Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Kovářství - pokračování

2. května 2008 v 11:13 |  Řemesla
Období baroka v českých zemích od poloviny 17.stol. bylo charakteristické svojí okázalostí, reprezentativností a velkolepostí. Vyjadřovalo absolutistickou moc státu a církve i reprezentace feudální šlechty. Baroko kladlo velké nároky i na kovářské umělecké řemeslo, které v této době dosáhlo svého vrcholu. Vzorem se stala Francie, záliba v dekoraci a nádheře se odrazila zejména v mřížích palácových parků, nádvoří, balkonů, oken, krbů, v dveřních zámcích, klíčích a klepadlech. České barokní umělecké kovářství nevytvořilo díla francouzského rozsahu, ale rovněž mělo velmi vyspělou formu a řemeslnou úroveň. Důkazem byly např. v Praze mříže kaple katedrály sv. Víta, mříže strahovského kostela Panny Marie, Jana Nepomuckého na Hradčanech a sv. Karla Boromejského. Ve druhé polovině 17.stol. opět sílily tlaky na zrušení či alespoň omezení činnosti cechů s cílem zlepšit pozici ostatních řemeslníků a oživit hospodářství. Tyto tlaky dospěly koncem 17.stol. k omezení činnosti cechů tím, že stávající volené cechmistry vystřídali jmenovaní úředníci s dozorčí pravomocí.
Začátkem druhé poloviny 18.stol. došlo opět pod vlivem Francie k rozpadu velké formy baroka. Zrodil se nový, s barokem se prolínající a krátkodobý (přobližně 25 let) umělecký sloh rokoko. Jednalo se spíše o pozdní fázi baroka, která se překrývala s následným klasicismem, a jejími rysy byl ornament rokaj, jisté zdrobňování a hravost. Kovářské práce v období rokoka ztratily konstrukční prvek, který se plně přizpůsobil dekoraci. Např. původní ochranná funkce mříží byly potlačena, jejich rám a ostatní prvky byly podřízeny výzdobě. Umělecké kovářství se soustředilo na drobnější práce - zábradlí, lucerny, balkony a další. V souvislosti s používáním stále subtilnějšího materiálu a s důrazem na elegantní hravost se vytratil barokní monumentální účinek. Příkladem těchto děl jsou balkonové mříže na třetím nádvoří Pražského hradu a zámecké mříže zámku v Dobříši.
Tvůrčí možnosti baroka uzavřeného rokokem byly vyčerpány a umělci se zaměřili na klasicistní prky a principy, inspirované a přejímané z umění antického Říma a Řecka. Tak jako na každém slohovém rozhraní i zejména časná forma klasicismu byla značně prolnuta předchozím slohem, jeho nejdůležitější součástí se stal v letech 1774-1792 sloh Ludvíka XVI. S klasicismem je úzce spjat empír, což byl sloh uplatňující se v architektuře za vlády císaře Napoleona Bonaparte od roku 1804 a trvající do konce první poloviny 19.století. Tento proud je nazýván rovněž císařským slohem (empire = císařství, impérium). Klasicismus zpočátku sice připomínal baroko, byl však více strohý, opouštěl hybnost vratů i půdorysů, fasády se stávaly ploššími a členění získávalo geometričnost. Empír čerpal z antiky, z níž převzal nejstarší řecký dórský a částečně iónský řád, převládala záliba ve strohosti a jednoduchosti. V kovářství dominovala hladká rovná tyč, dekorativní geometrické tvary a opakující se souvislé pásy motivů výzdoby. Přímka, kružnice a meandr se staly nejběžnějším motivem. Rostlinný dekor tvořily převážně květy a vavřínové věnce. Tyto principy byly uplatněny např. v Praze na objektu Platýz na Národní třídě či na zábradlí Metternichova zámku v Kynžvartu. Široké uplatnění našla litina, z níž se zhotovovaly kříže, pamětní a náhrobní desky, busty a sochy, zábradlí a mříže. Průmysl se svou sériovou výrobou potlačil individuální rukodělnou práci.
Na sklonku dožívajícího empíru, kdy se nevytvářel souběžně žádný jiný sloh, měly být východiskem historické slohy. Tyto slohy byly utvářeny celou druhou polovinu 19.stol. eklektickým způsobem, tedy vybíráním prvků a motivů z dřívějších slohů a jejich sestavováním v nové celky (romantismus, pseudogotika, pseudorenesance, pseudobaroko). Rozmach vědy a techniky, nové vynálezy a s tím související zvyšování a urychlování výroby znamenaly úpadek řemeslné práce. Rovněž kovářství prožívalo krizi, jejíž počátky lze sledovat již v období klasicismu. Umělecké řemeslo nemohlo konkurovat na trhu opojeném technikou laciným průmyslovým výrobkům. Nevytvářel se nový specifický sloh a ani průmyslová výroba či dokonce umění, nebyly schopné najít svůj vlastní výraz a řád. Důkazem toho byli i umělečtí kováři, kteří vytvářeli výrobky, jejichž dekor tvořila směs slohových napodobenin. Změnila se i kvalita zpracování, svařování nahrazovalo letování a nýtování, vystřihování pak kování detailů.
Koncem 19.století se vytvořilo široké hnutí, žádající změnu a zrod nového slohu. Tento uměle vytvořený sloh byl označován několika názvy, k nejrozšířenějším patřil secese. Jeho hlavním rysem byly linie vlnících se křivek, asymetrické tvary, lehce plynoucí dynamika, měkké a útlé formy. Převládal ornamentální naturalismus s převážně rostlinnými motivy. Nové období znamenalo rozkvět živořícího uměleckého kovářského řemesla. Opět vzrůstal zájem o originálnost, jemnost a preciznost řemesla. Vzrostla potřeba kovaných interiérových a exteriérových mříží, doplňků a dokonce i šperků. Kovářská výroba byla znovu velmi ceněna a pro její budoucnost byla vychovávána i mládež, příkladem v Hradci Králové vznikla škola uměleckého zámečnictví. Řemeslníci se vrátili k tradičním technologiím, kdy byl materiál zpracováván výhradně zatepla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama