Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Květen 2008

Kovářství - pokračování

2. května 2008 v 11:13 Řemesla
Období baroka v českých zemích od poloviny 17.stol. bylo charakteristické svojí okázalostí, reprezentativností a velkolepostí. Vyjadřovalo absolutistickou moc státu a církve i reprezentace feudální šlechty. Baroko kladlo velké nároky i na kovářské umělecké řemeslo, které v této době dosáhlo svého vrcholu. Vzorem se stala Francie, záliba v dekoraci a nádheře se odrazila zejména v mřížích palácových parků, nádvoří, balkonů, oken, krbů, v dveřních zámcích, klíčích a klepadlech. České barokní umělecké kovářství nevytvořilo díla francouzského rozsahu, ale rovněž mělo velmi vyspělou formu a řemeslnou úroveň. Důkazem byly např. v Praze mříže kaple katedrály sv. Víta, mříže strahovského kostela Panny Marie, Jana Nepomuckého na Hradčanech a sv. Karla Boromejského. Ve druhé polovině 17.stol. opět sílily tlaky na zrušení či alespoň omezení činnosti cechů s cílem zlepšit pozici ostatních řemeslníků a oživit hospodářství. Tyto tlaky dospěly koncem 17.stol. k omezení činnosti cechů tím, že stávající volené cechmistry vystřídali jmenovaní úředníci s dozorčí pravomocí.
Začátkem druhé poloviny 18.stol. došlo opět pod vlivem Francie k rozpadu velké formy baroka. Zrodil se nový, s barokem se prolínající a krátkodobý (přobližně 25 let) umělecký sloh rokoko. Jednalo se spíše o pozdní fázi baroka, která se překrývala s následným klasicismem, a jejími rysy byl ornament rokaj, jisté zdrobňování a hravost. Kovářské práce v období rokoka ztratily konstrukční prvek, který se plně přizpůsobil dekoraci. Např. původní ochranná funkce mříží byly potlačena, jejich rám a ostatní prvky byly podřízeny výzdobě. Umělecké kovářství se soustředilo na drobnější práce - zábradlí, lucerny, balkony a další. V souvislosti s používáním stále subtilnějšího materiálu a s důrazem na elegantní hravost se vytratil barokní monumentální účinek. Příkladem těchto děl jsou balkonové mříže na třetím nádvoří Pražského hradu a zámecké mříže zámku v Dobříši.
Tvůrčí možnosti baroka uzavřeného rokokem byly vyčerpány a umělci se zaměřili na klasicistní prky a principy, inspirované a přejímané z umění antického Říma a Řecka. Tak jako na každém slohovém rozhraní i zejména časná forma klasicismu byla značně prolnuta předchozím slohem, jeho nejdůležitější součástí se stal v letech 1774-1792 sloh Ludvíka XVI. S klasicismem je úzce spjat empír, což byl sloh uplatňující se v architektuře za vlády císaře Napoleona Bonaparte od roku 1804 a trvající do konce první poloviny 19.století. Tento proud je nazýván rovněž císařským slohem (empire = císařství, impérium). Klasicismus zpočátku sice připomínal baroko, byl však více strohý, opouštěl hybnost vratů i půdorysů, fasády se stávaly ploššími a členění získávalo geometričnost. Empír čerpal z antiky, z níž převzal nejstarší řecký dórský a částečně iónský řád, převládala záliba ve strohosti a jednoduchosti. V kovářství dominovala hladká rovná tyč, dekorativní geometrické tvary a opakující se souvislé pásy motivů výzdoby. Přímka, kružnice a meandr se staly nejběžnějším motivem. Rostlinný dekor tvořily převážně květy a vavřínové věnce. Tyto principy byly uplatněny např. v Praze na objektu Platýz na Národní třídě či na zábradlí Metternichova zámku v Kynžvartu. Široké uplatnění našla litina, z níž se zhotovovaly kříže, pamětní a náhrobní desky, busty a sochy, zábradlí a mříže. Průmysl se svou sériovou výrobou potlačil individuální rukodělnou práci.
Na sklonku dožívajícího empíru, kdy se nevytvářel souběžně žádný jiný sloh, měly být východiskem historické slohy. Tyto slohy byly utvářeny celou druhou polovinu 19.stol. eklektickým způsobem, tedy vybíráním prvků a motivů z dřívějších slohů a jejich sestavováním v nové celky (romantismus, pseudogotika, pseudorenesance, pseudobaroko). Rozmach vědy a techniky, nové vynálezy a s tím související zvyšování a urychlování výroby znamenaly úpadek řemeslné práce. Rovněž kovářství prožívalo krizi, jejíž počátky lze sledovat již v období klasicismu. Umělecké řemeslo nemohlo konkurovat na trhu opojeném technikou laciným průmyslovým výrobkům. Nevytvářel se nový specifický sloh a ani průmyslová výroba či dokonce umění, nebyly schopné najít svůj vlastní výraz a řád. Důkazem toho byli i umělečtí kováři, kteří vytvářeli výrobky, jejichž dekor tvořila směs slohových napodobenin. Změnila se i kvalita zpracování, svařování nahrazovalo letování a nýtování, vystřihování pak kování detailů.
Koncem 19.století se vytvořilo široké hnutí, žádající změnu a zrod nového slohu. Tento uměle vytvořený sloh byl označován několika názvy, k nejrozšířenějším patřil secese. Jeho hlavním rysem byly linie vlnících se křivek, asymetrické tvary, lehce plynoucí dynamika, měkké a útlé formy. Převládal ornamentální naturalismus s převážně rostlinnými motivy. Nové období znamenalo rozkvět živořícího uměleckého kovářského řemesla. Opět vzrůstal zájem o originálnost, jemnost a preciznost řemesla. Vzrostla potřeba kovaných interiérových a exteriérových mříží, doplňků a dokonce i šperků. Kovářská výroba byla znovu velmi ceněna a pro její budoucnost byla vychovávána i mládež, příkladem v Hradci Králové vznikla škola uměleckého zámečnictví. Řemeslníci se vrátili k tradičním technologiím, kdy byl materiál zpracováván výhradně zatepla.

Kovářství

2. května 2008 v 11:13 Řemesla
Stanovení počátku výroby je obtížné, dobu železnou za začátek zpracování tohoto materiálu pokládat nemůžeme, neboť doklady znalosti výroby a používání sahají do staršího období. První železné předměty, které nesou znaky zpracování člověkem, byly objeveny na území dněšního Íráku, Egypta a Sýrie. Jednalo se o zbraně, amulety a nástroje patřící ke starým kulturám Mezopotámie z období 3.tisíciletí př. Kr., u nichž byl použit materiál zemského nebo meteorického původu. Již u těchto předmětů lze dokladovat kovářské techniky vytahování, rozšiřování, rozštěpování a pobíjení materiálu. Vzácným dokladem kovářského umu tohoto období je např. železná dýka z hrobu krále Meskalamšara ze starověkého města Uru a honosná dýka z Alaca Höyük ze severní Anatólie v Turecku.
V naší zeměpisné šířce byly objeveny železné nálezy z doby bronzové v Německu, ve Francii a na Slovensku. Jednalo se o prsteny, plíšky, jehlice a rukojeť dýky. Všechny tyto předměty byly ve své době vysoce ceněny a ukládány mezi vzácné poklady, samotné železo bylo považováno za drahý kov.
K většímu rozvoji železa došlo ve 12. a 11. století př. Kr. v Asii a jižní Evropě. Zatímco bronzové předměty byly převážně odlévány, lití železa bylo objeveno o mnoho století později. Zatím jedinou cestou zpracování železa se stalo kování. První železné předměty kopírovaly tvar bronzových litých forem. Později kováři nabyli větší zkušenosti i zručnosti a začali používat nové postupy při tvarování kovu, objevily se první železné motyky, srpy, meče a oštěpy.
Poznatky o zpracování železa přišly na území dnešní Evropy ve 2. polovině 1.tisíciletí př. Kr., v tzv. halštanském období (tj. starší doba železná, nazvaná podle naleziště v Hallstattu), a to ze dvou center, která od sebe byla sice vzdálená, ale která čerpala z kultury řecké civilizace. Šlo jednak o oblast severnější, černomořskou a jednak o oblast italskou. Dokladem je řada nálezů - nožů, dýk, kopí, seker, mečů, nářadí apod. Kováři již ovládali znalost plastického zpracování materiálu, naučili se sekat kov za tepla (např. dvouhroté hřivny), vytahovat jej, rozkovávat do žádaných ploch, tepat plech (kování a obruče vozů), pěchovat hlavy hřebů (vozy), probíjet otvory do plechu a do hranolů (kladiva), nýtovat (dýky a meče), ostřit (čepele a břitvy), hladit povrch, štěpit železné pruty a ohýbat je (zákolníky, ozdoby rukojetí dýk, kruhy a koňské postroje) a zkrucovat (udidla).
V průběhu halštanského období v části Evropy vyrostl mohutný etnický prvek-Keltové, kteří dále expandovali na přelomu 5. a 4.století př.Kr., tedy v laténském období (latén je mladší doba železná nazvaná podle nálezů na keltské stanici La Tene na břehu Neuchatelského jezera), na velkou část evropského území. Nastal mohutný rozvoj výroby železa, v níž Keltové dosáhli vynikajících výsledků, jako první ve střední Evropě zcela ovládli železářskou techniku. Provozovali hutnictví železa v menších dílnách pro širší odbyt. Nastal pokrok v sortimentu a množství keltských železných výrobků. A protože v této době přestalo být železo vzácným kovem, začalo se používat i jako konstrukční prvek ve stavitelství. Keltské kovářské výrobky měly tak vysokou úrověň, že ovlivnily i ostatní evropské národy, zejména pak Germány a Slovany. Ovšem jejich samostatný vývoj zmařil na jihu Řím (římské impérium, které vyspělo ve světovládnou velmoc), na severu zas podlehli Germánům. Převaha římského impéria a boje s Germány, Dáky a Sarmaty na přelomu našeho letopočtu ukončily keltský rozmach.
Další období společenského vývoje na území střední Evropy bylo od 6.století poznamenáno množstvím změn a etnických přesunů označované v dějinách jako "stěhování národů". Zřetelnější stopy úrovně kulturní vyspělosti nacházíme v 8. a 9.stol. n.l., kdy střední Evropu již obývali Slované, kteří měli základní kovářské znalosti a přebírali nové poznatky od ostatních etnik, navázali zejména na řemesla laténského období a zdokonalili je. Hutě se přestěhovaly blíže k rudám a vytvářely se tak základy zvláštních revírů. Jedním z nich byl kraj kolem Uničova (zde se těžily hematit-magnetitové rudy jesenických pásem). Železárny u Želechovic (s 24 pecemi promyšlené konstrukce), u Dolní Sukolomi a u Brníčka nemají v současné Evropě obdobu. Konstrukce želechovické pece byla schopna produkovat uhlíkovou ocel. Pokud jde o hutnictví železa, nezůstaly pozadu ani Čechy.
Počátky slovanského železářství nejsou zřetelné, ale v 8. a 9.století, tedy v době formování Velkomoravské říše, již Slované zcela jistě zpracovávali železnou rudu v dílnách, vtesaných do země, nebo i ve větších hutích. Zvláštní pozornost zasluhují sekerovité hřivny z velkomoravského období na Moravě a na Slovensku. V hradišti Pobedim na Váhu bylo objeveno 15 skladů železných sekerovitých hřiven a v okolí ještě další. Jiné sklady byly nalezeny v Pováží, Ponitří, na Moravě v Mikulčicích, ve Starém Městě u Uherského Hradiště, na Starých Zámcích u Líšně. Tyto železné pruty kované do tvaru stylizované sekerky s napodobeninou ouška byly uloženy ve svazcích nebo truhlách. Slovanští kováři v tomto období poskytovali osadníkům i válečníkům vše, co potřebovali. Od úpadku keltské vlády až nyní opět vzrůstaly řemeslné dovednosti obyvatelstva, takže se slovanští i germánští řemeslníci Keltům nejen vyrovnali, ale brzy je v mnoha směrech předčili.
Slovanští kováři dokonale ovládali techniky zpracování kovu. Dovedli dát svým výrobkům potřebné vlastnosti pomocí cementace (břity seker, nůžek, nožů a kladiv), kalení, popouštění a svařování. Znalost výrobních postupů, zručnost řemeslníků, a tedy i kovářů, a vysoká úroveň jejich výrobků jsou jedny z důkazů vyspělosti Slovanů tohoto období. Při archeologických výzkumech bylo nalezeno kovářské pracoviště např. ve Starém Městě, v dnešním centru staroměstsko-uherskohradišťské aglomerace. Další kovárna byla nalezena v podhradí hradiště v Mikulčicích.
Od konce 9. do počátku 11.století se ve větší části střední Evropy dovršil vznik feudální společnosti. Vedle rozmachu v zemědělské výrobě se rozvíjela směna v místních i v širších vztazích (dálkový obchod, v němž rozhodující roli hrála Itálie) a s ní souvisel i rozkvět řemeslné výroby. Rozvoj feudální společnosti umožňoval větší dělbu práce a tedy i vývoj řemesel. Kováři se věnovali většinou výrobě předmětů pro běžné potřeby obyvatelstva, zejména pak rolníků, řemeslníků a válečníků. Avšak v souvislosti s dokončeným procesem christianizace našich zemí vznikla potřeba výstavby reprezentačních kamenných staveb románské architektury. Románské kostely se neobešly bez složitější kovářské práce, která nabývala uměleckého charakteru a dávala tak řemeslníkům nové uplatnění. Nejen ve výrobě kovových stavebních doplňků (zejména mříží), ale i předmětů drobnějších (bohoslužebné nádobí, svícny, kruhové úchyty a kování dveří). Pozoruhodným a důležitým kovářským výrobkem v chrámu však byla mříž, tvořená ze svislých čtyřhranných tyčí postavených nakoso nebo průčelně. Jednotlivá pole mezi nimi byla vyplněna spirálami vybíhajícími z tyčí, které vyplňovaly celou plochu.
V průběhu 12. a 13.století se začala ve střední Evropě rozvíjet středověká města, která měla vedle politického a společenského významu i význam hospodářský. Byli zváni cizí kupci a řemeslníci, aby se zde natrvalo usazovali. Kolonisté, přicházející do našich zemí ze západoevropských měst, v níž byla jednotlivá řemeslná odvětví sdružována v tzv. pořádky-bratrstva. Bratrstva usilovala především o ovládnutí městských trhů, které nabízely zejména možnost směnit řemeslné výrobky za výtěžky hospodářského venkova.
Ve 13.století se začala projevovat v českých zemích gotika nejdříve v církevním prostředí, z kterého však pozvolna přešla především do architektury měst. Gotika vznikla kolem roku 1150 ve Francii, odtud se postupně rozšířila po celé Evropě. Od 14.století již nebylo slohem importovaným ale zcela samostatným a později se vrcholná i pozdní česká gotika stala evropským fenoménem. Jejími charakteristickými znaky byly např. lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém a vertikalita a štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Koncem 14.stol. se začaly stavět kamenné městské domy a zvyšovaly se požadavky na jejich výzdobu. Gotický sloh se nejvíce promítnul do stavitelství, a tedy i do s ním souvisejícího kovářství. Kovářské výrobky byly ovlivněny architekturou, jejíž formy se na ně přenášely. Většinu mříží tvořily svislé a vodorovné tyče s poli vyplněnými úhlopříčně se křižujícími pruty nebo spirálami, vlnovkami a opakujícími se čtyřkružími spojenými prstenci.
V průběhu 15. a začátkem 16.století dosáhlo gotické umění a s ním i umělecké kovářství vrcholu. Byly vyčerpány technické možnosti řemesla, a v průběhu 16.stol. začaly renesanční proudy vytlačovat dále se již nerozvíjející se gotiku. Změnil se životní styl, což mělo dopad i na umění. V architektuře renesance upouštěla od obrovských prostor a přizpůsobovala ji potřebám člověka. Podle antických vzorů používala architrávový systém, pilíře, oblouky a klenby. Převládala šířkovost, klidné vrstvení, vodorovná linie a kromě ostění oken hladkost fasád, oživených sgrafitem, malbou, iluzivní malbou nebo nárožními obdélníky. Stále stoupající potřeba kovářských výrobků vedla k rozšiřování hutí a hamrů, které dodávaly větší množství lépe zpracovaného výrobního materiálu. Rostoucí a bohatnoucí vrstva měšťanských obchodníků požadovala pro svoji reprezentaci stále více uměleckých děl včetně zdobných kovaných výrobků. Kovářství se stalo významným řemeslem. Tak jako v předchozím období i pro renesanci byly typické kované mříže. Jestliže základem gotické mříže byla čtyřhranná tyč, renesanční mříž z prvého období tvořily kulaté pruty spojované prstenci nebo vzájemným provlékáním, z mříže dále vyrůstaly tyče či dekory. Hlavním zdobným motivem byla spirála a osmičková dvo-, tro- a čtyřsmyčková točenice. Konce prutů bývaly zdobeny plochými listy, jablíčky, lidskými i zvířecími hlavami či květy. V druhém období renesance došlo ke změně zpracování mříží. Prstencové spoje nahradilo svařování, oblé pruty byly za horka rozkovávány do figurální podoby, lidských a zvířecích hlav, případně listů. Základ mříží ve třetím období renesance tvořila později zjednodušená mnohozávitová spirála. Objevovali se již i raně barokní prvky. Pro konec tohoto období byly příznačné lomené křivky přerušované vodorovnými nebo svislými fragmenty. Podle A. Franze svůj prapor nosilo v letech 1290 až 1775 sedmnáct kovodělných řemesel - zlatníci, mečíři, mědikovci, cínaři, zámečníci, nožíři, kováři, podkováři, zbrojíři, pasíři, konvaři, klempíři, jehláři, platnéři, puškaři a hodináři. K nim je možno ještě přiřadit zvonaře a mosazníky.