Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Červen 2008

Nil

26. června 2008 v 8:58 Přírodní divy světa
Egypt je dar Nilu, napsal řecký historik Herodotos. Skutečně, starověcí Egypťané tuto řeku uctívali, neboť věděli, že jí vděčí za všechno. Od kvetoucích velkých civilizací až po úrodnou půdu, obohacovanou každoročními záplavami, během nichž se ukládalo šedočervené bahno po celém území údolí a delty Nilu. Věřili, že záplavy jsou darem boha Khnuma s kozlí hlavou, vládce asuámského kataraktu, kde podle jejich představ Nil začínal.
Po staletí zahalovalo skutečný pramen Nilu tajemství a až několik expedic uskutečněných v 19.století pomohlo objevit, že největší řeka Egypta má dva prameny. Bílý Nil začíná jako řeka Kagera v Burundi, zatímco Modrý Nil, jenž přitéká z výšek Etiopské vysočiny, vytváří působivé vodopády. Obě řeky se spojují u Chartúmu. Na sever od Chartúmu přijímá Nil východní přítok Atbaru, která společně s Modrým Nilem významně přispívá ke každoročním záplavám. Monzunové deště a tání sněhu na Etiopské vysočině podporuje od června do září zvýšení hladiny obou řek, takže v tomto období vytváří Modrý Nil asi dvě třetiny vodních zásob celé řeky.
Od Chartúmu po Asuán Nil protéká úzkým údolím a vytváří četné katarakty. Obtéká také ostrov Elephantine se zříceninami starými 4 000 let. Mnohé katarakty zmizely po dobudování Asuánské přehrady, za níž vzniklo Násirovo jezero, které je jednou z největších člověkem vytvořených vodních nádrží na světě. Po postavení přehrady a vzniku Násirova jezera bylo mnoho archeologických lokalit trvale zaplaveno. Nejvýznamnější stavební památkou v této oblasti byl skalní chrám Abú Simbel, jedna z nejpozoruhodnějších stavebních památek na světě, postavená na počest Ramsesse II., krále z období 19.dynastie. Během náročné záchranné akce byl chrám rozřezán na obrovské bloky o hmotnosti 20 tun, které byly přepraveny na nové místo nad hladinou budoucího jezera, kde byly znovu sestaveny do původní podoby. Pos Asuánem vstupuje Nil do střední části svého údolí lemovaného mnohými pověstnými středisky starověkého Egypta, která v současnosti profitují z čilého cestovního ruchu. Na východním břehu Nilu stojí obrovský Amonův chrám a překrásný chrám v Luxoru. Na západním břehu se rozkládá Údolí králů, nekropole Théb pro panovníky 18. až 20. dynastie. Bylo zde odkryto dvaašedesát hrobek
včetně hrobky Tutanchamona, v níž se zachovaly všechny posmrtné poklady.
Na sever od Káhiry se tok Nilu rozvětvuje do trojúhelníkovité nížinné delty, široké od severu k jihu asi 160 km, s celkovou rozlohou asi 23 000 km2. V minulosti měla delta sedm ramen, v současnosti má jen dvě hlavní : Rosetu na západě a Damiettu na východě. Od svého nejvzdálenějšího pramene po ústí do Středozemního moře je tok Nilu dlouhý 6 670 km, a je tak nejdelší řekou světa. Jeho povodí je tedy nejdelší a odvodňuje asi desetinu celé Afriky, přičemž je rozlehlejší než povodí Amazonky nebo Konga.

Niagarské vodopády

26. června 2008 v 8:42 Přírodní divy světa
Jsou nepochybně vodopády vyšší nebo širší než Niagarské, ale velkolepá nádhera světoznámého pohledu na mohutné masy padajících vod mezi Kanadou a USA nikdy nezklame. Niagarské vodopády leží v polovině toku řeky Niagary mezi Erijským a Ontarijským jezerem. Celkem 58 km dlouhá řeka se tu valí roklinou rozdělenou malým ostrovem Goat Island na dvě části. Jižnější Americké vodopády jsou široké 328 metrů, vysoké 51 metrů a protéká jimi jen asi 6 procent vody. Bouřlivé Horseshoe Falls se řítí dolů v asi 675 metrů širokém půlkruhu. Na úpatí americké části vodopádů se nachází erozí vytvořená jeskyně Cave of the Winds (Jeskyně větrů). K vodopádům se voda řítí řadou kaskád, vrcholící v místě zvaném Whirlpool, kde je kaňon s korytem řeky široký jen 91 metrů.
Vědci vypočítali, že vodopády vznikly asi před 10 000 lety, kdy ustupující ledovce koncem poslední doby ledové umožnily vodám Erijského jezera, ležícího 174 metrů nad mořem, odtékat do Ontarijského jezera o sto metrů níže. Tím vzniklo spojení západní části soustavy Velkých jezer, v nichž se nachází polovina světových zásob sladké vody, s Atlantským oceánem. Asi 1,6 km nad vodopády tok Niagary klesá o 16 metrů a teče směrem k propasti hnán bouřlivou silou.
Queen Victoria, rozkládající se na kanadské straně, poskytuje na vodopády nědherné pohledy. Z americké strany je možné je nejlépe obdivovat z vyhlídky Pospect Point a z ostrova Goat Island. Některé z nejkrásnějších pohledů jsou zdola, ze speciálně postavených věží - New York State Observation Tower na americké a Canadian Kodak, Minolta a Skylon na kanadské straně. Na Table Rock mohou návštěvníci stát velmi blízko okraje kanadského oblouku vodopádu a potom sestoupit do tunelů, které nabízejí pohled na velkou oponu padající vody.
V zimě, kdy objem protékající vody klesá, nebo když se její velká část odklání pro výrobu elektrické energie, mohou Niagarské vodopády částečně zamrznout a poskytují zvláštní pohled na sloupy vodní tříště vznášející se mezi obrovskými rampouchy. Na počátku 20.století byl přechod přes zamrzlou řeku populární zábavou, která však roku 1912 skončila tragicky, když se led rozlomil a tři lidé utonuli.

Národní park Glacier

26. června 2008 v 8:36 Přírodní divy světa
V srdci Skalnatých hor, v Montaně, na severních hranicích USA, leží národní park Glacier, pojmenovaný podle masivních ledovcových útvarů z prehistorických dob, které zdobí štíty a doliny, ačkoli samotné ledovce roztály už asi před 10 000 roky. Na území parku se nachází 200 jezer, 30 štítů vyšších než 2 133 metrů a více než 50 ledovců. Největším ledovcem je Grinnell, který má rozlohu 120 ha a sílu ledu až 122 metrů.
Silnice, romanticky nazývaná Going-to-the-Sun (Vedoucí ke slunci), od východu k západu dlouhá 80 km, běží centrální částí parku a nabízí průřez krásami jeho hor, údolí a lesních scenérií. Dotýká se jezera St. Mary Lake a pokračuje ke štítům Lewis Range. První odbočka z autostrády poskytuje pohled na Triple Divide Peak, z něhož vody tajícího sněhu a ledovců odtékají třemi směry a ústí do Tichého oceánu, Severního ledového oceánu a Mexického zálivu v Atlantském oceánu. Going-to-the-Sun protíná kontinentální rozvodí v sedle Logan Pase (2 030 m), potom se stáčí k severu podél kouzelné Garden Wall a sestupuje k jezeru McDonald, které je největším jezerem parku.
Nedaleko St. Mary silnice protíná výraznou sníženinu Lewis Overthrust, která vznikla asi před 65 miliony let, kdy byla obrovská skalní masa přesunuta více než 30 km na severovýchod, takže výše položené horniny jsou o stovky milionů let starší než skály Great Plains pod nimi. K jiným geologickým zajímavostem národního parku patří Clements Mountain, typický ledovcový štít, jehož pyramida je výsledkem práce tří posledních ledových dob. Její svahy pokrývají hluboké kary se strmými skalními stěnami, nazývané cirky. Malé cirkové ledovce začínají vznikat jako sněhová pole, která se postupně proměňují v led. V důsledku své hmotnosti a gravitačních sil nakonec stékají dolů. Rok za rokem sněhová pole zamrzají a tají, přičemž narušují skalní podloží. Jeho velké úlomky odnáší ledovcový splaz níže a pod sněhovým polem vzniká proláklina v podobě obrovského kotle.
Existence několika výškových pásem v rámci parku přispívá k širokému zastoupení různých rostlin, k nimž patří bolehlav, douglaska tisolistá, borovice stočená a jiné jehličnaté stromy. Na podzim mění své barvy červený smrk, osika, bříza a bez, a dotvářejí tak barevný obraz krajiny. Na území bylo zaregistrováno více než 100 druhů ptáků včetně orla bělohlavého a kolem 60 druhů savců. Zastupují je zejména bizon, jelen, los americký a menší zvířata jako svišti, jezevci a kojoti. Podél vodních toků a na březích jezer žije vydra, ondatra, bobr a norek. Na strmých stráních poskakují po skalách kozorožci, kamzíci a zajíci běláci. Park je i jedním ze dvou areálů výskytu medvěda grizzlyho v USA.

Národní park Big Bend

26. června 2008 v 8:25 Přírodní divy světa
Národní park Big Bend je drsná, nevlídná horská a pouštní krajina rozkládající se uprostřed obrovského ohybu řeky Rio Grande, která tvoří hranici mezi Texasem a Mexikem. Je to vzdálený, nepřístupný kout země, nacházející se daleko od všech cest. Kdysi byl dnem pradávného moře, kde se po miliony let ukládaly sedimentární horniny, jež na některých místech dosáhly tloušťky až 300 m. Do těchto skal řeky vyhloubily působivé kaňony. Nejdelší je Boquillas Canyon, který se táhne napříč masivem Sierra del Carmen v délce 40 km. Nedaleko vyústění kaňonu, v horní čísti vrstvy pískovců, se nachází malá, větrem vyhloubená jeskyně, od níž je překrásný výhled na hlubokou roklinu. Najatraktivnější je úzký kaňon Santa Elena, který má tak strmé stěny, že se sluneční paprsky někdy ani nedotknou vodní hladiny. Nejvíce izolovaný je Mariscal Canyon. Náročná stezky vedoucí po jeho okraji končí v místech se širokým výhledem na dno kaňonu nacházející se o 400 metrů níže.
Divoký horský masiv Chisos Mountains upoutává svou jednoduchou krásou zejména při západu slunce, když se skály zabarví do červena až purpurova. Nejvyšší ze tří pásem vulkanických pohoří na území parku se zdvíhá do výšky 2 388 m. Zapomenuté pásmo Mine Ridge poskytuje rozsáhlý výhled na velkou část Texasu, stejně tak jako na horské masivy Mexika rozkládající se na jihu. Podnebí je drsné, letní teploty dosahují na povrchu pouště ve výšce 549 m až 38 stupňů a od východu slunce do poledne stoupnou ještě o 10 stupňů.
Zvířata mají v této drsné krajině obtížný život. Jelenci vitžinští se procházejí volně krajinou, hojně jsou zastoupena i divoká prasata pekari, jezevci, skunkové a bobři. Kojoti zde vyjí, když se v poušti stmívá. Mnohem hrozivějšími obavyteli parku jsou však tarantule, škorpioni a příležitostně i pumy. Na území Big Bendu se vyskytují také čtyři druhy chřestýšů. Studenokravní živočichové, jako je had Diadophis punctatus edwardsii a ještěrka Elgaria kingii, žijí ve stínu skal. Na území parku bylo také zaregistrováno více než 400 druhů ptáků. V prehistorických dobách se po území Big Bendu potulovali dinosauři, po nich se dodnes zachovaly stopy v podobě zkamenělých kostí.

Národní park Arches

26. června 2008 v 8:21 Přírodní divy světa
Největší počet přírodních oblouků na světě na jednom místě, jichž je nejméně tisícovka, se nachází na území Arches National Park v Utahu. Nejpozoruhodnější z nich je Landscape Arch, který je nejdelší na světě. Jeho skalní pás je dlouhý 89 metrů a tyčí se 32 metrů nad zemským povrchem. Nejfotogeničtější je 20 metrů vysoký Delikate Arch nacházející se na okraji ohlazené skály. Jeho červený skalní obrys rámuje výhled na zasněžené vrcholky La Sal Mountains. Další oblouky se vyskytují ve všech možných tvarech a velikostech. Takové, jakými jsou North a South Window či Double Arch, se tyčí nad plochou planinou a je možné je vidět z velké vzdálenosti. Jiné, jako malebný malý Sand Dune Arch, jsou ukryty v tajemných zákoutích kaňonů.
Tyto přírodní divy mají své počátky v pensylvánském období (pozdní paleozoikum) před 300 miliony let, kdy území zalila mořská voda, která naplnila pánev vytvořenou poklesem. Mnoho milionů let se tu zásluhou nespočetných přívalů vody a jejího intenzivního vypařování vytvářely vrstvy soli silné až 2 450 m. Před 150 miliony let, kdy ukládání soli víceméně skončilo, se shromáždily na solném povrchu naplaveniny z okrajů pohoří, které vytvořily skalní vrstvu silnou 1 600 m. Pod její ohromnou vahou se sůl přesunovala, místy se probořila, jinde vydouvala, a tím vytvářela pukliny ve skalním nadloží. Občas hluboko do něho pronikla voda a vytvořila velké trhliny. Měkčí části pískovců byly odplaveny a zůstaly po nich jen úzké skalní stěny a žebra. Tato skalní žebra tvoří základní materiál oblouků. Voda prosákla do trhlin, kde opakovaně mrzla a roztávala, což způsobilo, že se části skály začaly odlupovat. Tento proces začal obyčejně na úpatí skály, stoupal směrem nahoru a razil si cestu přes skalní žebro, takže se jeho vnitřní výplň postupně hroutila. To způsobilo vznik dutin nebo oblouků.
Většina území parku pokrývá kryptogamická půda, která vypadá jako medově hnědý písek. Její název pochází z řečtiny a znamená "utajené menželství". Skládá se z mechů, lišejníků, hlív a především cyanobakterií, které patří k nejstarším známým formám života. Cyanobakterie vytvářejí vlhkost, pohybují se půdou zanechávajíce za sebou lepkavou cestičku, která spojuje zrnka písku, půdu a kousky kamenů, které přitom vytvářejí povrchovou kůru plnící různé životní funkce. Kůra chrání půdu před erozními vlivy počasí, produkuje dusík potřebný pro růst vegetace, absorbuje a skladuje vodu, obzvláště důležitou v pouštních oblastech. Naneštěstí je povrchová kůra velmi křehká. Už jen šlápnutí nohou může půdu narušit a trvá léta, než se obnoví.

Národní památka Saguaro

26. června 2008 v 8:15 Přírodní divy světa
Nejobdivuhodnější rostlinou v horké a liduprázdné poušti Sonora je kaktus saguaro (Cornegiea gigantaea), který tu roste stejně hojně jako stromy na úrodných stráních pahorků. V polovině 16.století křižovali pouští, která se rozkládá na jihovýchodě Kalifornie, jihozápadě Arizona a severu Mexika, španělští dobyvatelé. Zdejší vegetace však na ně neudělala žádný dojem, neboť kronikář expedice ji stroze označil jako pichlavou bez dalších charakteristik. Kaktusy saguaro jsou skutečně "pichlavé" a hrdě se tyčí až do výšky 24 metrů s větvemi trčícími do vzduchu. Pohled na tisíce a tisíce těchto rostlin, roztroušených široko daleko po stráních je skutečně nezapomenutelný. Saguaro je jeden z kmenových sukulentů, který se z rostlinky o velikosti miniaturního knoflíku vyvine až v neobyčejně velkou rostlinu, vážící někdy až 10 tun. Roste pomalu, takže trvá 75 let, než dosáhne výšky 6 metrů a než se jeho ramena rozvinou a dožívá až 200 let. Období růstu saguara nastává po dešti, kdy absorbuje dostatek vlhkosti, takže jeho žlábky zesílí a jejich povrch se zaoblí. Dospělá rostlina může obsahovat až 2 000 litrů vody.
Saguaro National Monument v Arizoně (338 km2) byl založen v roce 1933 k ochraně oblastí výskytu majestátních kaktusů v tomto státě. Má dvě části. Na západ od Tuesonu se nachází množství areálů s hustým porostem kaktusů, zatímco ve východní sekci pod masivem Rincon Mountains se vyskytuje především množství obrovitých exemplářů. Kaktusy rostou v části chráněného území, kterou vyplňují pouštní křoviny. Letní teploty tu dosahují až 38 stupňů a roční průměr srážek je jen 280 mm. Směrem k Rincon Mountains teploty klesají, a tak se mění i charakter vegetace. Objevují se duby, potom borovicové lesy a nakonec poblíž vrcholové části Mica Mountain také jedlové lesy. Toto rozmanité prostředí je domovem téměř 50 druhů plazů, včetně korovce jedovatého (jednoho ze dvou druhů jedovatých ještěrek, které na světět existují) a rovněž 200 druhů ptáků.
.

Mrtvé moře

23. června 2008 v 10:27 Přírodní divy světa
Mrtvé moře ve skutečnosti není moře, ale od moře oddělené jezero, nejníže položená a nejslanější vodní plocha na světě. Jeho hladina leží 402 matrů pod hladinou moře, přičemž nejhlubší bod jeho dna se nachází ještě o 395 metrů níže. Voda Mrtvého moře je jedenáctkrát slanější než voda Středozemního moře, Atlantského či Tichého oceánu. Asi čtvrtinu jeho objemu tvoří minerály, zejména sůl, ale nachází se zde také vysoká koncentrace chloridů hořčíku, draslíku, vápníku, jódu. Voda je tak hustá, že není možné se v ní utopit, nedá se pít, není možné se v ní potápět či plavat.
Zásluhou řeky Jordán a četných pramenů a potoků přitékají do Mrtvého moře denně asi 4 miliardy litrů sladké vody, která se však na horkém slunci vypaří tak rychle, že nemá možnost hustou, slanou vodu jezera rozředit. Vypařující se voda vytváří nad hladinou stálý mlžný opar, který společně s všeobecným klidem propůjčuje Mrtvému moři atmosféru absolutního klidu. Teploty vzduchu na březích mohou dosáhnout až 55 stupňů a úrověň hladiny jezera trvale klesá. Ve slaném jezeře nemůže žít žádná ryba z okolních vodních toků. Místo vegetace pokrývají jeho břehy solné sloupky, které se zdvíhají nad vodní hladinu jako malé ledovce. Na člověka však má místní klima léčivé účinky. Vzduch je bohatý na kyslík a je vhodný k léčení chorob dýchacích orgánů. Slaná voda pomáhá také při kožních onemocněních, regerační účinky má i černé bahno.
Mrtvé moře tvoří část hranic mezi Izraelem a Jordánskem, a odděluje tak bílé vápencové hradby Maobské plošiny na východě a plošinu Judské pouště na západě. Legendy praví, že na jeho dně se nacházejí zbytky biblických měst Sodomy a Gomory, která za trest pro hříšnost jejich obyvatel zničil požár. Kniha Genesis hovoří o tom, jak se Abrahámův synovec Lot s rodinou mohl zachránit před požárem, nesměli by se však při útěku ohlédnout. Lotova žena to udělala a proměnila se v solný sloup. Dodnes prý stojí ne jihozápadním břehu jezera, jako jeden ze solných pahorků.
V jeskyni nacházející se v údolí Kumrán na severozápadním břehu jezera našel roku 1947 beduínský pastýř, který hledal ztracenou ovci, starý džbán, v němž byly podle jeho názoru uloženy kousky staré kůže. Prodal je obuvníkovi, ale brzy se zjistilo, že jsou to starověké rukopisy. Byly to první Rukopisy od Mrtvého moře, obsahující části Starého zákona. Později byly v okolí objeveny další svitky, nejstarší známé rukopisy bible. Tyto příspěvky k vědeckému výzkumu bible byly součástí "knihovny" příslušníků židovské sekty esejců, kteří žili v této oblasti od roku 100 př.n.l. do roku 70 n.l.
Nejvýznamnějším historickým místem u Mrtvého moře je Masada, rozkládající se na 457 metrů vysoké horské plošině, na kterou vede lanovka. Byla to původně pevnost, kterou dal pro sebe a svou rodinu postavit Herodes. Pak ji ovládli Římané. Roku 66 se ji zmocnili příslušníci hnutí zélotů, kteří povstali proti Římanům, přemohli posádku a po zničení Jeruzaléma roku 79 ještě tři roky odolávali římské přesile. Až Flavius Silva, velitel 10.římské legie, dal postavit rampu, po níž římští vojáci pronikli do pevnosti. Podle historika Josepha Flavia obránci dobrovolně spáchali sebevraždu, aby se nedostali do zajetí.

Mount Ruapehu

23. června 2008 v 9:57 Přírodní divy světa
Mount Ruapehu (2 797 m) je nejvyšším bodem centrální vulkanické plošiny Severního ostrova
Nového Zélandu, jenž po celý rok pokrývá sněhová čapka. Jeho seříznutý kužel zdobí pára valící se z horkých jezer se zelenou, kyselou vodou, obklopených zasněženými propastmi. Většinu času je zdánlivě klidný, ale jeho jméno Ruapehu znamená "Vybuchující jezero" a vulkán je vždy schopen projevit překvapující sílu. Roku 1945 se mraky popela usazovaly v okolí v kruhu o poloměru 80 km. Během erupcí roku 1969 a 1975 zalila dolní část svahů sirnatá voda a roku 1988 vyplivoval kráter rozžhavené kameny.
Mount Ruapehu a jeho dvě sopečné sestry jsou součástí národního parku Tongariro. Mount Tongariri (1 968 m) je z nich nejstarší a nejklidnější. Mount Ngauruhoe (2 291 m) je nejmladší, vznikla před pouhými 2 500 lety a je nejaktivnější, její dokonale symetrický kužel vypouští dým a zanechává přitom na sněhu povlak popela. V letech 1954 - 1955 trvaly její erupce nepřetržitě devět měsíců.
Jméno Togariro má v maorských legendách hluboké kořeny. Vyprávějí o tom, že všechny horské masivy Severního ostrova byly v minulosti spojeny v centrální části ostrova. Obtíže nastaly, když začaly bojovat o přízeň překrásné Pihangy, pohoří na jižním okraji jezera Taupo. Zvítězil masiv Tongariro, který pronásledoval své rivaly. Taranaki utíkal na západ, dokud ho nazastavilo moře, a zapustil kořeny jako Mount Egmont. Mlhu, která zahaluje jeho vrchol, způsobuje prý jeho nešťastný pláč. Putauaki, nyní Mount Edgecumbe, se usadil na severu, na planině Kaingaroa. Oheň vzplanul na těchto horách až později, když polynéský čaroděj Ngatorairangi zkoumal masiv Tongariri zastihla ho sněhová bouře a hrozilo mu, že zamrzne. Modlil se o pomoc svých sester sídlících v Polynésii a ty poslaly ohnivé ďábly, aby svrhli plameny na vrcholy hor a oživili ohroženého druha. Ngatorairangi z vděčnosti za pomoc vrhl svou otrokyni do propasti Ngaurzuhoe, kterou Maorové stále podle jejího jména nazývají Auruhoe. Jako památku na svou úspěšnou modlitbu zanechal Ngatorairangi po sobě název Tongariro, což v překladu znamená "nesený jižním větrem".
.

Mount Everest

23. června 2008 v 9:31 Přírodní divy světa
V polovině 19.století byly nejvyšší štíty Himaláje objektem zájmu zeměměřičů, kteří se snažili určit jejich výšku. Roku 1852 zjistili, že nejvyšším vrcholem světa je štít pracovně označený XV. Rozkládal se na hranicích mezi Nepálem a Tibetem a měl již dvě jména. Tibeťané jej nazývali Čomolungma, což znamená "Bohyně vesmíru", Nepálci ho nazvali Sagarmatha, který odvozovali z hinduistické mytologie podle Sagara, jenž pobil ďábly. Pracovníci Survey of India jej pojmenovali Mount Everest podle sira George Everesta, který byl v letech 1830 - 1843 ředitelem zeměměřičské služby v Indii. V té době určili jeho výšku na 8 840 metrů, takže mu ubrali z dnešní, přesně změřené výšky jen 8 metrů.
Nejvyšší štít zeměkoule byl zdolán 29.května 1953, kdy na jeho vrcholu stanuli Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norgay. Třiatřicetiletý Novozélanďan Hillary a jeho nepálský průvodce byli členy britské expedice, jíž vedl sir John Hunt, který opustil Káthmandu 10.března. Huntovou strategií bylo zakládání řady výškových táborů, z nichž se vydávalo dále vždy jen několik členů expedice. Základní tábor byl vybudován na úpatí ledopádu 12.dubna a v průběhu následujících deseti dní byl zřízen i druhý a třetí tábor, které se nacházely už nad ledopádem ve výšce 6 096 m. V jižním sedle stál jedenáctý tábor. První útok na vrchol z něj uskutečnili 26.května Tom Bourdillon s Charlesem Evansem, ale pro nedostatek kyslíku se vrátili zpět. Po dvoudenní vichřici zahájili výstup Hillary a Tenzingem a za pět hodin byli na vrcholu.
Kromě sira Edmunda Hillariho je nejvýznamnějším "pokořitelem" Everestu Reinhold Messner. Až do roku 1978 vládlo přesvědčení, že vzduch v této výšce je tak řídký, že není možné na vrchol Everestu vystoupit bez pomoci kyslíkové bomby. Avšak Messner a jeho spolulezec Rakušan Peter Habeler tuto teorii vyvrátili, roku 1980 uskutečnili bez kyslíku první úspěšný výstup. O šest let později se Messner stal prvním člověkem na světě, který zdolal všech čtrnáct osmitisícovek bez pomoci kyslíku. Od roku 1953 stanulo na Everestu více než tři sta lidí. Podle buddhistické legendy však jako první na vrchol Bohyně vesmíru vystoupil v 8.století guru, který přinesl do Tibetu buddhismus a za vítězstvím nad horami ho vynesly paprsky vycházejícího slunce.

Monument Valley

23. června 2008 v 9:03 Přírodní divy světa
Mezi masivními pískovcovými monolity Monument Valley na hranicích Utahu a Arizony žili indiáni kmene Anasaziů před více než 7 000 lety. Zanechali na skalních útesech dodnes zachovaná obydlí, opuštěná roku 1250. Dokládají o tom i abstraktní kresby zvířat a lidských postav vyryté do skal. V tomto horkém opuštěném koutě, kde život byl vždy zároveň bojem o přežití, bylo nalezeno více než sto ruin dávných osad. V minulosti pokrývaly celé údolí pískovce, nejprve byly rozlámány v plošiny, které se pomalu proměňovaly v osamělé pahorky (butte) a stolové hory (mesa), z nich některé jsou vysoké více než 300 metrů. Odolnější formace byly pokryty vrstvami trisových hornin, které odolávají erozi lépe než níže ležící pískovce, jež byly nakonec zarovnány na úroveň pouště. Četné útvary dostaly podivuhodná jména jako Tři sestry, Velbloud, Sloní pahorky. Útvar v jejich sousedství, Dvě rukavice, má skutečně výmluvný tvar. Merrick Butte a Mitchell Mesa byly pojmenovány po dvou hornících, kteří zde objevili ložiska stříbrné rudy, ale než se mohli začít těšit z přízně osudu, zastřelili je indiáni kmene Paiute. V průběhu dne, zásluhou polohy slunce, mění tyto útvary svou barvu. Jednou jsou zlaté až oranžové, pak se zbarví do červena nebo tmavohněda. Během západu slunce vrhá obrovský Totem Pole stín dlouhý několik kilometrů.
Monument Valley je součástí Navajo Indian Reservation, přestože nikdo s jistotou nemůže říct, kdy se zde Navajové poprvé usídlili. Více než polovinu této rezervace tvoří suchá poušť, jaká pokrývá i Monument Valley, takže mnozí Navajové byli nakonec nuceni opustit své rodiny a pracovat mimo toto území. Na nehostinném území údolí žije ještě několik Navajů. Jejich domovem jsou tradičně malé kulaté domky (hogany) postavené z hlíny a z kmenů stromů. Někteří se živí chovem dobytka nebo pěstováním obilí na malých políčkách, která pečlivě obdělávají a zavlažují zachytáváním skromných srážek. Jiní poskytují služby rostoucímu počtu turistů nebo tkají přikrývky a koberečky, které patří k nejkvalitnějším textilním výrobkům severoamerických indiánů. Navajové nazývají sami sebe Dine (lidé), původně přišli na jihozápad kolem roku 1000 z území Kanady a Aljašky. Hovořili variantou jazyka Athabasků, který je tak odlišný od jiných, že byl v době druhé světové války používán jako tajný kód.

Meteorický kráter

23. června 2008 v 8:41 Přírodní divy světa
Když meteorit o hmotnosti tisíce tun dopadl v oblasti dnešní Arizony na Zem s účinkem srovnatelným a megatunovými explozemi vodíkových bomb, vytvořil na ploché jednotvárné krajině proláklinu tak obrovskou, že představu o jejích rozměrech je možné získat jen z výšky. Má průměr 1 264 metrů, hloubku 174 metrů a jeho okraje převyšují okolní poušť o 40 až 49 metrů.
Nedaleko byly nalezeny tisíce kusů meteorického železa (mnoho z nich uvnitř kráteru), přičemž některé měly hmotnost i více než 45 kg, ale nebyla odkryta větší část meteoritu. Vrty uskutečněné v podloží kráteru prozradily, že se až do hloubky 189 m nacházejí rozrušené a roztavené pískovce, ve větší hloubce už byly pískovce nenarušené. Některé rozbité skalní bloky, nalezené ve vzdálenosti několika kilometrů, dosahovaly hmotnosti i více než 4 000 tun. Vědci odhadli, že se meteorit pohyboval rychlostí asi 48 000 km/h a že jeho náraz zničil všechno rostlinstvo a živočišstvo v okruhu 160 km. Okolnosti nasvědčují tomu, že k výbuchu došlo před 20 000 až 50 000 lety.
Meteority jsou tělesa mimozemského původu, která se po vstupu do zemské atmosféry rozžhaví. Denně pronikne do atmosféry několik milionů malých meteoritů, avšak ty shoří. Většinou se pohybují tak rychle, že se vypaří jen jejich vnější část, zatímco jejich chladnější jádro zůstává pevné. Když jsou dostatečně velké, mohou dopadnout až na zemský povrch a vytvořit krátery. Mnohé meteority obsahují radioaktivní prvky, jejich stáří je tedy možné měřit na základě poločasu rozpadu. Průměrné stáří meteoritů je asi 4 600 milionů let, což je i věk planety Země. Znamená to, že jsou součástí kosmického materiálu, z něhož vznikla Země i sluneční soustava.
Dohromady bylo identifikováno 80 velkých kráterů, ale některé téměř úplně zničila eroze. Arizonský kráter je největším známým meteorickým kráterem na světě. Druhý největší se nachází u Wolf Creeku v Austrálii, který má průměr 850 metrů. Množství meteorických kráterů je možno vidět na povrchu planet Mars a Merkur, ale také na Měsíci. Meteorický kráter v Arizoně má velký vědecký význam, proto je dobře chráněn. Američtí kosmonauti jej využívali jako cvičný areál, protože jeho struktura je podobná struktuře měsíčních kráterů.

Ledovcové pole Columbia

23. června 2008 v 8:19 Přírodní divy světa
Jde o poslední zbytek velké ledovcové pokrývky, která kdysi zabírala celou Kanadu. Tvoří jej 390 km2 ledu a sněhu starého tisíce let, nacházející se na hranici kontinentálního rozvodí. Patří k němu devět velkých ledovců, jejichž tající voda vytváří bystřiny odvádějící vody do tří oceánů - prostřednictvím Columbia River do Tichého oceánu, Athabaskou do Severního oceánu a korytem řeky North Saskatchewan do Hudsonova zálivu v Atlantském oceánu.
První objevitelé a obchodníci s kožešinami používali k přechodu přes horské masivy cestu, která v současnosti tvoří Icefield Parkway, jednu z nejvýznamnějších silnic v Kanadě. Je 230 km dlouhá, vede přes dva průsmyky položené 2 134 metrů n.m. a touto cestou je možno navštívit více než sto ledovců. Silnice začíná u jezera Lake Louise, původně nazývaného Emerald Lake (Smaragdové jezero) pro jeho jasnou smaragdovou barvu. Malý, asi 30 km na sever vybíhající výběžek ledového pole tvoří ledovec Crowfoot, jehož tři jazyky v minulosti klesaly dolů z hor jako noha se třemi prsty. V nedávných letech jeden z ledovců ustoupil, takže zbyly jen dva prsty. Nad ledovcem leží jezero Bow Lake, jehož klidná, chladná voda zrcadlí okolní zasněžené štíty.
Na svém nejvyšším bodě Bow Summit přetíná silnice subalpínské louky a vine se k Peyto Lake, jezeru fascinujícímu střídání barev v průběhu roku. O několik kilometrů dále na sever vyhloubila řeka Mistaya River úzký kaňon a vymlela do hladkých vápencových stěn prohlubeň hrncovitého tvaru. Na místech, kde se na obloze rýsuje vysoká skalní silueta Mount Wilson, klesá kaňon k mostu přes Saskatchewan River a potom se postupně šplhá znovu k velkolepému výhledu na útesy Weeping Wall, kde voda z tajícího sněhu masivu Circus Mountain přeskakuje po puklinách a kaskádách a vytváří sérii vodopádů. Obrovský ledovec Athabasca, který je místy až 900 m silný, se plazí společně se silnicí údolím. Před dvěma sty lety jeho jazyk sahal až k dnešní silnici, ale od té doby ustoupil. V současnosti se zkracuje asi o deset metrů za rok a zanechává po sobě území pokryté úlomky skal. Jiný jazyk ledovcového pole Columbia tvoří Stutfield Glacier, jehož dva mohutné ledopády se spouštějí ze strání Stutfield Mountain do hloubky 900 metrů.
Krátce předtím než Sunwapta River (Nezkrotná řeka) vyústí do Athabasky, ostře ohýbá svůj tok přes skalní puklinu a vnořuje se do kaňonu. Ještě přitažlivější jsou vodopády Athabaska Falls položené 23 km na jih do Jasperu, v místě, kde se mohutný tok řeky zužuje do úzkého hrdla.

Kuejlinské hory

23. června 2008 v 8:01 Přírodní divy světa
Strmé kopce, které se zdvíhají z ploché základny, tvoří překvapivé kulisy města Kuej-lin (Gulin) a dotvářejí neobyčejnou podobu zdejší krajiny. Protéká jí řeka Li-ťiang, na jejíž hladině se zrcadlí neobyčejně tvarované hory. Tato oblast je považována ze jeden z nejpůsobivějších krasových regionů na světě. Vznikl vyzdvižením 300 milionů let starých vápenců z mořského dna nad vodní hladinu, které bylo způsobeno mohutnými pohyby zemské kůry. Vápence na souši erodovaly do pozoruhodných tvarů zásluhou procesů, které vytvořily i jiné přírodní divy světa.
Přestože jednotlivé vrchy nejsou příliš vysoké, např. Duxiu (Štít ojedinělé krásy), který se tyčí nad městem Kuej-lin, je vysoký jen 152 m, vyvolávají svými strmými svahy podstatně mohutnější dojem. Některé kopce byly pojmenovány podle svého tvaru - Velbloud, Šplhající želva či Sloní chobot nebo Hory složeného hedvabí, které tvoří několik kopců seřazených za sebou. Štíty Parku sedmi hvězd dostaly své pojmenování podle sedmi vrcholů uspořádaných podobně jako hvězdy v souhvězdí Velkého vozu.
Stráně kopců jsou protkány množstvím jeskyní. Některé z nich, jako např. Jeskyně sedmi hvězd, byly populární atrakcí už před 1 500 lety a zdobí je osvětlené stalagtity a stalagmity. Jeskyně červené flétny, která byla po staletí používaná jako skrýše nabízí sugestivní pohled na pestrou výzdobu podzemních prostor. Na úpatí Vrchů půlměsíce leží Dračí jeskyně s množstvím tabulek nesoucích jména dávných návštěvníků, přičemž některé jsou staré až 800 let. Jednou z nejkrásnějších je Větrná jeskyně na svazích Hor složeného hedvábí, ve které se udržuje chlad i v nejteplejších dnech, protože v ní neustále proudí studený vzduch.
Kuej-lin znamená "Skořicový les". Tisíce skořicovníků vytvářejí stín v jeho ulicích a v období květu je zdobí žlutými květy, které šíří neopakovatelnou vůni. Na úpatí štítu stojí zříceniny paláce rodiny Ming z roku 1370. Zakladatel dynastie Ming, Wong Hu, udělal z Kuej-linu hlavní město provincie.

Kráterové jezero

23. června 2008 v 7:57 Přírodní divy světa
Ohromná proláklina, vyplněná dnes modrým, ledově studeným Kráterovým jezerem, vznikla před 6500 lety, kdy explodovaly podzemní plyny nahromaděné pod horou Mount Mazana, která patří k největším vulkánům Kaskádových hor v jižním Oregonu. Exploze byla tak mohutná, že roztrhla útroby hory, přičemž rozmetala pemzu do vzdálenosti až 140 km. Rudá žhavá láva vytekla do vzdálenosti 50 km a ve středu štítu zanechala obrovskou prohlubeň. Pukliny ve stěnách kráteru vedly k jeho konečnému zřícení a vytvořily kalderu - sopečnou pánev, která se postupně plnila vodou.
Kráterové jezero je 9,5 km dlouhé, 8 km široké a 589 m hluboké, takže je druhým nejhlubším jezerem na západní polokouli. Pouze Velké Otročí jezero v Kanadě je o 24 m hlubší, přičemž na celém světě je jen šest jezer, které mají větší hloubku než Kráterové jezero. Obklopují je vícebarevné lávové stěny, vysoké až 610 m. Po vyvýšeném okraji vedou cesty, které nabízejí krásné výhledy. Z klidné vodní hladiny vystupují jen dva malé ostrovy. Na západní straně se zdvíhá škvárový kužel ostrova Wizard Island (232 m nad hladinou jezera), nachází se zde množství lávové strusky známé jako Phantom Ship, která skutečně vypadá jako plující strašidelná loď. Řada jiných kuželů, ukrytých pod vodní hladinou, je výsledkem sopečné aktivity zaznamenané až po úvodní explozi.
Okolí jezera obklopují lesy, v nichž rostou různé druhy borovic, jedle a tsugy. Na území parku (Kráterové jezero vyhlášeno národním parkem v květnu 1902) žijí medvědi, rysi, losi, kojoti, lišky, dikobrazy, nad nimi krouží jestřábi a orli. Více než 160 km turistických tras může turisty dovézt do okolí pohoří. Jedna z nejpopulárnějších, Discovery Point Trail, vede na místo, kde stál John Wesley Hillman, když Kráterové jezero v červnu 1853 objevil a poprvé spatřil. Pěkné výhledy jsou z vrcholu Watchman, který se tyčí 549 m přímo nad vodní hladinou, a z Mount Scott, který je nejvyšším bodem parku. Břehy jezera jsou strmé a hrozí tu nebezpečí lavin. Jen jedno místo je dostatečně bezpečné, aby se tu silnice mohla dostat až k vodní hladině. Leží u Cleetwood Cove (213 m). Jedna z bočních cest vede k přitažlivým Pinnacles (61 m), malebným skalním jehlám, které se zdvíhají ze dna kaňonu Wheeler Creek. Severně od jezera se rozkládá pustá pemzová poušť, která připomíná dramatické chvíle zrodu jezera.

Krakatoa

23. června 2008 v 7:53 Přírodní divy světa
Do poloviny 19.století byl Krakatoa málo známý ostrůvek ležící mezi velkými indonéskými ostrovy Jávou a Sumatrou. Roku 1883 se však zapsal do knihy světové historie zrodem velké sopky, která způsobila jednu z nejkatastrofálnějších explozí v historii lidstva. Než vznikla, vyplňovalo 9 km dlouhý ostrůvek pásmo vulkanických kuželů táhnoucích se od severu k jihu, přičemž nejvyšší dosahoval výšky 813 metrů.
Na ostrově Krakatoa nikdo neočekával dramatickou sopečnou činnost. Jediným svědectvím poslední exploze byla nevelká erupce a malý lávový proud zaznamenaný roku 1680. Určitá seismická aktivita začala v této oblasti tři roky před 20.květnem 1883, kdy bylo řadu vulkanických výbuchů slyšet až do vzdálenosti 160 km. Z malého kráteru Perboewetan vyrazil do výšky 11 km velký oblak dýmu a popela. Po první explozi následovala druhá a třetí. Koncem května nastalo období klidu, ale v polovině června se erupce objevily znovu. Počátkem byly činné tři krátery a tucet dalších projevovalo známky aktivity. Když 26.srpna ožila samotná sopka Krakatoa, byla její erupce tak mohutné a rychlé, že splynuly v jedno souvislé burácení. Ráno 27.srpna došlo ke grandiózní erupci, která byla tak silná, že obyvatelstvo více než 3 000 km vzdálených oblastí Austrálie vzbudil hluk jak při odstřelování skal. Její zvukový efekt se projevil i na 4 800 km vzdáleném ostrově Rodriguez v Indickém oceánu. Vyvrcholení nastalo kolem 10 hodiny dopoledne největším v historii zaznamenaným výbuchem, během něhož ohnivý sloupec sahal do výšky 80 km.
Po tomto obrovském výbuchu pokračovala vulkanická aktivita ještě 33 hodin. Když se popelem prosycený vzduch vyčistil, pásmo vulkanických kuželů zmizelo a jiné malé ostrovy v okolí byly pokryté tak silnou vrstvou popela, že tu 5 let nic nerostlo. Krakatoa však i poté odmítla zhasnout. V průběhu čtyř desetiletí se na místě, kde stála tato sopka, ozývalo hřmění. V lednu 1925 se z vodní hladiny vynořil dýmající sopečný kužel. Od té doby se několikrát ztratil pod hladinou a znovu vynořil, až získal dnešní podobu a výšku 91 metrů. Dostal jméno Anak Krakatoa, to je Dítě Krakatoy.

Kilimandžáro

23. června 2008 v 7:40 Přírodní divy světa
Masiv Kilimandžára je dlouhý 80 km a tvoří ho tři hlavní sopky, které jsou vyhaslé. Nejvyšší je Kibo, která z dálky připomíná hladkou kopuli, ale ukrývá kráter o průměru 2 km, obklopený vrstvami sněhu a ledu. Na obrubě kráteru se nachází nějvyšší bod Afriky - Uhuru. Ze dna kráteru vystupuje malý kužel vulkanického popela, který je dokladem někdejší sopečné činnosti. Od kráteru se po jihozápadním svahu spouštějí až do výšky 4 260 metrů vysokohorské ledovce. Kibo je spojena s Mawenzi, která byla původně také vrcholem, jenž se ovšem rozpadl, podlehl erozi a proměnil se v šikmé sedlo, jež pokrývá vulkanická pustina. Jícen Mawenzi zřejmě vyhasl v době prvního zalednění Kilimandžára. Vědci však identifikovali devět samostatných lávových proudů, které vytekly z kráteru Kiba po skončení činnosti Mawenzi. Slabší exploze před dvěma sty lety zanechala kolem kráteru symetrický kužel, který je dokladem poslední vulkanické aktivity. Třetí sopka, Shira, která vybuchla jako první, ale vyhasla už před 250 000 let, leží asi o 2000 metrů níže než hlavní vrchol. Stráně Kilimandžára pokrývá více než 250 malých sopečných kuželů, které buď vyplňuje voda, nebo jsou ucpané sopečným popelem.
Výstup na Kilimandžáro nabízí vlastně možnost cesty od rovníku k polárním oblastem : nachází se zde pásmo pouště, savan, tropického deštného pralesa i ledových polí. Celá část masivu, která leží nad vrstevnicí 1 800 metrů je přírodní rezervací. Nižší části svahů jsou obdělávány. Zhruba nad výškou 1 980 m se rozkládá pásmo lesů, které jsou domovem opic gueréz, známých svou bujnou černobílou srstí a nepříjemnými skřeky. Vyskytuje se zde také vzácný kilimandžárský živočich, antilopa chocholatka. Zřídka je možno vidět malou červenohnědou antilopu dik dik, vysokou asi jen 75 cm, která se objevuje pouze v noci.
Husté lesy, v nichž rostou vřesovité stromy a mohutné trsy trávy, střídá vyšší zóna slatin s řidší vegetací, která přechází nad vrstevnicí 4 500 m do alpínské zóny, v níž může teplota půdy uprostřed letního dne dosáhnout 40 stupňů, ale v noci klesá pod bod mrazu. Navzdory těmto prudkým klimatickým změnám bylo v těchto výškách nalezeno 55 druhů kvetoucích rostlin. Ve vrcholové části, chudé na srážky, je jen skromný život. Nejúrodnější jsou jižní stráně Kilimandžára, které zásobují srážkami jižní pasátové větry. Jsou domovem kmene Wachaga, jehož příslušníci zde pěstují banánovníky a kávovníky.

Karakorum

20. června 2008 v 17:39 Přírodní divy světa
Masiv Karakorum, který se táhne v délce asi 480 km podél sporné hranice území Indie a Pákistánu, je znám také jako "Střecha světa". Jeho průměrná výška je 6 100 m, přičemž 33 štítů přesahuje hranici 7 300m. Mezi nimi ja také K2, druhý nejvyšší vrchol světa o výšce 8 610 m. Karakorum znamená "Pohybující se skály". Je to nebezpečný a hrozivý kraj s neustálou hrozbou lavin, zemětřesení a sesuvů půdy. Na jeho vrcholech zuří vichřice o rychlosti 150 km/h a tající ledovce způsobují vážné záplavy. Karakorum je nejvíce zaledněnou oblastí mimo polární území. Na jeho jižních svazích dosahují ledovce až do výšky 2 877 metrů, na severních do 3 530 metrů. Ledovec Baltoro měří od svého počátku pod K2 po východní Balistan více než 70 km, ledovec Baltura je jen asi o 5 km kratší.
V hřebeni masivu se nachází jedenáct vysokohorských průsmyků, které jsou průchodné jen během krátkého období v létě. Zdá se to neuvěřitelné, ale lidé jsou schopni žít i v těchto podmínkách. Několik desítek tisíc domorodců obývá osady rozložené až do výšky 4 420 metrů a příslušníci kočovných skupin chovají jaky a ovce i ve vyšších polohách. Dávní obyvatelé těchto oblastí po sobě zanechali také kresby kozorožců, kteří tu v minulosti žili v hojném počtu. Dnes jsou však jejich stavy v důsledku kořistnického způsobu lovu podstatně nižší. Dále tu žijí kamzíci, vlci, medvědi hnědí a dnes už vzácní leopardi sněžní.

Kappadokie

20. června 2008 v 17:27 Přírodní divy světa
Tajemná měsíční krajina kuželů, pyramid a komínů nacházející se v údolích Kappadokie ve středním Turecku mohla vzniknout díky výbuchu nedaleké sopky Erciyas Dagi (3 916 m), nacházející se mezi městy Kayseri a Develi, k němuž došlo před více než třemi moliony let. Erupce rozptýlila po okolí silné vrstvy popela a lávy. Popel se postupně proměnil v měkkou, světlou horninu, nazývanou tuf, zatímco láva ztvrdla do vrstev čediče. Za tisíce let, během nichž se podnebí stalo vlhčím a chladnějším, vytvořila voda v tufu rokle. Přírodní eroze dále opracovávala jejich stěny, vyhledávala jejich slabiny, až po sobě nakonec zanechala útvary s vrcholem tvořeným odolnějšími horninami. Výsledkem jdou tisíce kuželů se skalní čapkou, známé jako pohádkové komíny. Mnohé jsou pokryty červenými nebo okrovými pásy, které vznikají rozpouštěním minerálů.
Během staletí tu byly vyhloubeny stovky skalních chrámů projektovaných na základě stejných principů jako skalní stavby postavené v byzantském stylu, s kupolemi, apsidami, hlavními a bočními loděmi, vyzdobenými freskami, které si dodnes zachovaly svěží barvy. Jeden z nejcenějších chrámových souborů se nachází v údolí Göreme, kde jsou tucty bohatě zdobených skalních jeskyní. Největší je Tokali Kilise (Chrám se štítem), vyhloubený ve skalním pilíři a vyzdobený červenými, žlutými a zelenými kresbami zobrazujícími v chronologickém pořadí život Ježíše a jeho žáků. Vznikly tu nejen kaple, ale také kompletní kláštery s kuchyněmi, celami a jídelnou a pomalovanými skalními lavicemi. K nejstarším patří Cemil v údolí Gorgoli s chrámem sv. Štěpána ze 7.století, který má apsidu ve tvaru koňské podkovy, a chrám sv. Michaela s kresbami z 11.století.
Zdejší údolí mají překvapivě bujné rostlinstvo, protože jsou hnojená holubím trusem. Během staletí od dob křesťanské kolonizace našly mezi skalami útočiště tisíce lidí. U Ortahisaru vznikla kolem obrovské skály moderní sídla, ale v jejich sousedství se skalní obydlí zachovala. Skála u Üchisaru byla proměněna v masivní pevnost, která v minulosti poskytla obydlí pro tisíc osob. Má množství místností a okna, která přispívají k tomu, že zvenčí vypadá jako zralý ementál.

Kaňon řeky Fish

20. června 2008 v 17:24 Přírodní divy světa
Obrovský kaňon Fish se zařezává do vyprahlé krajiny v nejjižnější části Namibie jako neočekávaná a překvapující, 85 km dlouhá jizva na vysoké, pusté plošině. Polopouštní krajina se náhle propadá do 550 metrů hlubokého kaňonu, jemuž podle velikosti patří druhé místo na světě (první je na pomyslné listině přírodních divů světa severoanerický Velký kaňon).
Srázy kaňonu nabízejí klíč k objasnění jeho původu. Nejnižší vrstvu tvoří pravěké horniny, které byly metamorfovány vysokými teplotami i tlakem před více než miliardou let. Spodní části skalních stěn tvoří tmavé vrstvy ztuhlého magmatu. Později, asi před 700 miliony let, tvořily tyto skály část mořského dna. Usazeniny z tohoto období tvoří vrstvy sedimentárních hornin složené z vodních nánosů, zpevněných mineralizací. Horní vrstvy skalních stěn jsou složeny z vápenců a pískovců. Počátky vzniku 30 km širokého kaňonu souvisejí se vznikem vulkanické pukliny na zemském povrchu. V ledových dobách ledovce přispěly k dalšímu členění skal.
Řeka Fish vstoupila do procesu formování kaňonu až v posledních 50 milionech let. Pravidelným zaplavováním přerušovaným obdobími sucha a silnými větry rozrušila skalní stěny kaňonu do jejich současné šířky. V místech, kde se na své 160 km dlouhé cestě k řece Orange stáčí k jihu, je její tok využíván k zavlažování a po většinu roku se její vody z kaňonu ztrácejí, zanechávajíce za sebou jen bahnem zanesené výmoly.
Většina území kolem kaňonu je chráněná. Rostlinstvo zastupují různé druhy křovin, divokých tamaryšků, trsů suchomilných trav a sukulentů, třtinové porosty a rákosí lemují místa se stabilnějším výskytem vody. Vegetace poskytuje dostatek potravy pro nenáročná zvířata, k nimž patří antilopy, zebry horské a lstivě i rozvážně vyhlížející paviáni, kteří jsou oblíbenou kořistí leopardů. Občas se zde najdou stopy této velké šelmy, která však loví pouze v noci, a proto ji lze spatřit jen velmi zřídka. V těchto polopouštních podmínkách žijí také pštrosi, kteří se živí semeny, hmyzem a malými obratlovci. Na skalách je možné spatřit antilopku skálolezce, jejíž domorodé jméno je odvozováno od afrických slov znamenajících skála a skokan.

Jezero Titicaca

20. června 2008 v 10:37 Přírodní divy světa
Tmavomodré vody jezera Titicaca se rozlévají podél hranic Peru a Bolívie jako obrovské vnitrozemské moře rozložené na andském altiplanu, větrem ošlehané náhorní plošině ležící mezi dvěma horskými pásmy. Na jeho severovýchodním pobřeží se zdvíhají k obloze zasněžené horské štíty vysoké až 6 401 metrů. Jezero Titicaca je 196 km dlouhé, až 72 km široké a pokrývá plochu o rozloze 8 288 km2. Chlubí se jední rekordem : při nadmořské výšce 3 810 m je nejvýše položeným splavným jezerem na světě. První parník tu byl spuštěn na vodu roku 1862. Jeho součísti přinesly na břeh jezera na svých hřbetech lamy. Do jezera ústí 25 řek, z nichž největší se jmenuje Ramis. Odtéká z něj jen jediná řeka Desaguadero, nacházející se na jeho jižním okraji. Průměrná hloubka mírně brakické vody jezera je 100 m, ale u východního okraje je jezero hluboké 180 m. V období dešťů, od prosince do března, kolísá úroveň vodní hladiny o 5 metrů. Nejvíce vody jezero ztrácí vypařováním způsobeným slunečním zářením, ale také častými větry. Asi jen pět procent vody odtéká korytem řeky Desaguadero. V minulosti mělo jezero větší rozlohu. Na jeho břehu stálo město Tiahuanaco, které bylo důležitým centrem kolem roku 600 př.n.l. Dnes jsou jeho zříceniny se zbytky předincké architektury vzdáleny od pobřeží 32 km.
Průměrná teplota povrchových vod jezera je asi 14 stupňů, ale směrem do hloubky klesá na 12 stupňů. Titicaca je domovem pouze dvou druhů ryb, ty však početně předčily pstruhy, dovezené sem roku 1930. Pstruzi v jezeře zdomácněli a delší dobu zde kvetl prosperující obchod s rybími konzervami, dokud nebyla populace pstruhů doslova vydrancována. Nyní je rybolov zakázán a čeká se na obnovu rybného bohatství jezera.