Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Červen 2008

Jezero Natron

20. června 2008 v 10:11 Přírodní divy světa
Slané vody jezera Natron, které se nachází v severní Tanzánii, jsou významným hnízdištěm tisíců plameňáků, jichž je zde tolik, že barva vody mívá v důsledku odrazu jejich těl na hladině růžový odstín. Zastoupeny jsou zde dva druhy, které se liší velikostí a barvou zobáku. Plameňák růžový má černý zobák a je vyšší. Plameňák malý má sytě červený zobák a je zde v početní přavaze.
Jezero vděčí za svou teplou slanou vodu sopečnému charakteru okolí. Ta poskytuje příznivé podmínky pro život řas a malých bezobratlých živočichů, kteří tvoří bohaté zásoby potravy pro plameňáky. Jejich soužití podporuje i skutečnost, že plameňáci malí vyhledávají převážně rostlinnou potravu, zatímco plameňáci růžoví jsou většinou masožravci.
Způsoby hnízdění kolonií plameňáků na jezeře Natron byly prostudovány až v polovině 20.století. Tito ptáci nikdy nepotřebovali zvláštní opatření na svou ochranu v době, kdy sedí na hnízdech vytvořených z bahna na místech, kam z jezerních břehů ani nelze dohlédnout. Jen nejzanícenější ornitologové se k nim vydali a riskovali přitom popáleniny či opařeniny ve vodě, jejíž teplota dosahovala místy i 60 stupňů.

Jezero Magadi

20. června 2008 v 9:57 Přírodní divy světa
Jezero Magadi je unikátní, pokrývá je tak silná vrstva sody, že v určité části roku se zde vyskytují místa, která je možno projet autem, aniž by se pod ním probořila. Magadi leží v jižní části Keni ve výšce 600 metrů n.m. Ústí do něho podzemní prameny zásobované dešti, které spadnou v okolí Velké příkopové propadliny. V podzemí je jejich voda zahřívána geotermální energií, jejíž teplota zvyšuje rychlost, kterou voda rozpouští sloučeniny sodíku obsažené v okolních horninách. Voda vyvěrá v podobě horkých pramenů na březích i na dně 26 km dlouhého bezodtokového jezera, v němž se rychle vypařuje, neboť teplota vzduchu zde někdy přesahuje 40 stupňů. Odpařování způsobuje na hladině ukládání krystalů uhličitanu sodného, dalších minerálních solí a jílů, jejichž vrstva může být silná až do 30 metrů. Po většinu roku je hladina jezera pokryta pevnou vrstvou sody, která je zářivě bílá, ale v určitém období může mít také modrý nebo růžový odstín.
Company Town, městečko, které vyrostlo u jezera Magadi, má asi 4 000 obyvatel, vlastní nemocnici, elektrárnu, školy. Stranou zeměstnanců společnosti Magadi Soda Company (zaměřená na využití uhličitanu sodného) a členů jejich rodin zde žijí původní obyvatelé této oblasti, příslušníci kmene Masajů, jejichž předkové se už před staletími přizpůsobili životu v této krajině.
Jezero Magadi neláká po většinu roku, zejména v důsledku vysokých teplot a silné vrstvy sodové kůry, žádné živočichy. V období dešťů se však zaplní více a hladina jeho vody stoupne o jeden metr nad úrověň sodné krusty. Roku 1962, když hladina sousedních jezer, známých jako hnízdiště plaměňáků, stoupla natolik, že se v nich podstatně zmenšily zásoby potravy pro tyto ptáky, uhnízdilo se jich více než milion na jezeře Magadi. Než se však jejich mláďata naučila létat, voda se vypařila a nohy jim obalila tak silná vrstva sody, že nebyla schopna ani chodit. Pouze díky rozsáhlé záchranné akci se mnoho z nich podařilo zachránit.
Jezero Magadi bylo kdysi patrně součástí většího jezerního systému, k němuž patřila také jezera Natron a Monyara. Prameny a přírodní nádrže v okolí těchto jezer obsahují příbuzné druhy ryb. Zkamenělé zbytky ryb, žijících v méně slaných vodách, byly nalezeny rovněž asi 12 m nad současnou úrovní hladiny jezera Magadi. Unikátní ryba Tilapia grahami byla objevena ve vodě teplých pramenů lemujících jezero, která má dostatečně vysokou teplotu, aby zahubila jiné druhy živočichů. Teplota vody rybě zaručuje ochranu před nepřáteli a také její rychlé rozmnožování. Tilapia grahami byla přesazena i do jezera Nakuru, které má vodu o 15 stupňů chladnější, kde se velmi dobře ujala a dorostla do dvojnásobné délky.

Jeskyně Waitomo

20. června 2008 v 9:24 Přírodní divy světa
Severní část Kong Country na Severním ostrově Nového Zélandu je klidná, zvlněná, svěže zelená krajina, avšak její vápencové podloží je protkáno jeskyněmi, závrty a podzemními toky. Waitomo je podobné jiným oblastem, výjimku tvoří fantastický podzemní svět Jeskyně svatojánské mušky (Glow-Worm Grotto), kde se lesknou tisíce malých přírodních výtvorů jako les miniaturních pohádkových světel.
Vstup do ní tvoří otvor na stráni umístěný asi 18 m nad místem, kde řeka vtéká do jeskyně. Galerie jeskyně zdobí jiskřivé stalagmity a stalaktity, které jsou předehrou hlavní atrakce. Zpočátku je úplná tma, potom se na stropě jeskyně ve výšce asi 15 m začnou objevovat drobné zelenkavěmodrá světélka, jejichž počet každou vteřinu roste. Světélka společně vytvářejí v jeskyni zvláštní, mystickou záři.
Novozélandská svatojánská muška se odlišuje od svých příbuzných v jiných zemích, které světélkují během přípravy k páření. Tyto svatojánské mušky jsou larvami komárů Arachnocampa luminosa. Fosforeskují ve tmě vlhkých míst, aby přilákaly potravu. Larva, jejíž zadeček světélkuje, sedí ve visutém lůžku z vláken připevněných ke stropu jeskyně a vylučuje třpytivé nitky pokryté lepkavými kapkami. Ty tvoří zásobárny potravy, které mohou kdykoli využívat. Svatojánské mušky přežijí jako larvy asi devět měsíců. Během tohoto období často uloví a sežerou i dospělé jedince vlastního druhu. Navzdory tomuto kanibalskému chování je Arachnocampa luminosa choulostivý tvor a každé jiné světlo způsobí, že ihned "vypne" svůj světelný zdroj.
V oblasti komplexu Waitomo se nacházejí ještě dvě významné jeskyně, Aranui a Ruakuri. V Aranui visí ze stropu tisíce malých stalaktitů a přes Ruakuri protéká podzemní říčka. Maorové nazvali jeskyně Waitomo, což znamená "Vtékající voda", podle podzemní řeky, která tento jeskynní systém spojuje. Podle nich však v jeskyni přebývali ohnivý draci. Pro domorodce byl tento areál tabu a vyhýbali se mu.

Jeskyně Carlsbad

20. června 2008 v 8:57 Přírodní divy světa
V jihovýchodním cípu amerického státu Nové Mexiko, na úpatí pohoří Guadalupe Mountains Carlsbad National Park, na jehož území se nachází největší unikátní jeskynní systém na světě. Před více než 250 miliony let vyplňovalo celé toto rozlehlé území vnitrozemské moře a u jeho pobřeží se táhly staré korálové útesy. Když moře vyschlo, pokryla útesy vrstva usazenin. Později staré útesy rozlámalo geologické vrásnění a vyzdvihlo je do masivu Guadalupe Mountains. Voda obsahující oxid uhličitý prosakovala dolů do vápenců a rozpouštěla je, přičemž vznikaly dutiny, které se postupně rozšiřovaly v podzemní sály a galerie.
Kapky vody, z nichž každá obsahuje množství rozpuštěného vápence, prosakovaly do jeskyň a postupně se jejich minerální obsah v podobě stalaktitů, visících ze stropu, a stalagmitů, rostoucí ode dna podzemních prostor. Na některých místech se stalaktity a stalagmity spojily a vytvořily podivuhodné sloupy - stalagnáty, z nichž jsou mnohé zbarveny zbatky sloučenin železa a jiných látek obsažených ve vápencích.
Velký přírodní oblouk, který tvoří vstup do jeskyň, je 12 m vysoký a 27 m široký. Od něj vede dolů vstupní cesta se schody do hloubky 274 m do Green Lake Room, která je pojmenovaná podle pestře zbarvené vodní nádrže. Kings Palace je kruhová jeskyně s onyxovými závěsy. Skalní otvor ve tvaru klíčové dírky ji spojuje s Queen Chamber. V ní je možno obdivovat útvary v podobě sloních uší, které jsou tak průsvitné, že když jsou zezadu osvětleny, získají růžový nádech. V Papoose Room se z nízkého stropu spouští plejáda stalaktitů. Nejpůsobivější jeskyní je sál Big Room, který je tak rozlehlý, že by se do něj dalo umístit několik fotbalových hřišť, je 549 m dlouhý a 335 m široký. Jeho mohutný stropní oblouk připomínající katedrálu, je vysoký 78 m. K nejzajímavějším objektům Big Room patří bazény s vápencovými "liliovými listy", útvary podobající se zasněženým lesům, mnohobarevný Temple of the Sun (Chrám slunce) a majestátní skalní sloup vysoký 11,5 m nazývaný Totem Pole. Z dalších fantastických objektů těchto jeskyň jsou známé Baby Hipo (Hrošík), Veiled Statue (Zahalená socha), Bashful Elephant (Stydlivý slon), Frozen Waterfall (Zamrzlý vodopád) a Davils Den (Ďáblův brloh).
Jeden z vyšších sálů jeskyň je domovem statisíců netopýrů. Většinu tvoří příslušníci druhu tadaridy guanové, kteří se zdržují v Carlsbadu v létě, od dubna do prvních mrazů na začátku listopadu, kdy se vracejí strávit poměrně teplou zimu do svého domova, mají rozpětí křídel 28 cm.
.

Hudsonův záliv

20. června 2008 v 8:23 Přírodní divy světa
Největší záliv na světě nese jméno objevitele Henryho Hudsona, který se do této oblasti vypravil roku 1611 a nikdo ho již více nespatřil. Hudson delší dobu hledal Severozápadní průjezd, který předpokládal kratší cestu z Evropy do Asie. Roku 1610 vyplul z Londýna na pětapadesátitunové lodi Discovery, aby na základě nespolehlivých informací objevil v Severní Americe průliv vedoucí do Tichého oceánu. Když hledal neexistující průliv z obrovského zálivu, strávil tolik času plavbou podél jeho nekonečného pobřeží, že ho nakonec na jeho jižním okraji uzavřely ledy a byl nucen zde strávit zimu. Během mrazivých měsíců neustále rostlo napětí mezi Hudsonem, několika jeho věrnými námořníky a ostatními členy posádky. Když už se loď chystala k návratu domů, posádka se vzbouřila a Hudsona, jeho syna a sedm dalších námořníků vysadila do otevřeného člunu a spustila na vodní hladinu.
Záliv tvoří vnitrozemské moře, které je včetně zátoky St. James Bay 1 370 km dlouhé a 970 km široké. Zasahuje hluboko do území Kanady, přičemž jeho rozloha je 1,2 milionu km2, což je více než dvojnásobek rozlohy Francie. Do tohoto mělkého zálivu ústí řada významných řek. Jeho průměrná hloubka činí pouhých sto metrů. Dno pokrývají písky, jíly, štěrky a bahno. Místní klima je drsné, se středními zimními teplotami v průměru kolem mínus 20 stupňů, takže celý záliv zamrzá a jeho led začíná roztávat až koncem dubna. Zcela bez ledové pokrývky je jen asi deset až jedenáct týdnů.
Jedním z prvních přístavů byl Churchill v severní Manitobě, který dostal jméno po správci společnosti Hudson Bay Company (Společnost Hudsonova zálivu) Johnu Churchillovi, jenž byl později povýšen na vévodu z Marlborough. V současnosti je Churchill jediným významnějším přístavem v Hudsonově zálivu navzdory tomu, že mrazy omezují jeho využívání na období od července do října. Okolo Churchillu se podél západního pobřeží Hudsonova zálivu rozkládá drsná krajina Keewatin. Místní malá sídla, jako je Arviat a Whale Cove, byla původně obchodními stanicemi Hudson Bay Company, nyní jsou však téměř výhradně inuitskými osadami, jejichž obyvatelé se tradičně živí lovem, rybářstvím a zpracováváním kožešin. Největší a nejmladší z těchto osad je Rankin Inlet, pojmenovaná po britském badateli, který sem přišel roku 1860. Jako jediná vznikla díky zdejšímu průmyslovému podniku. V roce 1955 zde byla založena North Rankin Nickel Mines Ltd., která se zabývá těžbou niklové rudy.
Mezi Inuity koluje neobvyklá legenda o tom, jak jejich předkové jednou objevili člun, v němž byli mrtví bílí muži a živé dítě. Váhali, zda je tento bílý tvor zvíře či bůh, ale nazvali ho nakonec Kabloona, což v jejich jazyce znamenalo "ten s hustým obočím". Nejnápadnějším rysem Henryho Hudsona bylo právě husté obočí, a tak se dá předpokládat, že živé dítě v člunu byl Hudsonův syn.

Himaláj

20. června 2008 v 8:18 Přírodní divy světa
Více než třicet štítů "Domova sněhu", jak se také říká Himaláji, se tyčí do výšky nad 7 300 metrů. Toto pohoří bylo vyzdviženo ze dna oceánu před 50 miliony let po kolizi dvou velkých pevninských desek, které tvoří zemskou kůru. Jižnější deska s Indií a Austrálií narazila do eurasijské desky s Evropou, centrální Asií a Čínou a vyzdvihla ji do výšky. Následující miliony let přetvářely bouře, led a sníh pohoří do dnešní podoby. V Tibetu, v místech vystavených všem rozmarům počasí, byly ve výšce 6 000 m nalezeny zkamenělé zbytky mořských živočichů.
Přibližně 2 400 km dlouhé pásmo Himaláje tvoří hraniční oblouk mezi Kašmírem na západě a Bhútánem na východě. Netvoří ho však souvislé pásmo, ale řada přibližně rovnoběžných hřebenů. Nejnižší a nejjižnější ze tří hlavních hřebenů Himaláje je pásmo Siválik, které tvoří poměrně nízké pahorky zdvíhající se do výšky 914 m. V hinduistické mytologii jsou pokládány za okraj střechy himalájského domova Šivy - ničitele. Následuje hřeben Malého Himaláje, který je 97 km široký a má průměrnou výšku 4 572 m. Nejseverněji leží Velký Himaláj, v němž leží devět ze čtrnácti nejvyšších vrcholů světa. Kraluje jim Mount Everest o výšce 8 848 m. K dalším úctyhodným štítům patří Kančendženga (8 579 m) na hranici Sikkimu s Nepálem, jejíž velkolepost je možné obdivovat z Dárdžilingu, a Annapurna (8 075 m) ve středním Nepálu. Mezi nejatraktivnější národní parky světa patří Sagarmatha, v němž se nachází velkolepá trojice štítů, Mount Everest se svými sousedy Nuptse a Lhotse, a také mnoho malebných vrcholů, jako je Pumori.
Sníh, který napadne nad horní hranicí 6 400 m, už netaje, s výjimkou několika strání vystavených slunci. Na ostatním území se sníh proměňuje v led, který se na své pouti dolů po horských svazích láme, drtí a vytváří ledovce vyplňující vysokohorská údolí. Právě zde pramení nejvýznamnější řeky indického subkontinentu : Indus, Satladž, Ganga a Brahmaputra.
Podnebí Himaláje se výrazně mění, zejména v závislosti na poloze a nadmořské výšce. Rozložení teplot a vegetace rozhodujícím způsobem určuje i zastoupení živočichů. V některých oblastech nízkých pahorků žijí sloni a nosorožci, ale nosorožec indický, kdysi hojně rozšířený ve vnějším Himaláji, už vyhynul. V zalesněných částech Himaláje žije medvěd himalájský, hulman posvátný, ovce argali, zatímco nad horní hranicí lesa je domovem divoký yak, kozorožec, tahir himalájský a leopard sněžný. Nejvýše žijí everestští pavouci, kteří byli poprvé pozorováni roku 1924 ve výšce 6 500m.
.

Havajské sopky

20. června 2008 v 8:17 Přírodní divy světa
Obyvatelé Havajských ostrovů věří, že Pele, bohyně ohně, stvořitelka hor a lesní žhářka sídlí hluboko v sopkách ostrovů. Legenda hovoří o tom, že sem přišla v pradávných dobách když byla na útěku před svou rozhněvanou sestrou, bohyní moře. Pele se snažila usadit se i na jiných ostrovech, ale sestra ji vždy objevila a vyhnala. Nakonec si Pele našla chráněné místo uprostřed vulkanických masivů největšího z Havajských ostrovů. Místní obyvatelé se naučili vycházet s její nevypočitatelnou povahou a nepředvídatelnými náladami, aby mohli vůbec žít na území, které patří mezi nejaktivnější vulkanické oblasti na světě.
Sopky Manua Loa a Kilauea jsou přímo spojeny s magmatem nacházejícím se pod Tichomořskou plošinou, na níž leží Havajské ostrovy. Vysvětluje to jejich bouřlivou vulkanickou aktivitu. Obrovitá Manua Loa, budovaná nespočetnými lávovými proudy, se tyčí 4 195 m nad hladinu Tichého oceánu. Poprvé vybuchla roku 1801. Její nejsilnější současná aktivita byla zaznamenána roku 1984, kdy během dvaadvacet dnů trvající erupce z jejího kráteru vytekl lávový proud dlouhý více než 26 km. Nižší Kilauea (1 247 m) je prozkoumána zevrubněji než jiné sopky, zejména díky své velkolepé historii. V 19.století a na počátku 20.století měla aktivní lávové jezero, které však při explozi roku 1924 zmizelo, když se velikost kráteru více než zdvojnásobila. K nejprudší explozi došlo v listopadu 1959, kdy se ve stěně kráteru Kilauea Iki (Malá Kilauea) vytvořila trhlina a láva tryskala až do výšky přes 300 metrů. V současnosti vede přes ztuhlý lávový proud na dně kráteru cesta pro pěší. Dno kráterového jezera vyplňuje 110 m silná vrstva lávy a z každé její pukliny syčí pára, která svědčí o tom, že se pod ní nachází žhavá hmota.
Před nedávnem lávový proud dospěl až k úpatí k vesnici Kalapana, kde zničil 150 domů domorodců, způsobil škodu za miliony dolarů a zatarasil silnici. Tam, kde dospěl až k mořské hladině, vytvořil obrovský oblak páry a vulkanických plynů, převážně vodíkových, sírových a křemičitých, jejichž zásluhou vznikl nebezpečný, dusivý oblak známý pod názvem "vog". Po roce 1969 vytvořily erupce u východního okraje pukliny vulkánu Kilauea nový lávový příkrov nazvaný Manua Ulu (Rostoucí hory). Za prvních pět let své existence zničil Manua Ulu 19 km silnice a 4 050 ha půdy, přičemž vznikl 122 m silný lávový krunýř.
Silnice Crater Rim Drive tvoří 17,5 km dlouhý okruh vedoucí kolem kaldery Kilauea. Na tomto území se nachází velké množství popelových kuželů, lávových polí, fumarol, ale také ostrůvky svěží vegetace. Turistická stezka Devastation Trail vede mrtvým lesem, jehož stromy byly během erupce zničeny vodopády škváry. Ze sopečného tunelu Thurston Tube je přístupný veřejnosti jen malý kousek, neboť okolní dutiny jsou příliš nebezpečné. Avšak procházka tunelem v lávě patří k nezapomenutelným zážitkům. Lávové tunely vznikají tak, že se nad horkým lávovým proudem vytvoří kůra, která vychladne a ztvrdne, zatímco lávový proud stéká dál po svahu. Thurston Tube není na ostrově Havaj největší. Některé jsou až 15 metrů vysoké a dlouhé několik kilometrů. U turistické stezky se také nachází kapradinový les (tento atreál však vysychá, takže kapradiny pomalu mizejí), pouštní oblast Kau Desert, kde jemný popel a láva připomínají písek a jedno ze dvou stálých vulkanických observatoří na území USA. Trasa Steam Vent nabízí pohledy na okraj vulkánu Kilauea, kde z každé pukliny vyrážejí páry. Vítr už zavál trhliny, jejichž páry využívali v 19.století místní obyvatelé k přípravě potravy pro prasata. Silnice Chain of Craters Road je dlouhá 45 km a vede kolem několika rozlehlých kráterů, které vznikly v prehistorických dobách, ale i po několika lávových proudech vzniklých v nedávné době. Krajina zde vypadá, jako by vlnící se a větrem bičovaný oceán náhle zmrzl.

Gejzír Strokkur

20. června 2008 v 8:17 Přírodní divy světa
Podle islandského Velkého gejzíru (Velký chrlič) se dostal termín gejzír do světa. V období své hlavní aktivity byl největším ze skupiny gejzírů, který vrhal proud vody v průměru tři metry do výšky více než 61 metrů. Jako přírodní div byl znám už před 800 lety. Ještě v 19.století byl velkolepou turistickou atrakcí a měl pravidelné erupce, které však na počátku 20.století ustaly. Později se příležitostně znovu objevily, ale nyní je na jeho místě jen klidné jezírko modravé horké vody.
Jeho postavení dnes zaujal sousední gejzír Strokkur, který tryská několikrát za hodinu. Sloupec jeho horké vody vychází z hrdla širokého asi dva metry, které se nychází v nádrži o průměru 10 metrů, obklopené parou. Když se nádrž naplňuje, vládne zde klid. Pak voda pod vlivem tlaku začíná bublat a zdvíhat se, až vytvoří sloupec vysoký více než 40 metrů. Oblak páry na chvíli zmizí a voda znovu opadne.
Gejzíry, hluboké trychtýřovité otvory naplněné vodou, získávají energii z tepla roztavených vulkanických hornin nacházející se pod zemským povrchem. Zúženiny nebo ohyby dlouhého přívodního kanálu gejzíru zabraňují vodě, aby vytekla na povrch souvislým proudem. Při normálním atmosférickém tlaku vře při teplotě 100 stupňů, ale při větším tlaku dosahuje bod varu vyšší hodnoty. Voda zadržovaná uvnitř přívodního kanálu má proto podstatně vyšší teplotu, než je obvyklý bod varu. Když se část vody promění v páru a unikající pára sníží atmosférický tlak, horká voda začne vřít a vyrazí hrdlem gejzíru do vzduchu.
Oba gejzíry vytvořily tisíci erupcemi mohutné vrstvy křemičitých usazenin. Voda gejzírů, podobně jako voda minerálních pramenů, obsahuje rozmanité soli, množství karbonátů, chloridů a sulfátů. Když se vypařuje a chladne, mnohé minerály se vysrážejí a přitom vytvoří valy, kužele nebo terasy, čímž přispívají k atraktivnímu vzhledu termálních areálů.
Na Islandu je asi 800 geotermálních oblastí se stovkami pramenů, jejichž voda má průměrnou teplotu 75 stupňů. Část této podzemní energie je využívána k praktickým účelům. Hlavní město Reykjavík je "městem bez kouře", neboť všechny jeho průmyslové podniky a domácnosti využívají k vytápění horkou vodu. Toto město, celá desetiletí uchráněné znečišťování způsobeného jinými zdroji energie, vypadá neobyčejně čistě. Ve východní části města Hveragerdi, nazvané "zahrada horkých pramenů", se teplé prameny používají už od roku 1930 k vytápění skleníků, v nichž se pěstují nejrozmanitější druhy zeleniny, ale také banány, grapefruity, růže a orchideje.

Natáčení Černé sanitky Na Kovárně 7.6.2008

18. června 2008 v 11:53 | Miluše Zamazalová |  Akce s fotoaparátem
V sobotu 7.6.2008 proběhla v Horní Polici zajímavá akce, která bych řekla je i výjimečná, jedná se o natáčení do televize. Naposledy se u nás natáčelo, s tím kde si mohli zahrát místní občané, někdy v 70 letech. I když letos jsme u nás mohli již podvakráte spatřit herce jak natáčí. Poprvé to byl Josef Somr, s nímž se natáčelo na mostě a u kostela do dokumentu o českých vesnicích. Podruhé Oldřicha Lipského v natáčení svých vzpomínek na Vladimíra Menšíka, který měl v Dolní Polici chalupu. Natáčení, o kterém chci napsat, proběhlo v restauraci Na Kovárně (pár záběrů natočili i na kopci u školy, před chalupou čp.54 ve Stružnici a na mostě před chalupou čp.54) a měli bychom to zhlédnout, jak mi bylo řečeno, v měsíci září v seriálu "Černá sanitka", který bude mít 15 dílů a zdejší záběry uvidíme v díle s názvem "Vypitej dědeček"
Pro Českou televizi Brno tento seriál natáčí režisér Jiří Novák, producentem a hlavním kameramanem je Vít Bělohradský, vedoucí produkce Eva Kovářová, produkce Pavel Svatoň, dále se štáb skládal : Václav Kunc, Daniela Roncová, Tereza Žbánková, David Titěra, Honza Štindl, Kamil Švejda, Jan Salát, David Kalina, Eva Škultéty, Markéta Goldová, Martin Zahrádka, kaskadér Tomáš, Marta Janušová.
Z herců uvidíme v tomto díle v roli prezentátora a ženicha Romana Zacha (mnozí jej znají ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde hraje doktora Michala), další postavou je Mirda, kterého hraje Jindřich Nováček, nevěstu Jana Právcová a kapelu ve složení : zpěvačka Andrea Marečková, zvukař Otto Chlpek, kytarista Radim Hladík, kapelník Václav Kunc. A pak tu jsou komparzisté, což byla možnost pro místní, kde roli kospodské zahrála kovárenská hospodská Maruška, mámu ženicha Stanislava Vodná, svatebčany Josef Pinc st., Radek Pinc, Josef Pinc ml., Petr Šmíd, Andrea Zamazalová, Jiří Řeřicha a hospodští štamgasti hráli Miroslav Dvořáček, Václav Deák, Josef Huňáček, Ladislav Činčera ml. a Pavla Brázdová.
Já sice nehrála, ale zato jsem měla možnost celému natáčení přihlížet a fotit dle libosti, což jsem si v plné míře užila. Myslím, že nejen pro mně, ale pro všechny zúčastněné hornopoličáky to byl opravdu nevšední zážitek, na který budeme jistě rádi a dlouho vzpomínat. Nakonec bych chtěla poděkovat Víťovi Váňovi, díky kterému jsem měla možnost se tohoto natáčení zůčastnit.

tento nápis hospůdky bylo jen do tohoto natáčení
Foto - příprava na natáčení
A dorazili ti hlavní....
další příprava....
usměvavý a příjemný režisér Jiří Novák
tady přicházejí Pincovi...
příprava na natáčení za Kovárnou...
tak to jsem já s režisérem..........
kouzelná nevěsta...
začíná se filmovat svatební hostina...
chvíle odpočinku...
.
a příprava na první bitku...
tady už je po bitce, u té jsem nemohla být, takže fotky až po...
u této bitky se mi podařilo fotit v přímém natáčení...
po bitce nám tato rozbitá kytara zůstala Na Kovárně jako relikvie z natáčení
no abych si nezapózovala s R.Zachem, měří 208 cm
další příprava na bitku, kde se velmi dobře předvedli kluci Pincovi...
tak takhle vypadá výraz spokojeného režiséra...
zde dílo dokončeno a balí se...
samozřejmě pár místních museli doslavit svůj úspěch....
a jak že dopadl dort ze svatební hostiny?
.

Dětský den 1.6.2008

9. června 2008 v 19:37 | Miluše Zamazalová |  Akce s fotoaparátem
V neděli 1.června 2008 se konal od 14 hodin na fotbalovém hřišti v Horní Polici Dětský den, který uspořádala TJ Sokol Horní Police.
.

Hasiči - stříkání koupaliště 31.5.2008

9. června 2008 v 19:37 Akce s fotoaparátem
V sobotu dne 31. května 2008 místní hasiči vyjeli vystříkat filtry a koupaliště.
Fotografie pořídila Eliška Moravcová ze Stoupna.
.

Ganga

4. června 2008 v 12:42 Přírodní divy světa
Ganga je více než obyčejná řeka. Má zvláštní místo v hinduistickém náboženství, kde byla nařízením boha Šivy, stvořitele a ničitele, povýšena na bohyni Gangu stékající z nebes a přinášející nesmrtelnost pro ty, jejichž popel pokryje její vody. Ganga byla tak mocná, že Šiva musel ochránit Zemi tím, že přehradil její proud svou hlavou a od té doby stéká z jeho vlasů. Pro lidi z okolí je velkou řekou - matkou, jejíž vody jsou příslibem spasení. Když její vyznavači začali její tok upravovat, rozpoutala svou sílu, zaplavila břehy a způsobila rozsáhlé škody.
Města na březích Gangy jsou díky své poloze posvátná a každý soutok s
větší řekou je významným místem. Každý zbožný hinduista touží vykonat pouť k pramenům Gangy nacházející se v ledové jeskyni na úpatí ledovce Gangtori v Himaláji. Poutníci se koupou v ledové vodě a modlí se ke svým předkům ve 200 let starém chrámu, který stojí v nádherné horské krajině ve výšce 3 000 m. Na úbočí hor žijí v jeskyních poustevnickým životem svatí muži.
Iláhábád, nacházející se v místech, kde Ganga přijímá vody Jamuny, a Hardwár, kde protéká hlubokou soutěskou, z níž se rozlévá do nížinné oblasti, jsou také významnými místy uctívání. Nejsvětějším místem však je Váránasí, "věčné město", které je také už dvě tisíciletí centrem vzdělanosti. Stovky, dokonce tisíce poutníků se shromažďují na ghátech, schodištích lemujících břehy, aby uskutečnili rituální koupel v přesvědčení, že ponoření do vody je očistí od všech hříchů.
Obyvatelé Indie mají zajisté k uctívání Gangy dostatečný důvod. Řeka teče v délce 2 500 km z Himaláje přes ploché území Uttar Pradéš, pak přes Hindustánskou plošinu do Bengálského zálivu. Na světě je sice 38 delších řek, význam Gangy pro Indii je však nedocenitelný. V její obrovské nížinné oblasti žije 300 milionů lidí a už v dávných dobách zde vznikly významné civilizace. První zprávy o využití jejích vod k zavlažování pocházejí ze 4.století př.n.l.
Ganga teče především územím Indie, podstatná část její delty - která je největší na světě - však leží v Bangladéši. Tam se Ganga spojuje s Brahmaputrou, s níž vytváří nepřehledný svět ramen ústících do moře. V západním Bangálsku jsou tato ramena tak přeplněna nánosy, že jimi voda protéká jen těžko a při monzunových deštích vždy dochází k rozsáhlým povodním. Tyto záplavy významně přispívají ke zvyšování úrodnosti půdy v nížinných oblastech, ale tam, kde nejsou přírodní bariéry zadržující povodňové přívaly, způsobují také velké ztráty na životech. Roku 1970 vyvolaly hurikány velkou vlnu, která zničila značnou část hustě osídlené rovinaté oblasti. Oficiálně se počet obětí udával na 300 000, ale místní pozorovatelé je odhadli na milion.

Fudžijama

4. června 2008 v 11:54 Přírodní divy světa
Masiv Fudžijamy leží v národním parku Fudži-Hakone-Izu na ostrově Honšú. Park byl zřízen v roce 1936 na ploše 122,2 tisíc hektarů. Patří k němu masiv Hakone s vyhaslými sopkami, členité pobřeží poloostrova Izu a jezerní oblast Fudži-Goko. Tato jezerní oblast s pěti vulkanickými jezery je oblíbenou turistickou oblastí Japonska. Na pobřeží jezera Kawaguši je množství turistických zařízení a chat domorodců. V tiché vodě největšího a nejvýše položeného jezera Yamanaca se zrcadlí malebný obraz Fudžijamy. Okružní cesta po břehu jezera nabízí pěkné pohledy na její masiv. Původ třetího největšího jezera Saika je zahalen tajemstvím. Některé lávové jeskyně na jeho pobřeží zůstávají po celý rok zamrzlé. Nejčistší je modrá, na pstruhy bohatá voda jezera Motosu, které je jediným jezerem, jež díky velké hloubce (138 m) v zimě nezamrzá. Jezírko Šoji je nejmenší. Cesta odtud na Fudži vede přes Jukai, "moře stromů", prales, který vyrostl na lávovém proudu vzniklém během jedné z dávných erupcí.
Po celá staletí uctívali Japonci Fudžijamu jako posvátnou horu. Od 12.století buddhisté věřili, že skrze ni vede cesta na onen svět. Její kráter je znám jako Naiin, což znamená svatyně. Pěkně tvarovaný vrchol se vypíná do výšky 3 776 m, jeho elegantně tvarované svahy směřují ke kruhové základně, která má obvod 125 km. Tato klasická symetrie byla po staletí inspirací pro mnohé malíře a básníky. Nebylo těžké uvěřit v posvátnost hory, jejíž pravidelný kužel se ztrácel v nebeských oblacích.
Nikdo si není jist původem jména Fudži, ale zřejmě bylo odvozeno od jména boha ohně u Ainů, kteří obývali ostrov před příchodem Japonců. Ti nazývali tuto horu také Fudžisan, tedy přidávají k jejímu názvu uctivé oslovení "san", používané u příjmení vážených osob. Z geologického hlediska je Fudžijama mladá, neboť vznikla během horotvorných pochodů na počátku doby ledové asi před 600 000 lety. V minulosti se předpokládalo, že Fudžijama a jezero Biwa, největší japonské jezero v oblasti Kjóta, vznikly během jednoho obrovského zemětřesení. Asi před 300 000 lety provázely velkou erupci Fudžijamy výrony mohutných lávových proudů, které daly jejímu kuželu dnešní tvar. Tato sopka nyní již delší čas spí, ale historici zaznamenali od roku 800 osmnáct erupcí. Při posledním výbuchu v roce 1707 zasáhla mračna vulkanického popela i sto kilometrů vzdálené Tokio, kde na nějakou dobu zablokovala ulice.
Do roku 1868 byl výstup na posvátnou horu ženám zakázán. V současnosti dosáhne vrcholu, během výstupové sezóny, asi 300 000 turistů
obou pohlaví. Nabízí se jim šest výstupových cest dlouhých 15 až 25 km. Ve výšce 2 500 m vede kolem celého masivu turistická cesta nazvaná "Hranice mezi nebem a zemí". Kráter Naiin má průměr 500 - 600 m a je asi 80 m hluboký. Na nejvyšším štítu na jeho okraji Kenga-mine (3776 m) stojí meteorologická observatoř. K dalším sedmi štítům kráteru patří Mishima-dake, Seishiga-dake, Komaga-dake, Izu-dake, Hakasun-dake, Asahi-dake a Kusushi-dake. Za jasného počasí je výhled z vrcholu úchvatný, sahá od Japonských Alp až po Tichý oceán.

Everglades

4. června 2008 v 11:48 Přírodní divy světa
Everglades - Indiáni nazývali toto území Pa-hay-okee, což znamená "travnatá voda" podle obrovských kusů travnatých ostrůvků a rákosím plujících po hladině 15 cm hluboké a 80 km široké řeky pohybující se téměř neznatelné směrem k Floridskému zálivu na jižním okraji amerického státu Florida. Někde močály přecházejí v otevřené vodní plochy, jinde vystupují malé ostrovy známé jako "hammock". Jsou dostatečně velké, aby tu mohly
růst stromy, k nimž patří palma gumbo-limbo, mahagonovník a palmy, jež rostou ve formacích, které mají podobnou hustotu jako biotop džungle. Na západním okraji Everglades a podél Floridského zálivu se nacházejí nejrozsáhlejší mangrovové bažiny na světě. Mangrove, kterým se pro jejich kořenový systém říká někdy "kráčející stromy", rostou na místech, kde se sladká voda mísí se slanou mořskou vodou. Kořeny, které se noří do vody jako dlouhé prsty, jim pomáhají udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým větrům a dešťům v období hurikánů.
"Travnatá řeka", jako by byla tichá a bez života, ale ve skutečnosti životem přímo pulzuje. Koncem roku tu nachází domov více než 300 druhů ptáků. Bílé a modré volavky rozvážně udržují rovnováhu na mělčinách, když pátrají po rybách, zatímco pelikáni bedlivě sledují vyhlédnutou kořist. Mnohem méně rozšíření jsou velcí plameňáci růžoví a ohrožení čápi. Útočiště tu nacházejí také velké želvy a plaší kapustňáci. Nejznámějšími obyvateli Evergledes jsou aligátoři dlouhé v průměru dva až tři metry. Krokodýly, kteří jsou pro člověka mnohem nebezpečnější než aligátoři, je možné vidět jen příležitostně, obvykle v oblasti Floridského zálivu.
Roku 1947 bylo 566 000 hektarů oblasti Everglades vyčleněno jako národní park a vznikly rozmanité turistické trasy nabízející komplexní pohled na různé typy jeho přírodního prostředí. Trasa zvaná Anhinga vede po řece Taylor Slough, která je po celý rok zdrojem sladké vody, tudíž se u ní v období sucha shromažďují ptáci a jiná zvířata, což sem přiláká obvykle i spousty aligátorů. Nedaleko probíhá trasa Gumbolimbo, vedoucí hustým, tropickým ostrovním světem s porosty vzácných dřevin, který zdobí kapradiny a orchideje. Kmeny mnohých stromů jsou posety mnohabarevnými slimáky. Na vyhlídce Pa-hay-okee stojí věž, z níž je pěkný pohled na rozlehlé prostory okolní krajiny. Trasy pro kanoe se vinou mangrovovými lesy, jezery a sladkovodními nádržemi.

Duhový most

4. června 2008 v 11:43 Přírodní divy světa
Největší známý přírodní most na světě je 88 metrů vysoký a 84 metrů dlouhý, ukrytý ve vzdáleném málo známém koutě u hranic Utahu a Arizony, prohlášen za nejúžasnější zázrak na světě. Všechny oficiální popisy tvrdí, že je dlouhý jako fotbalové hřiště a dostatečně vysoký, aby se pod něj vešla budova washingtonského Kapitolu. Nahoře je široký 10 metrů, tedy jako tříproudová silnice. Elegantní linie vrcholové části jeho oblouku vypadá křehce, ale ve skutečnosti je silná 13 metrů. V legendách indiánů kmene Navajo je růžový pískovcový oblouk považován za zkamenělou duhu. Podle nich jsou duhy ochránci vesmíru, proto oblouk považovali za posvátné místo, ačkoli jej celá staletí nazývali jednoduše Nonnezoshi, což znamená "díra ve skále".
Duhový most (Rainbow Bridge) získal statut národní památky v květnu 1910, avšak v dalších padesáti letech zdolali nebezpečnou cestu a navštívili jej jen největší odvážlivci. Kdyby nedošlo k vybudování přehrady Glen Canyon Dam, zůstal by pravděpodobně jedním z nejosamocenějších přírodních divů. Přehrada je součástí soustavy vodních děl na řece Colorado, která je významným zdrojem vodní energie. Poté, co byla v roce 1963 vybudována, vznikla za ní vodní nádrž Lake Powell, která je 300 km dlouhá a je největší vodní nádrží vytvořenou lidkou rukou. Vody jezera zaplavily úzký Forbidden Canyon, který dříve využívali pěší turisté, proto v současnosti je možné dosáhnout oblouku na člunech z přístavů Bullfrog, Halls Crossing, Hite, San Juan a Wahcap. Od břehu vodní nádrže vede k Duhovému mostu krátká turistická cesta. Dobrodružnější pěší přístup vede po 22 km dlouhé trase z Navajo Mountain Traiding Post po hladkých skalách, napříč plošinou nacházející se ve výšce 1 829 m a přes další kaňony vystavené spalujícímu slunečnímu záření.
Přírodní skalní mosty a oblouky mohou na první pohled vypadat podobně, avšak jen skalní mosty vznikly vodní erozí. Rainbow Bridge stojí na řece Bridge Creek, několik kilometrů nad jejím soutokem s Coloradem. Jeho proud zde miliony let sledoval meandrující koryto a narážel do jeho břehů, až nakonec vytvořil v pískovcové skále hluboký otvor. Vířící voda postupně odstranila ze svého koryta překážku a vytvořila skalní most.
V oblasti přírodní památky The Natural Bridges (Přírodní mosty), nacházející se na území Utahu, jsou i jiné významné příklady podobného erozního procesu, k nimž patří i druhý největší přírodní most Sipapu (v jazyce indiánů Hopi to znamená Výstupek), který je 67 metrů vysoký a 82 metrů dlouhý.

Dolomity

4. června 2008 v 11:37 Přírodní divy světa
Členité jehly a skalnaté štíty Dolomit, horské skupiny, jež je součástí Východních Alp a nachází se v severní Itálii blízko rakouských hranic, jsou pojmenovány podle názvu horniny, z níž jsou složeny. Jsou tvořeny dolomitem, vápencem s malým obsahem magnéziových uhličitanů. Jsou převážně růžově šedé, ale díky svému třpitivému povrchu se zdají téměř bílé. Při dotyku s nimi zůstává na prstech bílý prášek, který nasvědčuje tomu, že Dolomity vznikly pod mořskou hladinou jako korálové útesy. Zvláštní kouzlo tohoto masivu spočíval v kontrastu fantastických útvarů dolomitových skal rozčleněných erozí a mírných slínových svahů, které je obklopují.
Divoká krajina Dolomit nabízí horolezcům úchvatné štíty, svislé komíny a propasti. Nejvyšší vrchol Marmolada je vysoký 3 341 m, přičemž dalších 17 přesahuje výšku 3 000 m. Současně jsou však nižší stráně přívětivé, pokryté borovými lesy a horskými loukami. V nižších polohách se k slunci obracejí úrodné vinice a na stráních údolí rostou ovocné stromy. Města v údolích, k nimž patří Belluno, Trento či Bolzano, jsou zalita sluncem, chráněna před chladem a uchovávají si příjemně teplé počasí i na podzim.
Cortina ďAmpezzo s ideální polohou na prosluněné louce na styku dvou údolí je už po desetiletí významným střediskem zimních sportů. Obklopuje ji několik horských masivů : Cristallo se štíty ve tvaru katedrály, Sorapis s hřebeny ve tvaru jazyka, Cinque Torri s pěti věžemi ozdobenými arkádami a Le Tofane se stěnami zbarvenými dorůžova. Na východě za průsmykem Passo di Tre Croci leží jiskřivě zbarvené jezero Misurina, které patří k nejkrásnějším horským jezerům Alp.
Cortinu s Bolzanem spojuje jedna z nejkrásnějších mototuristických tras Itálie, známá jako Velká dolomitová silnice. Zprvu se šplhá k sedlu nad údolím Boite, odkud je pěkný výhled na široké údolí, pak prochází pod strmými svahy Le Tofane s prvotřídními lyžařskými terény a následně stoupá k sedlu Passo di Falzarego. Dále se vine ke Canazei pod skupinou Marmolada a údolím Val di Fassa. Před úzkou soutěskou Val ďEga se klikatí serpentinami mezi štíty skupiny Latemar a vysokou stěnou Rosengarten, růžovou zahradou pohádkového trpasličího
krále Laurina, který se zapletl do boje o unesenou dívku, prohrál a byl zde uvězněn.
.

Dartmoor

4. června 2008 v 11:31 Přírodní divy světa
Žulový masiv Dartmoor s průměrnou výškou 366 m je největší a nejvyšší z pěti podobných masivů rozložených v srdci jižní Anglie na Cornwallském poloostrově. Je zbytkem horského systému starého 3 miliony let. Jeho žuly jsou tvořeny převážně z porfyrických živců, ale obsahují také křemen, turmalín a černou a bílou slídu. Většina slatinných granitů zvětrala a vytvořila hladce modelované kopce a široká zelená údolí. Různorodá skladba žil v kombinaci se speciální polohou však způsobila, že některé oblasti byly odolnější vůče erozi než jiné. Na východě se krajina zdvíhá do výšky jen 366 m. Na jihu jsou některé pahorky o 122 m vyšší, největší výšky dosahují na severu, kde má High Willhaye 621 m a Yes Tor 618 m.
Na mnoha místech zůstaly neporušeny velké bloky odolné žuly, z nichž byly erozí odstraněny nánosy půdy. V současnosti vyčnívají nad úbočími jako masivní skalní skupiny, nazývané "tors", což v jazyce Gallů znamenalo vršek nebo kopec. V okolní slatinné oblasti je jich asi 200, přičemž se vyskytují v různých variantách. Viwen Tor vypadá jako liška nebo sfinga, dokonce jako čarodějnice, podle toho, jak na něj dopadá světlo. V případě Coombestone Tor připomíná hromada kamenů výtvor člověka, jako kdyby jej složili dávní dělníci při stavbě zdi. Longaford Tor se tyčí na hřebeni jako hrad. Hay Tor je známý svými hrby, Staple Tor má skály jako špičaté věže a Bellever Tor zdobí několik svérázných skalních útvarů. Na východě se nachází do půlkruhu seřazená soustava skalních útvarů Hound Tor, Honeybad Tor, Chinkwell Tor, Rippon Tor, Saddle Tor a Hay Tor. Jejich vrcholové části byly miliony let hloubeny vlivy mrazového zvětrávání.
V oblasti močálů bylo objeveno mnoho prehistorických nálezů. Zachovaly se jednak proto, že zde nedošlo k výraznému hospodářskému rozvoji, částečně také proto, že nejdostupnějším materiálem byla odolná žula. Nejstaršími archeologickými nálezy jsou megalitické hroby pocházející z období kolem roku 2 000 př.n.l. Byly to společné pohřební prostory, dlouhé mohyly nebo náspy z velkých kamenných desek. U South Brentu se nachází mohyla dlouhá 40 m. Z bronzové doby pochází více individuálních hrobů než společných. Označují je kruhové kamenné mohyly, které se vyskytují osamoceně, nebo tvoří skupiny, jako např. v Butterdon Hill u Ivybridge.
Z pozdní doby bronzové pochází 12 kamenných kruhů vybudovaných pravděpodobně pro ceremoniální účely a řady kamenů, nazývaných "alignments", které mohou mít délku až 1 600 m. Tyto řady obvykle vedou k mohyle, proto se předpokládá, že vyznačovaly cestu k hrobu. Nacházejí se zde také zbytky osad z pozdější doby bronzové, které tvořilo několik malých chatrčí s kruhovým půdorysem a ohrady obklopené vysokou zdí. Nejznámější je ohrada Grimspound, která má 180 cm vysoké a 270 cm silné zdi, postavené k ochraně dobytka před šelmami. U ní se nacházejí také zbytky osady s 24 obydlími.
Roku 1240 byl Dortmoor označen za "královský les", což znamenalo, že byl vyhrazen jako jeden z královských loveckých revírů. Jeho území zůstalo nedotčené až do 12.století, kdy zde byl objeven cín. Brzy přišli horníci, za nimi zemědělci a vyrostly nové vesnice. Zbytky těchto středověkých obcí byly odkryty mezi Hound Tor a Great Tor. Byly pravděpodobně opuštěny ve 14.století, kdy obyvatele celé oblasti
zdecimovala morová epidemie zvaná "černá smrt".
V moderní době bylo v oblasti Dartmooru vytěženo velké množství žuly. Byla použita k výstavbě kostelů v této oblasti, při přestavbě London Bridge roku 1825, na stavbu dartmoorského vězení a na Nelsonův sloup, který se tyčí na londýnském náměstí Trafalgar Square. Koncem 19.století stavební aktivita skončila, ale i přesto má dartmoorská žula v historii své místo.

Bungle Bungle

4. června 2008 v 11:21 Přírodní divy světa
Ačkoli pohoří Bungle Bungle existuje již více než 350 milionů let, zaregistrovala ho australská veřejnost až v roce 1982 jako znovuobjevený "ztracený svět". Do té doby znali podivuhodný, bohatě zbarvený horský hřeben v odlehlém koutě plošiny Kimberley v Západní Austrálii jen domorodci.
Současnému návštěvníkovi může Bungle Bungle připadat jako nepříjemné, nehostinné místo plné mohutných úžlabin, srázných svahů a klamavých skal, které se při dotyku drolí. Denní teploty tu často dosahují až 50 stupňů a prudké lijáky od prosince do března rozvodní řeky, jejichž povodňové vody většinu soutěsek udělají neprůchodnými.
Toto fascinující, nepřístupné pohoří ukrývá svědectví i životě původních obyvatel Austrálie, vytesané do skalních stěn v dávných časech. Staří předkové dnešních Austrálců přišli do Austrálie před 40 000 lety a krátce poté objevili region Kimberley. Dlouhá staletí byli pány tohoto kraje a vytvořili si úzký vztah k drsné, nepoddajné poušti.
Příchod Evropanů tradiční způsoby života australských domorodců ohrozil, když roku 1788 po příchodu prvního guvernéra, kapitána Arthura Philipa z Anglie, byla celá Austrálie prohlášena za majetek britské koruny. Když začaly šarvátky mezi původním obyvatelstvem a přistěhovalci, využívali Austrálci Bungle Bungle jako útočiště. Kdykoli je pronásledovali rozzuření noví osadníci, ukrývali se v pohoří s pruhovanými včelími úly, přičemž poražené stromy používali jako žebříky, které potom za sebou vytáhli, takže je nepřátelé nemohli dále sledovat.
Fascinující a současně mystické pohoří patří do dvě stě metrů vysoké pískovcové plošiny, která byla v minulosti součástí dna oceánu. Kdysi pluly nad jeho skalami ryby, dne tu žijí hadi, žáby a ještěrky. Některé hluboké soutěsky jsou útočištěm stromů a popínavých rostlin. Unikátní je zejména skalní palma z Bungle Bungle, útlý stromek, jehož kořeny se dokážou uchytit i na svislých stěnách skalních útvarů.
Navzdory svému drsnému vzhledu tvoří areál Bungle Bungle velmi citlivé přírodní prostředí. Pískovec je poddajný a ochraňuje ho jen jemný povlak silice, ktarý vystupuje jako horizontálně umístěné černé a ozanžové pásy. Když je odstraněn, skála se brzy rozdrobí a deště ji odplaví. Jakmile se stalo Bungle Bungle známé, bylo hned jasné, že potřebuje zvláštní ochranu a tak roku 1984 byly zahájeny vědecké výzkumné lety a terénní výzkum. Nakonec byl roku 1987 Bungle Bungle na ploše 7 770 km čtverečních vyhlášen za národní park.
Oblast Kimberley je považována za jednu z posledních nedotčených poblastí Austrálie. Lépe než Bungle Bungle jsou přístupné další dva národní parky : Windjana a Geikie Gorges. Nacházejí se zde 350 milionů staré vápencové útesy, které byly součástí fosilních korálových útesů a patří k nejlépe zachovaným na světě.

Bryceův kaňon

2. června 2008 v 11:36 Přírodní divy světa
V oblasti Bryceova kaňonu na území Severní Ameriky žili a lovili po celá staletí indiáni kmene Paiute, kteří toto území nazývali "červené skály, stojicí jako muž v kaňonu tvaru pohárů" Jiskřivě zbarvené věže, vrcholky a dómy Bryceova kaňonu, tajemné skalní útvary nazývané "hoodoos" (kapuce) jsou zbarveny oxidy železa do třpytivě červené či žluté barvy a přísadami magnézia do jasně fialové a purpurové. Byly "ukrojeny" z okrajů masivní plošiny 60 milionů roků trvajícím působením bouří rozpouštějících sníh a led. Za tuto dobu byly odplaveny do koryta řeky Colorado miliardy tun rozrušených hornin, které za sebou zanechaly zajímavé dómy, chrámy a čarovné věže. Mnohé z nich mají zajímavé názvy jako Thorovo kladivo, Potápějící se loď, Aligátor, Čínská zeď, dokonce i Královna Viktorie.
Bryceův kaňon není pravý kaňon, ale erodovaný východní okraj Pausauguntuské plošiny (Pausaugunt znamená v jazyce indiánů kmene Paiute domov bobra). Růžové útesy Bryceova kaňonu tvoří první stupeň "Velkého schodiště" jižního Utahu, který je rozložen ve výšce asi 2 800 m. Pod ním klesá krajina v podobě dalších obrovských stupňů. Následují Šedé útesy, staré asi 125 milionů let, dále jsou v pořadí Bílé útesy, jejichž stáří se odhaduje na více než 165 milionů let. Rudé útesy a Čokoládové útesy, které jsou červenohnědé, jsou ještě starší. Spodní část Velkého schodiště tvoří Kaibabská plošina na severním okraji Velkého kaňonu, jehož vápence jsou staré více než 225 milionů let.
V obrovském Bryceově amfiteátru se nachází více než 32 km turistických cest, které klesají dolů přes bizerní formace, vedou kolem Královniných zahrad a Zatáček království víl, pokračují do Obchodu s klobouky a k Mlčícímu městu, vinou se dole úzkým přechodem přes Wall Street a znovu šplhají přes řadu stupňů serpentinami podél Zatáčky skrývaček, která v souladu se svým názvem na každém kroku odkrývá neočekávané nové pohledy na tuto nevšední krajinu.
Různá výšková pásma zde přispívají k pestrému střídání vegetace. V nižších polohách rostou duby Quercus bambelli a borovicové lesy, ale také ořechy, přičemž plody těchto stromů slouží jako potrava pro jelence viržinské a zemní veverky burunduky. Malí savci tvoří potravu kojotů, lišek a příležitostně také rysů, z nichž většina žije ve vyšších polohách a jen v zimě sestupují níže. Plošinu pokrývají křovinaté borovice, lesy s topoly a vrbami lemujícími břehy vodních toků. Rainbow Point na jižní okraji této obalsti dosahuje výšky 2 774 m a je porostlý smrky, osikami a několika druhy borovic.
Mezi typická zvířata tohoto regionu patří prérijní psi. Žije tu několik jejích společenství. Nějaký čas ohrožovali jejich existenci farmáři, kteří je považovali za škodnou, dnes jsou však na seznamu chráněných živočichů. Malí, šediví hlodavci příslušející k rodu veverek, žijí ve "městech", která mohou zaujímat i několik hektarů, a vytvářejí přitom díry hluboké až 4 metry. Před svými norami budují valy, které zabraňují pronikání dešťové vody. Lze je vidět, jak stojí na zadních nohách u svých nor a "štěkají", čímž upozorňují své druhy na blížící se nebezpečí.

Bora Bora

2. června 2008 v 11:30 Přírodní divy světa
Korálový útes, vyzdobený písečnými ostrůvky, které se nazývají motus, obklopuje pobřeží Bora Bora a chrání malebnou lagunu před útoky vln Tichého oceánu. Sopka, která ostrov vytvořila, když začala asi před 7 miliony let chrlit lávu, se ještě stále nachází v jeho středu, a přitažlivé dvojice jejích vrcholů lemuje zbytky někdejšího kráteru. Čedičový vrchol dávno vyhaslé Mount Pahia je vysoký 660 m, zatímco sopečná zátka Otemanu se tyčí o 65 metrů výš.
Bora Bora (Prvorozená) je pravým údolím klidu, její údolí oživují ibiškové květy, nad plážemi bílými jako cukr se vlní malebné palmy, potápěči plují mezi pestrobarevnými "zahradami" korálů oživených tropickými rybami. Obrovské množství větších ryb je možné lovit hned u vnějšího okraje útesu.
Minulost ostrova připomínají dávné chrámy, nazývané maraes. Na stěnách chrámu Fare-Opu jsou vytesány mořské želvy, posvátná zvířata Polynésanů, která byla obětována bohům nebo při slavnostních příležitostech sloužila jako potrava pro náčelníky či kněží. Poblíž hlavního chrámu Marotetini se nacházejí hrobky královské dynastie z 19.století. Na území ostrova byly v minulosti vykopány různé lidské kosti. Kolují různé historky o krutém osudu těch, kteří by chtěli narušit klid zemřelých.
Vzpomínkou na nedávnou historii jsou zbytky opevnění a palebná postavení pobřežní obrany z 2.světové války. Po japonském útoku na Pearl Harbor v roce 1941 přehodnotila vláda USA svou strategii a rozhodla, že Bora Bora bude sloužit jako základna pro doplňování paliva na trase vedoucí ze západního pobřeží USA k Austrálii a na Nový Zéland. V rámci operace Bobcat se na malém ostrově usídlilo několik tisíc námořníků a příslušníků vojenského personálu, kteří svahy hor opevnili. Příchod armády navždy změnil tradiční způsob života místních obyvatel a po uzavření vojenské základny roku 1946 zůstal ostrov ve špatném stavu.
Původní obyvatelé Bora Bory přišli na ostrov asi před dvěma tisíci roky. Jejich předkové se začali vydávat na vlny Tichého oceánu asi tísíc let předtím z oblasti jihovýchodní Asie. Důvod, proč v tak velkém počtu opustili svou vlast, není známý.
První evropští cestovatelé přišli na ostrov v 18.století. Mnoho let strávili objevováním a mapováním 130 ostrovů Polynésie. Anglický mořeplavec James Cook uskutečnil v letech 1768 až 1769 tři expedice, během nichž mapoval ostrovy Bora Bora, Huahine a Tahaa. Roku 1769 je nazval Společenské ostrovy, protože se nacházejí blízko sebe. Roku 1880, poté co je anektovala Francie, se staly součástí Francouzské Polynésie.
Charles Darwin studoval korálový útes Bora Bora v souladu se svou teorií o vzniku atolů. Přišel na to, že na okraji podmořských sopek vznikají kruhovité korálové bariéry. Z toho usoudil, že atol vzniká jako korálový útes kolem ostrova, jehož jádro postupně mizí v moři. Také ostrov Bora Bora se postupně snižuje a jednou z něj zůstane jen atol.