V zemi uhnije a rozloží se, na vzduchu může být napadena škůdci, ve vlhku plísní, nebo dojde k tomu, že sláma časem zteří a začne se rozpadat. Proto nejstarší hmotné doklady o výrobcích ze slámy pocházejí až z 19. století.
Výroba ze slámy se nikdy nestala řemeslem, proto se také údaje o ní nedostaly do historických písemných materiálů. Starobylost pletení ze slámy je možno hledat a snad i nalézt jen hypoteticky v obecném rozšíření nejužívanější techniky spirálového pletení. Otisky pleteniny zhotovené touto technikou byly nalezeny na torzu keramické nádoby pocházející z neolitu, což posouvá znalost této techniky daleko do minulosti. Důkazy o předmětech pletených z různých materiálů spirálovou technikou existují např. v Egyptě od dob predynastických, ve střední Asii byly nalezeny předměty pocházející ze 3.tisíciletí př. Kr. (lokalita Mohenjo-Daro). Misky a košíčky spirálově splétané z rozličných měkkých materiálů - travin, lýka, rákosu, jemných kořínků, proužků z palmových listí.
V mladším období se důkazy rozmnožují, průkazná jsou zejména vyobrazení dochovaná v některých písemných památkách z období raného středověku. Na těchto vyobrazeních můžeme vidět, že pletené předměty patřily k dennímu životu. Kresby jsou ovšem dosti schematické a podávají svědectví opět spíše o použité technice než o materiálu. Pletené předměty, o nichž by se dalo soudit, že byly slaměné, se vyskytují téměř výjimečně. Zajímavý je příkladem obrázek horníků pracujících na povrchu dolu z Kutnohorského graduálu z 90 let 15.století. Kolem horníků je vymalováno větší množství vaků, v nichž se vytěžený materiál dopravoval na povrch. Jejich kresebné zobrazení přesvědčivě dokazuje, že byly upleteny spirálovou technikou. Připomínají pozdější slaměná hasičská vědra nebo i zásobnice.
Více poznatků o různých výrobách předmětů se obecně dochovalo až od konce 18.století. Zmnožují se písemné prameny i dochované hmotné památky v muzeích. Je nepochybné, že pletení užitkových předmětů ze slámy bylo v té době obecně známé a rozšířené. Výrobní technika nebyla složitá, nevyžadovala pořízení nákladných nástrojů, materiál byl snadno dostupný, proto si velkou většinu potřebných předmětů zhotovovali vesničtí obyvatelé sami. Tato domácí výroba pro vlastní potřebu se obecně provozovala, ale protože při ní nevznikaly další ekonomické vazby (prodej, výdělek), nebyla nijak zaznamenávána v oficiálních pramenech mapujících zaměstnání nebo jiné výdělečné možnosti obyvatelstva. Téměř v každém hospodářství se vyskytoval někdo, kdo uměl uplést ošatku, opravit doškovou střechu nebo zhotovit jiný potřebný výrobek ze slámy. Této práci se obvykle věnovali obvykle v zimě, kdy nebylo neodkladně nutné pracovat na poli.
Na tuto výrobu se občas v obci specializoval některý z chudších nebo slabších obyvatel. Vyráběl příležitostně, nejčastěji na objednávku sousedů z okruhu svého bydliště, své vesnice nebo několika sousedních vesnic. Objednavatelé mu pak obvykle platili naturáliemi, méně často penězi. Existenci takovýchto příležitostných domácích výrobců byla potvrzena ještě v období první poloviny 20.století na různých místech naší země při tzv. hrubých průzkumech lidové kultury, které v padesátých letech minulého století pořádalo Ústředí lidové umělecké výroby.
Tato drobná výroba se tedy místy dochovala až do první poloviny 20.století, kdy začala postupně zanikat. Její zánik je možno spojovat do značné míry i s dalším obecným jevem, s domáckým pečením chleba. Hlavním výrobkem těchto pletařů byly ošatky, které sloužily ke kynutí bochníků chleba, takže jejich výroba se udržovala tam, kde se ještě pekl domácí chléb. Když se s pečením domácího chleba přestávalo, zmenšovala se i poptávka po ošatkách a jejich výroba přirozeně zanikala. Úplný zánik pak přineslo v polovině 20.století rušení malých řemeslných pekáren, které také slaměné ošatky používaly.
V současné době pracuje v tomto oboru profesionálně jen několik jednotlivců. Po celém území Čech a Moravy je však poměrně rozšířené využití drobných technik pletení ze slámy v zájmové umělecké činnosti. pod vlivem různých kurzů se značně rozšířilo zajména pletení a vázání drobných ozdob, postaviček a zvířátek. Je to činnost, která mnoha lidem přináší radost z tvůrčí práce, a proto si pozornost jistě zaslouží.

Velikonoční kraslice

2. května 2008 v 12:14 Řemesla
Velikonoční vajíčko má za sebou tisíciletou historii. Od nepaměti bylo symblolem nového života, který se v něm skrývá. Dokonce se vyprávěli kdysi pověsti o vzniku světa z vejce. Záhy začali lidé zdobit skořápky barvami a později i malovanými ornamenty a věřili, že tak se magická moc ještě zesílí. Jeden z nejstarších nálezů pochází z královského hrobu ve starosumerském Uru na území dnešního Iráku - zlaté vejce je datované do období 3 300 let př.n.l. Také na našem území se při archeologických vykopávkách našly zbytky červeně obarvených skořápek, které pocházejí z doby, kdy u nás vládla první přemyslovská knížata. Zajímavé je, že v minulosti se zdobila pouze plná vejce, protože bez obsahu by tak ztratila svůj magický význam. Teprve ve 20 století se začala vejce vyfukovat a malovala se pouze skořápka, a to díky použití anilinových barev, které však pronikaly skořápkou a vajíčka se nedala jíst.
Říká se, že Čechy a Morava jsou v tvorbě kraslic velmocemi. A je na tom hodně pravdy, nikde jinde na světě neexistuje takové množství způsobů zdobení, barev a ornamentů, ale ani tolik zkušených maléreček jako u nás. Nejznámější technikou je batikování s použitím vosku, také gravírování neboli vyškrabování, malování barvami nebo barevným voskem, nalepování slaměných ornamentů. Kromě toho však lze obarvenou skořápku i leptat kyselinami, polepovat dužinou jezerní sítiny nebo textilem, drátovat, anebo okovávat železem.
Až do počátku 20.stol. se používala výhradně přírodní barviva. Zvláštní postavení mezi barvami má červená, je nejoblíbenější a také nejstarší. Někde se dokonce podle ní Velikonocům říkalo Červené svátky. Hodně se také používala zelená barva jarní přírody nebo žlutá jako med nebo zralé obilí. Modrá v minulosti tak oblíbená nebyla, protože měla symbolický nádech neštěstí, právě tak jako bílá-barva smrti, černá zas připomínala démony.
U všech přírodních barev záleží na síle odvaru a na délce barvení. Před každým barvením (i umělými barvami) je dobré skořápku omýt v octové nebo alespoň obyčejné vodě, aby barva lépe přilnula. Pokud se k malování používá plně vejce, většinou se nejprve uvaří. A jaká přírodní barviva se nejčastěji používají :
ČERVENÁ - slupky z červené cibule (s trochou octa), červený řepa, borůvky, bezinky.
ŽLUTÁ - dřínový květ, kůra plané jabloně (zbavená tmavého povrchu), kmín, oves, lipový květ, zázvor, slabý čaj, šafrán (vyluhovaný v teplé vodě nebo lihovině).
ZELENÁ - tráva, barvínek, mladý jetel, nať petržele, šťovík, špenát, mladé obilí (dvětlé odstíny).
HNĚDÁ - dubová kůra (vařená se solí a octem způsobí tmavší odstíny), olšová kůra (s přidáním zelené skalice či kousku rezavého železa je barva tmavší), ořechová kůra nebo listí, cibulové slupky a čaj (silnější nodvary), káva.
ČERNÁ - dubová kůra se solí, octem a sazemi, olšové šišky.

Rostliná batika

Dnes jedna z nejoblíbenějších technik. Je velmi jednoduchá a plná překvapení. Na omytou skořápku naskládáme vzor z rostlin (list, květ), stačí trochu naslinit, aby lépe držely, celé vajíčko obalíme tkaninou (gáza, záclovina, punčocha apod.) a zavážeme. Ponoříme do vody s cibulovými slupkami a necháme vařit asi 10 minut.

Vosková batika

Stužkou (tj. malá plechová trubička, dlouhá asi 1,5 cm, upevněná v dřevěném držátku) nebo špendlíkem upevněným v dřevěné násadce vytváříme vzor voskem, složeným z části včelího vosku a z části parafínu. Špendlíkem se vytvářejí tečky a protáhlé slzy, sestřihnutým husím perem trojúhelníčky nebo jednodušší pomůcky - různá dřívka, slámky, trny i staré kovové školní pero na jemnou kresbu.

Leptané kraslice

Vejce nejprve obarvíme ve žluté barvě, usušíme a voskem namalujeme první motivy, které nakonec zůstanou žluté. Znovu ponoříme do barvy, tentokrát červené a namalujeme další části vzoru, které mají zůstat červené. Potom vejce ponoříme nejméně na 10 minut do vody z kyselého zelí nebo octové vody. Barva, která není zakryta voskem, se vyleptá. Její zbytky můžeme dočistit kartáčkem, aby se objevila původní bílá barva skořápky. Vosk odstraníme, přetřeme tukem a vyleštíme.

Gravírované kraslice

Gravírování je technika vyškrabování ornamentů do obarvené skořápky. Na barvení se používají anilinové barvy rozpuštěné v lihu, někdy s příměsí šelaku. Zvolíme sytou barvu a na skořápku neneseme štětcem v silnější vrstvě a necháme dobře uschnout. Zvolený ornament opatrně vyškrabujeme ( břitva, hrot nože nebo pilníčku, žiletka apod.) tak, abychom odhalili původní bílou barvu skořápky.

Kraslice zdobené slámou

Vytváření ornamentů z kousků slámy patří k nejpracnějším technikám, kdy výroba může trvat i několik hodin. Slámu očistěnou, zbavenou kolínek namočíme na 20 minut do teplé vody. Potom stébla rozevřeme, vyškrábneme vnitřní povlak a případně přežehlíme. Nastříháme z nich malé kosočtverce, trojúhelníky a proužky. Zároveň si obarvíme sytější barvou vejce. Špendlíkem namočeným v lepidle nabíráme připravené kousky slámy, na prstě je potřeme lepidlem a hned přitiskneme na skořápku. A vytváříme ornament, který máme dobře rozmyšlený anebo pracujeme podle předlohy.

Kraslice polepené sítinou

Tyto kraslice vypadají velmi zvláštně a v minulosti byly hodně ceněné. Sítina jezerní, lidově šáší, se vyskytuje v okolí vodních ploch na zamokřených půdách. Její sběr se provádí hlavně v zimě, kdy je nejkvalitnější. Stéblo na silném konci nepatrně rozevřeme a nehtem nebo dřívkem (zápalkou) vytlačíme bílou vatovinovou dužinu ven. Vypadá jako silné pružné špagety. Aby neuschla, uchováváme ji v mikroténu. Dužinou postupně omotáváme vajíčko. Dřevěnou špachtlí naneseme trochu lepidla na skořápku a přiložíme dužinu. Vytváříme různé ornamenty, kterými pokrýváme plochu, vynechaná místa můžeme doplnit kousky textilu, barevnými stužkami apod.

Drátované kraslice

Tyto kraslice nemají nijak dlouhou tradici, zato v poslední době patří k velmi oblíbeným technikám. Používá se smykovací výplet, který umožňuje mnoho variant vzorů.