Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Červenec 2008

Údolí Yosemite

30. července 2008 v 20:06 Přírodní divy světa
Strmé skalní stěny, obrovské dómy a šumící vodopády okouzlily návštěvníky hned po jeho objevení v polovině 19.století. Ledovce vytvořily hladké, do tvaru písmene U modelované stráně kaňonu řeky Merced. Zanechaly po sobě neporušené žulové skalní útesy s téměř svislými stěnami, k nimž patří Al Capitan a Half Dome, tyčící se nad dnem údolí "jako stěny jakéhosi nebeského města". Vedlejší údolí a přírodní vodní prameny, nacházející se po celém území vytvářejí neobyčejné vodní kaskády. Nejzajímavější jsou v květnu a červnu, kdy tají sněhy. Některé se v letním období mění v pouhé stružky, jiné, jako je Silver Strand a Ribbon Falls, se úplně ztrácejí. Yosemite Falls, jimž řeka Yosemite Creek spadá ze své visuté doliny, mají svůj začátek 739 metrů nad dnem údolí. Upper Falls (436 m) a Lower Falls (98 m) mají dohromady desetkrát větší výšku než Niagarské vodopády.
Údolí leží v srdci Yosemite National Park ve východní Kalifornii. Rozkládá se v nadmořské výšce 600 až 4 000 metrů. Území parku křižuje více než 1 300 km stezek. Tuolumne Meadows, největší komplex subalpínských luk v Sierra Nevadě, pokrývá od počátku léta koberec divoce rostoucích kvetoucích rostlin. Počátky Tioga Road, která prochází přes Tuolumne, jsou spojeny s hornickou trasou z roku 1880. Je najvýše položenou silnicí Kalifornie a šplhá až do průsmyku Tioga Pass (3 031 m). Mariposa Grove, nacházející se 56 km na východ od údolí Yosemite, představuje největší porost sekvojí v parku. Strom Grizzly Giant je starý 2 700 let. California Tree, vysoký 71 m, má uprostřed kmene tunel, což je svědectví o dobách, kdy vytváření atrakcí bylo důležitější než ochrana vzácných stromů.
První dokument potvrzující, že oblast Yosemite musí být uchráněna pro celý národ, pochází z roku 1860, kdy se stala státním parkem "pro veřejné využití, stálou rekreaci a odpočinek". Zůstalo však na Johnu Muirovi, který se v Yosemite usadil, aby zahájil tažení za jeho další ochranu před spásáním ovcemi a těžbou stavebního dřeva. Muir přednášel a psal s vášnivou výřečností, přičemž zdůrazňoval, že pohoří a jezera tohoto území jsou pozemským projevem boží dokonalosti a musí být chráněny. Tvrdil, že Bůh tisíc let chránil stromy před veškerými pustošivými vlivy přírody, ale jen vláda Spojených států je může zychránit před chamtivostí lidí. Předvídal, že stále více lidí bude před stresem a městským způsobem života hledat útočiště v divoké přírodě. Muir nakonec zvítězil a v roce 1890 Kongres USA vyhlásil Yosemite za národní park.

Údolí Hunza

30. července 2008 v 19:29 Přírodní divy světa
Údolí Hunza leží uzavřeno ve velkolepém prostředí velehor severního Pákistánu v průměrné nadmořské výšce 2 440 metrů. V minulosti je spojovala s civilizací jen 105 km dlouhá přístupová cesta, jejíž zdolání trvalo pěšky tři dny. Je to krajina, jejíž krása vyráží dech. Obklopuje řeku Hunza napájenou ledovci a korunuje ji ostrý štít Mount Rakaposhi, jehož zasněžený vrchol se tyčí do výšky 7 788 metrů.
Údolí Hunza se stalo součástí Pákistánu roku 1974. Předtím zde vládla po staletí jedna a tatáž rodinná dynastie. Ještě dnes, ačkoli 30 000 obyvatel údolí už neplatí pravidelné daně emírovi, ho většina z nich považuje za svého vůdce. Historikové se nikdy neshodli na původu předků obyvatel tohoto zvláštního údolí, proto existuje několik teorií. Jedna z nich tvrdí, že v době tažení Alexandra Makedonského dostalo pět jeho vojáků horečku a bylo nuceno zůstat v údolí Hunza. Okouzleni krásou zdejší přírody zůstali v údolí natrvalo a stali se prapředky dnešních obyvatel. Jeho jazyk burushaski však není možné srovnat s žádným jiným existujícím jazykem, takže skutečný původ předků domorodců zůstává i nadále tajemstvím.
Údolím vede historcká "Hedvábná cesta", nebezpečná horská trasa, po níž starověcí obchodníci vozili své zboží z Číny. Po staletí se obyvatelé údolí živili přapadáváním karavan ve vysokohorských průsmycích. Na skalách nad obcí Ganesh se nachází "Kniha hostí Hedvábné cesty", kde cestující už od 5.století zanechávali nápisy, data a jména. Roku 1880 si Británie uvědomila možnost ohrožení severní hranice ze strany Ruska, a tak na jihozápadě údolí v Gilgitu umístila vojenskou posádku. Dlouhodobý konflikt mezi Gilgitem a Hunzou vedl ke kruté bitvě mezi britskou armádou a obyvateli údolí, která skončila dobytím pevnosti Baltit postavené vysoko nad údolím. Roku 1947 se severní část stala součástí Kašmíru, ale převážně muslimské obyvatelstvo se stavem nebylo spokojeno a nakonec byla i tato část přopojena k Pákistánu.

Tichomořské pobřeží

30. července 2008 v 19:25 Přírodní divy světa
Tichomořské pobřeží Kalifornie a Oregonu patří k nejkrásnějším přírodním divům Severní Ameriky. Zuřivé vlnobití v době bouří ukrajuje části z pobřežních útesů a přetváří je ve strmé poloostrovy a hluboké zálivy, lemované osamělými skalisky vystupujícími z mořských vln. Větry zde navály dunové ostrovy, které jsou tvořeny vrstvami mořských, 40 milionů let starých zkamenělin, jež jsou odsouzeny k věčnému zápasu s mořskými vlnami.
Na kalifornském poloostrově Monterey, divoké větry zformovaly do neobvyklých tvarů cypřiše. Silnice z Big Sur na poloostrov je úzká a klikatá, táhne se vysoko podél strmého skalního útesu. Na vrcholu úzkého výběžku země vyčnívajícího do oceánu leží Point Lobos. V zimních měsících je z něj možné pozorovat v přirozeném prostředí kalifornské velryby šedé (Eschrichtius gibbosus), které jsou 15 metrů dlouhé a dosahují hmotnosti až 40 tun. Více než 405 ha území bylo vyčleněno na ochranu kalifornské vydry mořské a ohroženého pelikána hnědého. Nedaleko Monterey se nachází Pacific Grove, borovicový háj, na jehož větvích stromů přebývají v zimním období miliony oranžových motýlů monarchů (Danaus plexippus). Za San Franciskem lemují cypřiše silnici vedoucí k jedlím Douglasovým. Žulový poloostrov Point Reyes vznikl na Svatoondřejském zlomu. Jeho travnaté duny a zalesněné mysy jsou součástí národního parku o rozloze téměř 30 000 ha, v němž žije více než 70 druhů savců a bylo zde napočítáno na 400 druhů ptáků.
Dále na sever, v Oregonu, chrání mořské pobřeží před vývojem, který by mohl ohrozit jeho přírodní prostředí, třicet šest státních parků. V místech, kde silnice přetíná hranici států, se rozkládá převážně divoké pobřeží. Na Cap Sebastian jsou strmé útesy vysoké 213 m. Blízká Gold Beach (Zlatá pláž) byla pojmenovaná podle nálezů z 19.století u ústí řeky Rogue River. Jižně od Florence se táhne 80 km dlouhý pás dun, jejichž zlatý písek neustále postupuje do vnitrozemí a pohlcuje borovice a smrkové porosty. K zastavení postupu písku jsou duny osazovány trávou a křovinami. V září se zde pravidelně objevuje hejno lachtanů ušatých, kteří zde přezimují a v květnu či červnu se pak vadávají na cestu směrem k Aljašce. V Agate Beach, blízko Newportu, mohou sběratelé najít pěkné vzorky polodrahokamů. V zálivech mezi Tillamookem a Coosem se hojně vyskytují acháty, jaspisy i zkameněliny dřeva a mechy. Neúnavné vlny vytvořily podél pobřeží přitažlivé skalní formace včetně mohutných monolitů nazývaných Three Arch Rock u Oceanside a Devil's Punchbowl v blízkosti Otter Rock, kde rozzuřené vlny vřou v obrovském kulatém kotli. Od Otter Crest State Park, nad Punchbowlem, začíná atraktivní pobřežní panorama.
Zimní bouře, které útočí na pobřeží Severní Ameriky, představují jen zlomek síly Tichého oceánu, jenž svůj zavádějící název dostal v 16.století od portugalského mořeplavce Fernao de Magalhaese z vděčnosti za bezpečnou plavbu z Jižní Ameriky na Filipíny, během níž vanuly jen mírné větry a loď provázeli hraví delfíni. Ve skutečnosti však na jeho rozbouřené hladině mohou větry vzdout vlny až do výšky třiceti metrů. Je to nejrozlehlejší a nejhlubší oceán na světě, který má rozlohu 179,7 milionů km2, což je více, než mají všechny kontinenty dohromady. Jeho průměrná hloubka je 4 600 metrů, ale v oblasti podmořských příkopů výrazně vzrůstá. Většina z nich je hluboká 6 000 až 9 000 metrů, ale Tonžský příkop sahá až do hloubky 11 034 metrů a je nejhlubším místem Tichého oceánu.

Svatoondřejský zlom

29. července 2008 v 11:17 Přírodní divy světa
Svatoondřejský zlom (St. Andreas Fault) je společně se svými výběžky nejlépe prozkoumaný zlomový systém na světě. Tvoří jej obrovská puklina mezi dvěma velkými tektonickými deskami zemské kůry. Je to "živý" zlom s periodicky se opakujícími pohyby, které pro 20 milonů Američanů znamenají vážné nebezpečí zemětřesení. Zlom se táhne v délce 1 125 km od Point Reyes na sever od San Francisca přes Golden Gate a centrální část poloostrova, na němž město leží, až za Los Angeles a na jih k hranicím Mexika a ke Kalifornskému zálivu. Ačkoli většina zlomu je ukryta pod povrchem, v místech, kudy probíhá, tvoří v krajině zřetelnou jizvu.
Zemětřesení se v oblasti vyskytují proto, že tichomořská deska, na níž leží San Francisco a Los Angeles, je postupně tlačena na sever směrem k severoamerické desce. Vědci vypočítali, že během posledních 25 milionů let se to projevilo v horizontálním posunu o 282 km. V současnosti činí tento pohyb jen asi 5 centometrů za rok. Pokud se jedna deska posouvá na druhou, je všechno v pořádku. V určitých oblastech na sebe desky narážejí. Tehdy dochází k tlakům, které vyvolávají lámání desek a s tím spojené posuny zemské kůry vyúsťují do velkých otřesů.
Během největšího zemětřesení, které postihlo San Francisco roku 1906, dosáhl takový posun 6,4 metrů. V jižní polovině Kalifornie se odehrálo poslední větší zemětřesení roku 1857, když se zlom pohnul na úseku dlouhém 349 km, a roku 1971 při pohybu jednoho z menších výběžků. Posledním upozorněním stále přítomného nebezpečí bylo zemětřesení zaznamenané 17.října 1989. Dosáhlo síly 7,1 Richterovy stupnice. Jeho epicentrum leželo asi 120 km jižně od San Francisca, mezi Santa Cruz a San José. Navzdory dlouhé historie destruktivních následků zemětřesení byly podél zlomové linie postaveny dálnice, nemocnice, univerzitní areály a sídliště.

Staffa

29. července 2008 v 10:58 Přírodní divy světa
Rybáři ze souostroví Vnitřní Hebridy měli vlastní galský název pro jeskyni, kterou zdobí čedičové sloupy a jež se nachází na ostrově Staffa (Ostrov melodií). Nazývali ji jednoduše "Hudební jeskyně". Všichni slyšeli záhadné zvuky Eolovy harfy obklopující čedičové sloupy. Jejich tóny inspirovaly Mendelssohna, který složil Předehru Fingalova jeskyně. Pro svět byla jeskyně neznámá, dokud ji v roce 1772 nenavštívil Joseph Banks, pozdější prezident Royal Society.
Ostrov Staffa je asi 1,6 km dlouhý a jeho nejvyšší bod se vypíná 41 metrů nad mořskou hladinu. Čedičové sloupy, které ostrov tvoří, vznikly během vulkanických aktivit, jež v dávných časech našly v zemské kůře slabiny a podél linie vedoucí od pobřeží Antrimu ke Skye vynesly na povrch velké masy roztaveného čediče. Čedič je možno najít na ostrovech Rathlin, Islay a Mull a také na Staffě. Tato sopečná aktivita byla na základě nalezených zbytků rostlin datována do eocénu, tedy do doby asi před 70 miliony let. Ke vstupu do jeskyně vede výběžek šestiúhelníkových sloupů zvaný Fingal's Chair (Fingalova židle). Každému, kdo se na ni posadí, splní tři přání. Vstup do jeskyně tvoří velkolepý oblouk, který zasahuje 60 mterů do nitra ostrova. Je asi 18 metrů vysoký a zužuje se od 13 metrů na začátku po 6 metrů na jeho konci. Melodické zvuky je možno slyšet v době vysokého přílivu, kdy postupující vlny vytlačují z jeskyně vzduch.
Když Banks Staffu navštívil, přijali ho místní prostí obyvatelé, kteří lovili ryby, chovali dobytek a "každý večer zpívali v nářečí erse, kterému jsme nerozuměli". Roku 1784 přijel na ostrov francouzský geolog a cestovatel Barthélémi Faujas de St.Fond. Tehdy žili na ostrově dvě rodiny, ale kolem poloviny 19.století už byl neobydlený. V polovině 20.století vznikly plány na vybudování turistického centra na ostrově. Díky ochranné iniciativě organizací National Trust, Countryside Commision a Nature Conservancy se tyto záměry neuskutečnily a zklamaný majitel ostrov za 20 000 liber prodal.
.

Soutěsky Čchang-ťiangu

29. července 2008 v 10:24 Přírodní divy světa
Břehy soutěsek Čchang-ťiangu v čínské provincii S'-čchuan lemují pagody, které měly lodivodům a jejich cestujícím zabezpečit náklonost bohů a ochránit je před zlými duchy. Současné lodě potřebují ke zdolání tří po sobě následujících soutěsek 12 hodin, avšak v minulosti to byla dlouhá a riskantní plavba na velkých člunech tažených proti proudu silnými lany skupinou mužů navlečených do postrojů. Zhruba osmdesátitunový člun muselo táhnout až 300 mužů, a i přesto mnohé z nich ztroskotaly.
Číňané nazývají tuto řeku , známou v minulosti u nás jako Jang-c'-ťiang, jménem Čchang-ťiang, což zamená Dlouhá řeka. Skutečně je po Nilu a A,mazonce nejdelší řekou na světě. Pramení v tibetském horském masivu Tanggula, protéká provincií S'-čchuan a centrální Čínou k východu a po 6 300 kilometrech se u Šanghaje vlévá do Východočínského moře. Před staletími byla tepnou Číny a její hlavní dopravní spojnicí. Na jejím toku se ještě stále provozuje čilá doprava. Soutěsky jsou romantickými úseky řeky, jejíž tok se zde zužuje až na 100 m. V době povodní se jimi valí 30 metrů vysoká povodňová vlna. Vznikly asi před 70 miliony let, kdy mohutné posuvy zemské kůry změnily polohu dvou sousedních horských masivů. Podle legendy je stvořil mýtický vládce Yu Velký, který prosekal skálu a vytvořil kanál odvádějící vody z provincie S'-čchuan.
Soutěskami vede trasa výletních lodí plující z Čchung-čchingu do Wu-chanu. Lodě vyplouvají v Čchung-čchingu, průmyslovém městě u ústí Ťia-ling-ťiangu do Čchang-ťiangu, a míjejí nejprve 55 m vysokou pagodu Šibaocaj z 18.století. Dvě strmé skály tvoří přirozený vstup do první soutěsky, která je nejdramatičtější a nejkratší, měřící jen 8 km. Jeskyně vysoko ve strmých skalách byly hrobkami udatných bojovníků. Řada malých jeskyněk ve skále je podle pověsti schodištěm, které vytvořil sluha Meng Liang, když hledal bezpečný hrob pro svého pána. Soutěska Wu je dlouhá 40 km a dominuje jí dvanáct "hor-víl", z nichž každá má své jméno. Podle pověsti Královna nebes poslala tucet svých dcer, aby pomohly se spoutáním vod. Když svůj úkol dokončily, proměnila je ve skály, aby mohly sledovat a ochraňovat plavce na řece. Dvanáct metrů vysoký skalní útes Yao Ji má jméno podle nejmladší z nich, a je téměř stále zahalen do mlhy. Poslední soutěska Si-ling je dlouhá 80 km a tvoří ji několik menších zúžených úseků, které mají rozmanité názvy. Legenda o jednom z nich praví, že lodivod, který na tomto místě neshodil svůj náklad do vody, později klesnul ke dnu i s celým svým člunem. Si-ling byla nejnebezpečnější soutěskou se zrádnými skalami a mohutnými proudy. Až do roku 1950 cestující obvykle vystoupili z člunů a některé úseky prošli pěšky, aby se zrádné vodě vyhnuli. Pagoda Bílé kosti na jednom ze skalisek je místem posledního odpočinku těch, kteří zde utonuli. Na konci soutěsky Si-ling zdobí stráně kopců pomerančovníky a loď vstupuje do oblasti Ke-čuoské přehrady. Tu už nahradila stavba vysoké přahrady San-sia (Tři soutěsky), jež promění divoký úsek řeky v klidnou vodní nádrž.

Skalní vlna

29. července 2008 v 9:33 Přírodní divy světa
Skalní vlna se tyčí do výšky 15 m nad plošinu, která ji obklopuje. Vypadá jako obrovská mořská vlna, která se v příští vteřině rozbije o pobřeží. Z jejího povrchu spláchla dešťová voda minerály a různé chemické substance, které po celé její stometrové délce vytvořily barevné pruhy červenavě hnědé, černé, žluté a šedé barvy, dokreslující dojem vlny valící se oceánem. Tam, kde se voda vypaří, zanechávajíc za sebou chemické nánosy, tj. uhličitany a hydroxidy železa, barvy na skále tmavnou. Nejefektněji vypadá tento zvláštní úkaz ráno, kdy přímé sluneční světlo zvýrazní hloubku a jas jeho barev. Skalní vlna není osamělá. Vyčnívá na severním konci výchozu mohutné vrstvy známé jako Hyden Rock. Skalní vlna je dost dlouhá, aby jí bylo možno využít k postavení přehrady (pochází z roku 1928), která je velmi významným zdrojem vody pro koně osadníků. Zhruba před 2 miliardami 700 miliony let se zde nacházel útes s vertikální stěnou, ale erozní procesy jej zformovaly do současného tvaru obrovské vlny. Svého času vědci předpokládali, že ji vytvořily větry, které podél ní přenášely prachové částice písku, jež ji "ostruhaly" do zaobleného tvaru. Soudobé teorie však tvrdí, že vítr není schopen podobný tvar vytvořit. Geologové se domnívají, že celá vrstva Hyden Rock byla v minulosti částečně přikryta půdou. Prosakující voda obohacovaná rozkládajícím se organickým materiálem vytvářela slabé kyseliny, které postupně rozpouštěly spodní části skály. Později byly povrchové části zeminy odplaveny, a tak byly odhaleny vymleté části skály, jejíž podobu dotvořila činnost větru.
Tato neobvyklá skála je nejobdivovanější z přírodních výtvorů, které se v této oblasti Austrálie nacházejí. Silnice vedoucí podél základny skály vede skrze původní buš ke skále Hipoo's Yawn. Vypadá jako obludná zívající tlama, která pravděpodobně vznikla podobným způsobem jako Skalní vlna. Několik kilometrů severněji se nachází zajímavý skalní útvar Humps (Hrby) a v jeho blízkosti netopýří jeskyně Bates Cave. Byly v ní objeveny dobře zachované příklady umění původních obyvatel Austrálie (Austrálců) v podobě kreseb. Vedle se nacházejí staré jeskyně zvané gnamma, na jejichž dně jsou pukliny, které domorodci využívali k získávání vody.
Stará legenda říká, že jeskyně Bates Cave byla domovem "Hrůzostrašné Muky", která byla plodem zakázané milostné avantýry mezi domorodou dívkou a mladíkem z nepřátelského kmene. Měla šilhavé oči, které byly považovány za znak ďábla. Když Muka dospěla, byla prý skoro tři metry vysoká a terorizovala široké údolí vražděním. Své oběti odvlékala do jeskyně a tam je snědla. Když ji matka přistihla, jak pojídá mrtvé dítě a vyčítala jí to, zavraždila i ji. Nakonec se místní kmeny spojily a vyštvaly ji z jeskyně.

Schwarzwald

28. července 2008 v 11:47 Přírodní divy světa
Římané jej nazývali Hercynský les a ponechali ho nedotčený. Roku 363 o něm císař Julián psal jako o "neproniknutelné divočině". V 16.století byly některé níže položené části odlesněny s cílem zakládání obcí a pro potřeby zemědělství, a přesto byly zbylé lesy nadále považovány za hrůzostrašná místa a tmavé hory působily záhadně. Teprve v 19.století se Schwarzwald, který získal svůj název v 8.století podle hustých porostů, stal vyhledávaným cílem turistů a lázeňských hostí.
Schwarzwald (Černý les) se táhne v délce asi 160 km od severu k jihu, kde ho ohraničuje řeka Rýn. Jeho šířka kolísá mezi 30 a 60 km. Tvoří ho horská pásma s mírnými stráněmi a plochými hřebeny. Nejvyšší vrcholy přesahuje výšku 1 400 metrů. V západní části se střídají husté lesy se širokými údolími, na východě zelená údolí s mírně tvarovanými hřebeny. Nádheru jeho tmavých borových lesů je možno obdivovat z vyhlídkové silnice Schwarzwaldhochstrasse, která vede v délce 60 km podél hřebenu masivu z Baden-Badenu do Freudenstadtu. Na této trase nejsou žádná významná města, ale celá řada odpočívadel, z nichž je pěkný výhled na hřebeny seřazené za sebou, jejichž dolní části se topí v mlze a příležitostně otevírají pohled na údolí Rýna a masiv Vogéz za ním. Silnice vede kolem 17 metrů hlubokého Mummelsee, legendárního domova vodních víl a malebného sedmistupňového vodopádu u Allerheiligene. Nedaleko se nacházejí ruiny kláštera založeného roku 1196. K jiným zajímavým mototuristickým trasám patří Tälerstrasse, která vede přes hlubokou soutěsku Murgtal, prochází vesnicemi se starými obrannými zdmi a dřevěnou architekturou, kolem romantických jezer a zajímavých přírodních rezervací a pak přes Höllental mezi Freiburgem a Donaueschingenem. Höllental (Pekelné údolí) zřejmě dostalo název od těžko přístupného a nebezpečného horského průsmyku, přes nějž byla vybudována silnice až tehdy, když tudy Marie Antoinetta, budoucí manželka Ludvíka XVI., cestovala roku 1770 do Francie. V minulosti se v okolních skalách ukrývali zbojníci, kteří stříleli na neopatrné cestující. Dnes však celým údolím vede široká silnice. Na vysoké skále u vstupu do údolí, stojí bronzová socha jelena. Toto místo se nazývá Hirschsprung (Jelení skok) na památku neuvěřitelného skoku jelena přes celé údolí. Cestou je možno vidět také 40 metrů hluboké jezero Titisee, ležící v bývalém ledovcovém údolí, které je dnes oblíbeným výletním místem.
První návštěvníky do této oblasti přilákali lázně známé už v 1.století, dokonce se zde zachovala zrestaurovaná římská lázeňská zařízení. Wildbad byl založen ve 14.století. Legenda praví, že je objevil lovec, který poranil divoké prase, jež pak nalezl, jak se koupe v léčivých pramenech s vodou více než 40 stupňů teplou. Pověstným lázeňským městem je Baden-Baden, založený už Římany a dodnes pověstný léčivými prameny, které jsou nejteplejší v Evropě. Lázně a jezera Schwarzwaldu mají svou přitažlivost, avšak jeho největší chloubou jsou lesy, které jsou v poslední době v ohrožení.

Sekvoje

28. července 2008 v 11:10 Přírodní divy světa
Sekvoje Sierry Nevady v Kalifornii jsou potomstvem stromů, které rostly na Zemi před miliony let. Dokázaly přežít v oblastech, které unikly posledním ledovým dobám a v současnosti se nacházejí jen na západních svazích Sierry Navydy, kde jsou pro jejich růst ideální půdní a klimatické podmínky. Patří mezi nejstarší známé živé organismy, neboť jejich věk odhadují vědci na více než 3 000 let. Znamená to, že zapustily kořeny v době, kdy v Egyptě vládli faraoni. Mají skutečně obrovské rozměry, jejich kmeny mají průměr osm a někdy i devět metrů. Králem sekvojí je strom nazývaný Generál Sherman, největší živý objekt, který je i se svými větvemi vetší než sousední stromy, jeho nejnižší větev je silná 2 m. Odhaduje se, že jeho hmotnost činí 2 000 tun. Dosahuje výšky 82 metrů. Druhý největší strom, Generál Grant, je vysoký 81,5 metru a má maximální průměr 12 metrů. Sekvoje nazval maďarský botanik a jazykovědec narozený v Bratislavě Stephan Ladislaus Endlicher (1804-1849) podle jednoho příslušníka indiánského kmene Irokézů, který jako první předvedl svůj kmenový jazyk do abecedy. Tento muž jménem Sequoyah, měl takový respekt, že jej jeho soukmenovci v roce 1828 vybrali za svého zástupce ve Washingtonu.
Sekvoje děkují za dlouhověkost zejména své kůře. Vysoký obsah taninu jí dodává neobyčejnou odolnost proti poškození hmyzem a houbami. Tato látka jí propůjčuje také načervenalou barvu. Její tloušťka (až 60 cm) ochraňuje stromy před útoky zvířat a chrání je před různými onemocněními. Když zdejší oblast navštívil roku 1873 skotský přírodovědec John Muir, napsal : "Tyto velké stromy nic nepoškodí. S výjimkou vlivů obrovských přírodních katastrof jsou nesmrtelné". Bouřky lámaly větve a blesky občas rozčísly nejvyšší větve v korunách stromů, ale naštěstí způsobovaly jen dočasné škody. I po lesních požárech stromy jednoduše postupně setřásly černou barvu sazí a po několika letech z nich znovi vyrazily zelené větve a obnovila se jejich kůra. Jeden z obrovských stromů má v kmeni vypálenou díru velkou jako pokoj, ale přitom stále žije. Požáry dokonce přispěly k růstu dalších stromů, neboť vyčistily nižší vegetační patra a umožnily semenům zapustit kořeny. Dospělé stromy padnou a umírají obvykle až tehdy, když erozí odnesená půda obnaží poměrně mělký systém kořenů, poskytující zásoby živin a zajišťující odolnost stromů proti náporům bouřek.
Roku 1890 byl na ochranu stromů zřízen Sequoia National Park. Roku 1940 byl vytvořen národní park Kings Canyon, který tvoří údolí Kings River se strmými svahy. Oba parky byly spojeny trasou Generals Highway, která je dlouhá 74 km. Vede kolem Grant Grove, prochází kolem druhého největšího stromu Generál Grant a jako smutný kontrast přes Big Slump Basin, oblast, kde byly sekvoje vykáceny. Na její trase leží také Giant Forest (Les obrů) se stromem Generál Sherman a jeho impozantními společníky, k nimž patří i Generál Lee, McKinley, Washington, Generál Pershing a Senate Group. Silnice a stezky parku nabízejí také působivá panoramata pohoří Sierra Nevada, vytvořeného pohyby obrovských bloků zemské kůry, v němž za dlouhá tisíciletí ledovce vyhloubily až 1 600 m hluboká údolí.

Sahara

28. července 2008 v 10:13 Přírodní divy světa
Sahara je obrovská, rozlohou 8,8 milionů km2, největší pouští na světě. O její území se dělí deset států. Na severu ji ohraničuje Středozemní moře a horská soustava Atlasu, na západě Atlantský oceán, na východě Rudé moře. Na jihu postupně přechází do oblasti savan afrického Súdánu, které se nazývají Sahel. Oblast Sahary má nižší nadmořskou výšku než ostatní území Afriky. Je to zdánlivě nekonečná, pustá planina o nadmořské výšce 180 až 390 metrů. Jen asi pětinu jejího území pokrývá písek v podobě písečných dun táhnoucích se až k horizontu jako suché, zvlněné moře, které utvářejí typický vzhled Sahary. Duny neustále mění svou podobu. Svrchní vrstvy písku jsou naváty do vrcholů a brázd, střídavě vyrovnávaných a znovu navršovaných horkými suchými větry, a rozpaluje je slunce. Duny pyramidového tvaru mohou dosáhnout výšky až 250 metrů.
Kromě oblastí pokrytých souvislými plochami písku (erg) se na Sahaře nacházejí četné rozlehlé plošiny, jejichž skalnatý povrch erodoval a pokrývá ho kamenitá poušť (hammada), nebo štěrk (reg). K takovým oblastem patří i nehostinná oblast alžírské plošiny Tassili. Sahara získala název z množného čísla arabského pojmenování pouště, přičemž různé její části mají vlastní názvy. Na východě se nazývá Ténéré neboli Země strachu, v jihozápadním Alžírsku a severozápadním Mali nese jméno Tanezrouft, což znamená Žíznivá poušť. Tvoří ji vyprahlá krajina dosahující šířky 1 450 km, která je úplně bez života a proto sloužila jako první oblast testování francouzské atomové bomby. Nejvyšší část Sahary tvoří horské masivy Ahaggar v Alžírsku a Tibesti na území Čadu. Denní teploty vzduchu dosahují v poušti více než 37 stupňů, přičemž mnohé rekordní nejvyšší teploty byly naměřeny v této oblasti. Na severu jsou nejteplejšími měsíci července a srpen, zatímco na jihu je největší horko v květnu a červnu. V noci teploty prudce klesají. Větry vanou bez přestání a víří písek, který se mění v prach. V některých oblastech se vyskytují písečné bouře sedmdesát dní v roce. Vítr může na plochém, pískem pokrytém území dosahovat obrovské rychlosti, neboť jej nic nezpomaluje. Oslepující a ohlušující písečné bouře mohou bičovat krajinu v rychlosti 50 km/h.
Nejsušší části Sahary mají méně než 25 mm srážek ročně a v některých jejích částech nezaprší v průběhu několika roků. Na severu se vyskytují poměrně pravidelně zimní deště, ale výpar je tak velký, že se do země vsákne jen málo vody. Současné suché podnebí se datuje teprve asi od roku 3 000 př.n.l. Existují údaje o tom, že v prehistorickém období tu byla úrodná země, kde žili buvoli, sloni a žirafy. Současná zvířata jsou většinou zahrabaná v brlozích, jen na plošinách se vyskytují gazely a v pohořích divoké ovce. Velkou část pouště nepokrývá žádná souvislá vegetace, v některých oblastech však je možné najít trávy, jsou zde zastoupeny některé druhy z rodu slunečnic. Nejúrodnějšími místy jsou oázy zásobované podzemními prameny, jako Ouargla a Touggourt, v nichž roste dva a půl milionu palem. V oáze El Goléa se palmy mísí s borovicemi, tamaryšky a eukalypty. Tolga je jednou z několika oáz známých svými lahodnými datlemi. V oblasti Sahary roste asi 70 druhů datlových palem, jejichž plody jsou odedávna důležitým zdrojem příjmu. Na podzim se sesbírá asi 100 000 tun datlí, z nichž asi polovinu tvoří velký masitý druh deglet nour, určený převážně na export.

Ruwenzori

28. července 2008 v 9:34 Přírodní divy světa
Název Ruwenzori znamená "tvůrce deště". Je velmi přiléhavý pro pojmenování horského masivu, který se táhne v délce asi 100 km podél hranic Demokratické republiky Kongo s Ugandou a přijímá každoročně více než 2 300 mm srážek. Jeho štíty jen zřídka nepokrývá hustá, vířící mlha, jež společně s neobyčejnými živočichy a vzácnými rostlinami přispěla k tomu, že si Ruwenzori získalo už dávno tajuplnou romantickou pověst, kterou nedopatřením podpořil i název Měsíční hory, ve starověku považované za oblast, kde pramení Nil. Objevil se před více než 1 900 lety na mapě řeckého astronoma a geografa Ptolemaia, který tuto informaci záskal ze zpráv tehdejších cestovatelů. Aristoteles nazval ještě dříve tento horský masiv Stříbrným pohořím.
Sněhem ozdobené štíty Ruwenzori, ležící méně než 50 km severně od rovníku, korunuje nejvyšší z nich, Margherita (5 109 m), která je třetím nejvyšším vrcholem Afriky. Na rozdíl od většiny afrických pohoří není masiv Ruwenzori sopečného původu, ale vznikl z prastaré skalní plošiny, izolované velkými zlomovými liniemi a postupně vyzdvižené, což se v geologické terminologii nazývá hrášť. Na svazích Ruwenzori se vyskytuje asi třicet ledovců a hranice trvalé sněhové pokrývky se na východní straně nachází ve výšce zhruba 4 500 metrů.
Dolní část svahů pokrývá tropická vegetace s hustými porosty stromů a kapradin. Nad 2 400 metrů převažují bambusové porosty, které ve výšce nad 3 000 metrů vystřídají vřesoviště. V tomto výškovém pásmu dosahují rostliny známé ze zahrad v různých oblastech světa obdivuhodných rozměrů. Obrovské lobélie dosahují výšku 6 metrů i více, podobně jako starček obecný. Vřesy, bohatě zásobované mineralizovanou půdou a vydatnými srážkami, dosahují výšky 12 mterů a jejich větve pokrývá hustý mech. V travnatých i zalesněných oblastech žijí sloni a buvoli. Malé antilopky skálolezce a leoparda lze potkat všude pod úrovní sněžné čáry. Mezi zvláštní živočichy Ruwenzori patří trojrohý chameleon Jacksonův a daman skalní připomínající zajíce, který má místo drápů kopyta a vydává pisklavé zvuky.

Rotorua

28. července 2008 v 9:03 Přírodní divy světa
Město Rotorua, nacházející se na Severním ostrově Nového Zélandu, má místní přezdívku "Sírové město", neboť ve vzduchu jsou tu stále cítit páchnoucí výpary. Nachází se v centru oblasti živé geotermální aktivity, provázené výskytem horkých pramenů, gejzírů, syčících par a úžasných bahenních jezírek, která chrlí velké, náhle praskající bubliny šplíchající až na břeh jezera. Jižně od města leží Whakarewarewa, což znamená "Místo zrodu par", které je výstižně pojmenováno podle největšího činného gejzíru na Novém Zélandu. Jeho představení uvádí erupce tří proudů z malého gejzíru nazvaného Prince of Wales Feathers (Péra Prince Waleského), které tryskají několik hodin. Pak gejzír Pohutu (Stříkající voda) znenadání vytryskne do výšky 30 metrů a jeho erupce trvá 40 minut.
Během viktoriánského období byly hlavní atrakcí této oblasti vějířovité růžové a bílé křemenové terasy na břehu jezera Rotomahana, ale ty v roce 1886 zničil výbuch sopky Mount Tarawera. Po explozi se začaly tvořit nové zajímavé jevy. V termálním údolí Waimangu vyplnila nejužší kráter Mount Tarawery smaragdová vodní plocha. Nad horkým jezerem Waimangu Cauldron (s teplotou vody 50 stupňů) o rozloze 5 ha se zdvíhají Cathedral Rocks, které jsou trvale zahaleny parou. Břehy jezera Rotomahana mají dnes novou atrakci nazývanou Warbrick Terrace. Vodní řasy a minerální usazeniny jsou splavovány z výše položených plošin a zbarvují níže položené terasy do zelena, oranžova a hněda i černa. Gejzír nazývaný Černá voda, podle něhož bylo celé údolí pojmenováno, byl kdysi nejvyšší na světě a také nejaktivnější, neboť v letech 1901 až 1904 jeho slaná voda traskala do výše přes 500 metrů.
Nejmalebnějším termálním areálem je Waiotapu, kde se nachází Duhový kráter, Ďáblův kalamář a Umělcova paleta, zbarvené sloučeninami různých chemických prvků. Sírové pásy tvoří žluté odstíny, oranžové pocházejí z antimonu, červené z oxidů železa, zelené zabarvení způsobuje arzen, černé uhlík a síra. Ve Waiotapu se nacházejí největší terasy celé oblasti budované usazeninami křemičitanů na vápenitém podkladu, které vznikají vypařováním vody z rozlehlé Champagne Pool. Prudká exploze před více než 800 lety zanechala po sobě krátery o průměru do 20 metrů a hloubce 12 metrů. V některých z nich bublají horké prameny, zatímco jiné jsou ozdobeny jemnými formacemi sírových krastalků.
.

Rossův šelfový led

28. července 2008 v 8:39 Přírodní divy světa
Roku 1840 se britský kapitán James Clark Ross vydal na cestu s cílem lokalizovat jižní magnetický pól. Ross plul asi 400 km podél tyčícího se ledového pobřeží, které nazval Viktoriina bariéra, jež však později dostalo jeho jméno. Rossův šelfový led nikdy nepřestane ohromovat každého cestovatele, který jej spatří poprvé. Z větší vzdálenosti vyhlíží jako dlouhý útes, za nímž se vypíná jedna z nejvyšších sopek Mount Erebus (4 075 m). Přestože vypadá stabilně jako jiné typy pobřeží, pluje tento obrovský útes na vodě. Pustá tabule ledu má úctyhodné rozměry. Je asi 850 km široká a téměř stejně dlouhá, přičemž její tloušťka kolísá od 185 do 760 metrů. Na některých místech tvoří okraj "pevniny" souvislé pásmo útesů, jinde se vyskytují zálivy a mysy jako na běžném pobřeží. Vrcholová část útesů je plochá, a přestože ledovec ve styku s vodou stále taje, mění se každý rok vrstvy nového sněhu v led a zpevňují jeho ohromnou masu. V desce šelfového ledovce vznikají obrovské pukliny, a když se některá prohloubí, odlomí se obrovská ledovcová kra, která vypadá jako pohyblivý horský masiv. Posádka amerického ledoborce Glacier zaměřila ledovcovou kru, která byla 335 km dlouhá a 97 km široká.
.

Půlnoční slunce

28. července 2008 v 8:36 Přírodní divy světa
Vyskytuje se v polárních oblastech, kde po určitou dobu část roku nikdy nezapadá za obzor. Způsobuje to sklon zemské osy, který určuje délku dne a noci na celé naší planetě. Zatímco země v blízkosti rovníku mají po celý rok přobližně stejně dlouhý den a noc, v oblastech blízko pólů délka dne a noci výrazně kolísá. Čím blíže k severnímu nebo jižnímu pólu, tím jsou tyto rozdíly větší. Země se otáčí kolem své osy jednou za 24 hodin, proto slunce vychází a zapadá v pravidelných intervalech, které způsobují střídání dne a noci. Kdyby byla zemská osa vertikální, byl by tento interval stejný a den i noc by se střídaly po 12 hodinách. Skutečnost, že zemská osa je šikmá, způsobuje, že jeden pól je k slunci blíž než druhý. To způsobuje, že na severním pólu slunce od počátku března dalších šest měsíců vůbec nezapadá pod horizont. Zůstává na obloze celých 24 hodin, přitom stoupá ode dne jarní rovnodennosti do dne letního slunovratu do výšky a po něm znovu klesá, dokud se v den podzimní rovnodennosti naztratí z dohledu. Potom si póly vymění pozici a od pozdního září je možné slunce následujících šest měsíců obdivovat na jižním pólu.
Všude na sever od 66.rovnoběžky slunce na den letního slunovratu nezapadá. V mnohých zemích jsou slavnosti letního slunovratu příležitostí k oslavám trvajícím celou noc. Pozorování půlnočního slunce za jasného počasí je velkolepý zážitek Dokonce i když je zataženo, rýsuje se jako červená koule prosvítající mraky. Délka období, během něhož slunce nezapadá, závisí na zeměpisné šířce. Na severním polárním kruhu trvá jen několik dní kolem 21.září. V Norsku se délka takového období mění, v Tromso se z půlnočního slunce mohou těšit od 21.května do 23.července, na Severním mysu od 12.května do 29.července a na Špicberkách už od 21.dubna do 22.srpna.
Protikladem období půlnočního slunce je druhá polovina roku, v níž se vyskytují dny se stálou tmou. Na sever od 70.rovnoběžky se slunce neobjevuje nad horizontem od poloviny listopadu do poloviny ledna. Na většině území Skandinávie začíná dlouhá tmavá noc na svátek Všech svatých 1.listopadu. Norové nazývají toto období "temným časem".

Poušť Namib

28. července 2008 v 8:32 Přírodní divy světa
Poušť Namib je nejstarší a nejpozoruhodnější pouští světa. Její název pochází z jazyka kmene Nama a znamená "místo, kde nic není". Opravdu se zde nachází jen několik lidských sídel a rozlehlé, neobydlené planiny pouště s horskými masivy i mysteriózními písečnými dunami. Zdejší charakter a podnebí vytvářejí unikátní ekologický systém s flórou a faunou, která se dokonale přizpůsobila suchému prostředí dun. Tato poušť se v jihozápadní Africe táhne podél pobřeží Namibie v délce asi 1 600 km. Sahá od hranic Angoly po ústí řeky Orange. V nejužším místě je široká 48 km, v nejšírším až 150 km. V blízkosti je písek žlutý, avšak hlouběji ve vnitrozemí rumělkově červený. Tvar dun se soustavně mění podle rozmarů větru. Věčně vanoucí pouštní vítr nazývají Namibijci ve svém jazyce soo-oop-wa. Linie dun, oddělené sníženinami, se táhnou od severu k jihu úhlopříčně proti převládajícím jihozápadním větrům. Dosahují výšky 100-200 m a délky i 50 km. V centrální části pouště poblíž Sossusvlei se nacházejí obrovské "hvězdné" duny vytvořené větry vanoucími z různých směrů a dosahující výšky až 320 m. Tu a tam v dunách dávné řeky vytvořily hluboké strže, jejichž dno je však suché. Jen jednou za pět let jimi po několik dní protéká voda. V pobřežní oblasti pouště přinášejí náhlé, prudké bouřky 13 mm srážek za rok, ty se ale nevyskytují všude. Chladný antarktický Benguelský proud, který brání pronikání srážek do vnitrozemí, vytváří v noci mlhy, jež zahalují pobřeží a pronikají více než 50 km do vnitrozemí a vytvářejí zde hojnou rosu. Rostliny i živočichové pouště Namib našli způsoby, jak nejefektivněji využívat i ty nejmenší kapičky vláhy pro své životní potřeby.
Četné druhy neobvyklých brouků získají všechnu vodu, kterou potřebují k životu, z kapek rosy. Gekoni pouštní (Palmatogecko rangei) mají vroubkované tlapky, které jim umožňují lépe běhat po písku nebo se zahrabat do dun, aby se ochladili. Pavouk Lencorchestris, nazývaný pro své chování v případě nebezpečí "tančící bílá lady", vytváří v písku tunely, jejichž stěny vyztužuje tkanivem, aby se nesesypaly. Jinými tvory, kteří se přizpůsobili poušti, jsou písečné ještěrky Aporosaura anchietae. Ochlazují se tak, že zdvihnou dvě nohy a ocas nad horký písek, a stojí tak ztrnule jako maličký baletní mistr. Vyskytuje se zde také zlatokrt Grantův (Eremitalpa granti), drobný savec, který byl v této oblasti objeven až roku 1960. Žije zahrabán v dunách a živí se larvami hmyzu nebo malými plazy.
Kapičky rosy vyživují trávy, sukulenty a lišejníky, jichž je tu více než 120 druhů, z nichž více než padesát roste jen v poušti Namib. Nejpozoruhodnější ze všech pouštních rostlin však neroste na dunách, ale na štěrkem pokrytých planinách severu. Je to prehistorická Welwitschia mirabilis, jejíž některé exempláře jsou starší než dva tisíce let. Každá rostlina má stonek vysoký asi 1 m, její dva listy se tyčí do výše 3 m v podobě potrhaného spletence. Ví se, že jsou schopni absorbovat a uchovávat vlhkost z mlhy, avšak není známo, na jakém principu.
.

Poušť Atacama

27. července 2008 v 12:34 Přírodní divy světa
Atacama je nesušším místem na zeměkouli. Je to pruh země, který se táhne v délce 956 km od hranic Peru přes Chile až po Copiapó. Vlhčí území mají štěstí, když zde padne 75 mm srážek ročně, v jiných oblastech však neprší ani jednou za rok. Exisují částim pouště, kde nepršelo několik staletí, od konce 16.století až po 70 léte 20.století. V blízkosti pobřeží, kam pronikne od oceánu alespoň mlha, se nachází skromná vegetace, ale ve vnitrozemí, kde je stále jasná obloha, neroste vůbec nic. Přestože ze svahů And stékají mnohé bystřiny, jen jedna z nich má dost vody, aby dospěla až k moři. Extrémně suché podnebí je výsledkem několika faktorů. Peruánský proud přináší z oblasti Antarktidy k pobřeží studenou vodu, která přispívá k tomu, že hladina oceánu je chladnější než vzduch nad ní. Způsobuje to hojný výskyt oblačnosti a mlhy, ale nestačí to na vznik srážek. Na opačné straně lemuje Atacamu bariéra And, která brání pronikání vlhkého vzduchu z oblasti Amazonie.
Ve městě Arica na severním okraji pouště neprší nikdy. Nachází se v oblasti písečných dun Morro. Zásluhou slunečného klimatu patří k oblíbeným mořským lázním. V dalších přístavech - Iquique, Tocopila a Antofagasta - spadnou vydatné deště jen asi třikrát za sto let. Severovýchdně od Antofagasty leží ve výšce 1 850 m oáza Calama, která je jednou z mála lokalit na území Atacamy, jež využívá vlastních zdrojů vody. Současně je známá jako místo, kde se nachází najvětší povrchový měďný důl na světě, který zabezpečuje Chile asi čtvrtinu příjmů ze zahraničního obchodu.
Dávní indiáni, kteří obývali oblast Atacamy, zanechali po sobě geoglyfy (obrazy vyryté do země), které vědce ve 20.století uvedly do rozpaků. Nikdo nenašel přijatelné vysvětlení pro několik stovek obrazů zdobících poušť v dolině Azapa blízko Ariky a pokrývajících horské svahy masivu Pintados nedaleko Iquique či v různých jiných lokalitách. Zobrazují zvířata, lidi, geometrické tvary a vzory. Největším z nich je 120 m dlouhý obr z Atacamy, vytvořený v blízkosti Iquique. Jeho silueta se táhne přes nevysoké pahorky vyčnívající nad plochou, neúrodnou krajinou. Dodnes zůstává tajemstvím, kolik mu je let a kdo ho vytvořil z tmavých kamenů rozložených na písečném podkladu. Stáří podobných výtvorů na území Peru odborníci datovali do období od 400 let př.n.l. až do roku 900 n.l. Známé geoglyfy kultury Nazca na pampě Ingenio vznikly odstraněním vrstvy tmavších hornin a odhalením světlejšího podloží. Leží na rovinatém území, takže jsou viditelné jen z ptačí perspektivy. V poušti Atacama jsou geoglyfy umístěné na svazích, takže jsou z větší dálky dobře rozpoznatelné, z výšky však jsou vidět nejlépe. Na cíl a smysl těchto obrázků existuje několik názorů. Někteří si myslí, že mají astrologickou funkci, jiní jsou přesvědčeni, že jsou to vzkazy pro incké obchodníky, nebo že jde o druh historického záznamu. Nejjednodušší vysvětlení je, že jsou to jen díla starověkých umělců. Avšak skutečný důvod, proč lidé, kteří bojovali o holý život na poušti, strávili mnoho let vytvářením gigantických obrazů, zůstane asi navždy neznámý.

Polární záře

27. července 2008 v 12:18 Přírodní divy světa
Zářivé pestrobarevné světlo na noční obloze polárních oblastí je známo jako polární záře. Na severní polokouli se nazývá aurora borealis neboli severní záře, zatímco v oblasti Antarktidy má název aurora australis, což znamená jižní záře. Ačkoli během pátrání po podstatě polární záře byla využita moderní vědecká technika jako satelity a rakety, zůstává zde ještě mnoho neobjasněného. Teorie, že polární záře se objevuje tehdy, když jsou elektrické částice vysílané z určitých částí Slunce zachyceny megnetickým polem Země, byla poprvé vyslovena roku 1881. Později získali vedoucí pozici ve výzkumu polární záře norští všědci, mezi nimi předevší profesor Carl Strömer z Oslo. Podle jeho názoru světélkující proud části vytváří magnetické bouře, přičemž oba jevy probíhají současně.
Když částice vstoupí do atmosféry, začínají zářit a objevují se jako světlo, které má převážně červenou, žlutou, zelenou a stříbrnou barvu. Někdy má formu pravidelných vzorců, jindy rychle mění tvar i barvu, tvoří oblouky a ty potom vysílají otáčející se paprsky či pohyblivou mihotavou barevnou oponu. Tato nádherná podívaná, která může trvat i několi hodin, často končí velkou světelnou vlnou stoupající z obzoru, než úplně zanikne. Barvy polární záře vytvářejí hlavně molekuly kyslíku a dusíku v horních vrstvách atmosféry. Žlutou a zelenou vytváří kyslík, červenou a fialovou, umístěnou často ve spodní části oblouku či opony, určuje dusík. Většina projevů polárních září se nachází ve výšce 89 až 129 km nad zemí, ale mohou se vyskytovat i výše než 965 km. Nejhojněji se vyskytují v období jedenáctiletých cyklů sluneční aktivity. Světla měst ozařují oblohu a jejich stavby omezují šířku horizontu, proto se obyvatelům venkovských oblastí nabízí toto přírodní divadlo v podstatně přitažlivější podobě.
Zprávy o polární záři jsou staré více než 2000 let a naznačují, že její podoba se během staletí v podstatě nezměnila. Filozof Seneca (4 př.n.l.-56 n.l.) tvrdil, že "ohnivý závěs na nebi je jako díra vyhloubená ve vzduchu". V dávných dobách spatřovali lidé v polární záři působení nadpřirozených sil. Považovali barevné světélkování na obloze za ohně bohů nebo za varování před katastrofami. Středověcí obyvatelé Skandinávie věřili, že polární záře jsou Valkýřini jezdci cválající po nebi, zatímco v arktické oblasti je považovali za duchy osvětlující cestu nedávno zemřelým. V oblastech, kde se polární záře obyčejně nevyskytuje, vyvolává všeobecnou úzkost. Když se roku 1938 objevila v Anglii, moho lidí bylo přesvědčeno, že předpovídá druhý velký požár Londýna, a když se roku 1941 objevila nad Washingtonem, věštila prý začátek německého útoku.

Pobřeží státu Victoria

27. července 2008 v 12:15 Přírodní divy světa
Nejzápadnější pobřeží státu Victoria patřilo v minulosti k obávaným úsekům námořní plavby, neboť jde o nejrozeklanější okraj Austrálie lemovaný četnými skalami a bičovaný prudkým příbojem. V současnosti jsou jeho nebezpečné části dostatečně známy a zmapovány, takže se tu lodi už nepotápějí, ale podél 30 km dlouhého pobřeží národního parku Point Campbell vody oceánu dále vytvářejí jeskyně, oblouky a pilíře, takže jeho podoba se rok od roku mění.
Pobřežní útesy byly kdysi součástí mořského dna položeného asi o sto metrů výše, než je dnešní úroveň mořské hladiny. Zde se asi před 25 miliony let usazovaly silné vrstvy lastur, bahna a vápence. Když moře ustoupilo, vápencové nánosy vytvořily pobřeží. V průběhu času se neustále útočící vlny a drobný štěrk zakously do skal, oddělily je a vyplavily z nich měkčí vrstvy. Věžovité útvary nazývané Dvanáct apoštolů byly původně součástí pevniny, nyní jsou však od ní odděleny ničivými vlnami. Už jich však není dvanáct, některé z nich pohltila voda a je jen otázkou času, kdy postihne podobný osud také zbývající. Dále na západ, u Blowhole, se moře zakouslo několik metrů do pobřežního útesu. V průběhu pouhých několika desetiletí vytvořil burácející mořský příboj klenutý útvar známý jako London Bridge. Pozoruhodný útvar je však neustále narušován a jeho základy oslabovány, takže se dá očekávat, že se "most" změní v řadu nových "apoštolů".
Asi 120 km dlouhý úsek pobřeží od Cape Ottway po Port Fairy dostal přezdívku Pobřeží vraků, protože se tu potopilo kolem osmdesáti lodí. K neznámějším patří tragický osud opancéřované plachetnice Loch Arch, která roku 1878 narazila na útesy výběžků jednoho ostrova a klesla na dno 120 m od pobřeží. V pobřežní vísce Flagstaff Hill jsou uchovány památné předměty z této lodě a i z dalších vraků.
Pobřeží státu Victoria nabízí vhodné prostředí pro velryby pravé, které se zde lovily do 19.století. Velryby pravé dostaly svůj přídomek od starých evrpských velrybářů prostě proto, že byly vhodné čili "ty pravé" pro lov. Daly se snadno ulovit, neboť se pohybovaly pomalu a měly mnoho tuku a kostí. Tito kytovci celé léto prožijí v subantarktických vodách, v zimě se však páří u pobřeží Austrálie, jižní Afriky a Jižní Ameriky. Velryby mají tvar válce, nejsou agresivní, jejich průměrná hmotnost je 55 tun a délka 14-18 metrů. Velká hlava tvoří téměř třetinu délky těla, přičemž mají různý tvar rohovitého výrůstku nazývaného callosities. Jejich mláďata mají už při narození hmotnost 4-5 tun a jsou výjimečně živá a hravá. U Warrnamboolu, na úseku nazývaném Logans Beach, se nacházejí "velrybí jesle". Sledování páření velryb, během něhož se pár nejprve ponoří do hloubky, potom rozrazí vodní hladinu, vynoří se vysoko nad ni a s mohutným šplouchnutím padne do vody, patří k nejzajímavějším atrakcím této části Austrálie.

Pinnacles

27. července 2008 v 11:40 Přírodní divy světa
Před 300 lety spatřili holandští námořníci poušť s písečnými dunami, která je dnes součástí národního parku Nambung v Západní Austrálii. Předpokládali, že skalní hroty, špičaté a mohutné bloky, které viděli vyčnívat nad okolní písek, jsou zbytky dávno opuštěného, rozbořeného města. Útvary, které viděli, jsou však tvořeny vápenci a jsou přírodním výtvorem. Tisíce a tisíce jich pokrývají poušť v pestré paletě tvarů a velikostí. Některé jsou zakončeny ostrým hrotem, jiné mají tupou nebo zaoblenou vrchní část, další vypadají jako z kamene vytesané sloupy. Největší z nich jsou 5 m vysoké a v základech mají obvod 2 m.
Existoval názor, že Pinnacles jsou zkamenělé zbytky dávného lesa. Nyní se však všeobecně předpokládá, že tuto fantastickou krajinu vytvořil písek, který před desítkami tisíc let pokrýval pobřeží teplých moří a potom vytvořil pásmo putujících dun, stabilizovaných vegetací. Během vlhkého období prosakovala do písku dešťová voda, která v něm rozpouštěla uhličitan vápenatý. Ten v době letních veder vysychal a stmeloval uvnitř dun zrnka písku. Během tisíců let vznikl vápenec. Čím déle tento proces trval, tím byl vápenec tvrdší. V oblasti Pinnacles se tento proces odehrál na povrchu dun, kam prosakovalo dost vody, aby vznikla tvrdší "čapka" skalních útvarů. Zbytky takové tvrdší vrstvy bylo možno sledovat v podobě hřibovitých klobouků některých skalních hrotů.
Pukliny v tvrdší vrstvě umožňovaly kořínkům rostlin proniknout hlouběji. Pohybující se písek tuto vegetaci nakonec zasypal, její kořeny zetlely a zanechaly po sobě kanálky, jimiž se do vápence dostala voda. Ta je rozšiřovala a utvářela také podobu dnešních útvarů Pinnacles i přesto, že byly stále zcela pokryty pískem. Horní vrstvy odolávaly erozi více než spodní, čímž vznikla výraznější horní část a chatrnější spodní část skály. Za posledních 25 000 let se podnebí změnilo, stalo se sušším a zintenzivnil pohyb písku. Nový písek pokryl a zahubil vegetaci a destabilizoval duny. Nejprve byly odváty horní vrstvy písku, pak zmizel i písek, který vyplňoval kanálky v erodovaných pilířích. Objevil se obraz Pinnacles, jemuž klimatické vlivy daly současnou podobu.
Na území parku je možno vidět různá stadia vývoje skalních útvarů. Od zoubkovaných vápencových útesů odpovídajících počátečnímu období pronikání vody do skalních věží ještě stále z poloviny zanesených pískem až po izolované skalní útvary vyčnívající vysoko nad povrch pouště. Proces jejich formování stále pokračuje a mnohé skalní útvary se již zhroutily, poté co jejich příliš úzká základna nevydržela velkou váhu. Mezi skalními útvary jsou roztroušeny stovky menších tužkovitých útvarů, které vypadají jako malé proutky. Jsou to křehké zkamenělé kořeny rostlin pocházející z období stabilizovaných dun. Jiné zajímavé zkamenělé formace starých dun vyhlížejí jako vejce, ale jsou to zbytky kukel prehistorických živočichů.
V komplexu dun na území Národního parku Nambung byly objeveny čtyři odlišné systémy dun, které lemují pobřeží oceánu a jsou pokryty hustým, nízkým travnatým porostem. Zajímavé jsou zejména strmé, světle zbarvené duny quindalupského systému. Nový písek pochází z pobřežních pláží a pokrývá jej pobřežní scrub (křovinatý porost) včetně různých druhů akácií. Dále od pobřeží převažuje starší, hnědavý písek spearwoodského systému, často pokrytý vápencovým povlakem, na němž rostou lesy a vřesy pokropené oranžovými květy křovin. Starším dunovým systémem je bassendean, který vystupuje na východ od Nambungu. Jeho písky jsou bohaté na křemen a pokrývá ho scrub, místy až nízké lesy.

Fresh na koupališti 19.7.2008

25. července 2008 v 12:27 | Miluše Zamazalová |  Akce s fotoaparátem
Dne 19.července 2008 měla na koupališti v Horní Polici své první vystoupení místní kapela Fresh. Škoda jen, že začalo pršet.
.