Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Srpen 2008

Zkamenělý les

30. srpna 2008 v 11:31 Přírodní divy světa
Zkamenělý les, ležící v severovýchodní Arizoně, připomíná historii formace Chinle z oblasti Barevné pouště. Stromy, které se však vyskytovaly zde, byly pravěké araukárie. Dosahovaly původně výšky 60 metrů a rostly na pahorcích vzdálených asi 150 km. Když padly, přenesly je rozvodněné řeky do nížiny, v níž dnes leží. Byly však překryty nánosy tak náhle a dokonale, že neměly čas zetlít. Vědci dodnes nedokážou přesně objasnit proces, který vedl k tomu, že stromy zkameněly. Předpokládají, že vody řek měly bohatý obsah rozpustné silice, která pronikla do vláken dřeva stromů a vytvořila tak nánosy křemičitých krastalů, které nahradily organický materiál a současně napodobily detaily struktury dřeva. Další minerály, obsahující např. železo, uhlík a oxidy magnézia, zkamenělým kmenům dodaly třpytivé barvy. Ve větších dutinách stromů někdy narostly křemičité krystaly do velkých rozměrů, které sběratelé v 19.století usilovně vyhledávali.
Odkryta byla jen část kmenů, které se tu před miliony let shromáždily. Geologové předpokládají, že velké množství dalších se ještě stále skrývá v hloubce do 90 metrů. Mnohé z neobnažených kmenů leží v horizontální poloze tak, jak je přinesly dávné řeky. Jejich větve se během dlouhé cesty ulomily a kůra odřela. Některé pahýly jsou pravděpodobně zbytky stromů, které rostly na březích řek. Území současného národního parku Petrified Forest ( Zkamenělý les ) o rozloze 37 835 ha se dělí na několik samostatných "lesů". V Blue Mesa, pojmenovaném spíše podle barvy břidlic než stromů, je možné sledovat, jak eroze křehké půdy přispívá ke změně polohy jednotlivých stromů. Některé zůstaly stát na větvích jako na podstavci. Některé spadly a skutálely se po svahu dolů. Agate Bridge (Akátový most) tvoří kmen nacházející se ve výšce 30 metrů s oběma konci zabořenými do pískovce. Nánosy pod ním byly odstraněny a dnes se zde nachází 12 metrů široká rokle. V nedalekém Jasper Forest (Jaspisový les) jsou soustředěny zkamenělé kmeny. Pukliny v kmenech, které je rozdělily do samostatných sekcí, jako by byly připraveny na topení, vznikly patrně v důsledku slabého zemětřesení. Rozšířily se nejspíše v období, kdy kmeny byly vystaveny vlivům počasí a případně rozčleněny do obdivuhodně pravidelných špalků. V Crystal Forest (Křišťálový les) se v minulosti nacházelo velké množství stromů s jasnými ametystově-křemičitými krystaly. Ty pochopitelně upoutaly pozornost cestovatelů, kteří se sem dostali v 19.století a nejkrásnější exempláře odvezli. Oblast Rainbow Forest (Duhový les) je pokryta úlomky achátu, onyxu, jaspisu a karneolu, které se třpytí ve slunečních paprscích jako výloha klenotníka. Zde se nachází i soubor mimořádně dlouhých kmenů, z nichž největší měří více než 50 metrů.
.

Záliv Phang Nga

30. srpna 2008 v 10:48 Přírodní divy světa
Záliv Phang Nga v jižním Thajsku je mimořádně krásné místo, kde se ze smaragdových vod moře zdvíhají neobyčejné vápencové útvary porostlé tropickou vegetací. Některé mají příkré stěny vysoké několik desítek metrů, jiné vypadají jako velké hrby, další zase jako obrácené horské štíty. Až do roku 1974, kdy se zde natáčela bondovka známá pod názvem Muž se zlatou pistolí, byl tento záliv tichý a neznámý. Nyní je však významnou turistickopu atrakcí. Název ostrova Khoa Ping Kan znamená v překladu Ostrovy opřené o sebe zády. Vznikl během dávného zemětřesení, které rozdělilo jeden ostrov v polovině na dvě části. Nemá stálé obyvatele, avšak místní obchodníci zde čekají na turistické čluny a jejich cestujícím nabízejí perly vylovené v okolních zálivech. Nejčastěji fotografované skalisko nazývané Ko Tapu ( Hřebík ) ční z vody hned u pobřeží.
Vápencové stěny ostrovů jsou prostoupeny množstvím jeskyň. Některé končí uvnitř skály, jiné ji protínají skrz naskrz a je v nich vidět světlo pronikající z opačné strany. Khao Kein (Malovaný vrch) má stěny pokryté primitivními kresbami znázorňujícími lidi, ryby a zvířata. Hoh Kong je jako dekorovaná skalní brána a u Tham Lod čluny proplouvají tunelem procházejícím středem jednoho z ostrovů. Ze stropu tunelu visí dlouhé stalaktity, z nichž neustále kape voda. U vstupu do zálivu leží jakoby na stráži ostrov zvaný Pekingský psík.
Pitoreskní vápencové útvary, které přispěly k popularitě zálivu Phang Nga, se táhnou směrem k jihu podél malebného pobřeží Andamanského moře až ke Krabi, kde mají některé ostrovy naobvyklé názvy jako Pták, Kočka a myš apod. Tiché pláže s bílým pískem lemují palmy a voda je tu čistá, že hluboko pod hladinou je možno vidět podmořské části skalních stěn a korálové útvary. V zálivu Ao Son je na úpatí jednoho ze skalních útesů jeskyně, do níž přinášejí místní rybáři oběti, aby si zajistili bezpečnou plavbu. Ve skalních stěnách západně od Krabi se nachází skupina velkých kamenů sestávajících z ulit starých asi 75 milionů let, připomínající rozházené náhrobky, proto se jí říká Hřbitov ulit.
Asi 40 km od pobřeží leží neobydlený ostrov Phi Phi Le, jehož pobřeží je porostlé borovicemi, které vypadají jako stráž. V jeho skalách je množství jeskyní a na jednom místě moře do vnitrozemí vyhloubilo kaňon, jehož křišťálově čistá voda je zelená. Avšak nejvýznamnější raritou ostrova Phi Phi Le jsou vlaštovčí hnízda. Žijí zde tisíce vlaštovek, které vyhledávají zejména horní části jedné z vysokých jeskyň. Hnízda si stavějí z vlastních slin, které po vysušení ztuhnou. Když se vlaštovčí hnízda rozpustí v kuřecím vývaru, jsou známá jako pověstná čínská polévka z vlaštovčích hnízd.

Záliv Milford

22. srpna 2008 v 16:46 Přírodní divy světa
Milford Fjord je klenotem národního parku Fiordland na jihozápadním pobřeží Jižního ostrova. Společně s více než tuctem dalších fjordů, které vznikly, když ustupující ledovce opustily hluboká, silně členitá údolí, jde v ústrety širým vodám oceánu. Tento vysunutý prst oceánu zasahuje asi 20 km do vnitrozemí. Nad hlubokou, zelenou vodou se majestátně tyčí mohutné skalní útesy, jejichž stěny zdobí vodopády vytékající ze závěru visutých údolí, pozůstatků činnosti menších ledovců. Jedním z nejmalebnějších je Bowen Falls, který ve dvou proudech padá do hloubky 162 metrů. Celému zálivu dominuje na jeho jižní straně 1 695 metrů vysoký Mitre Peak.
Až do konce 19.století byla většina fjordu nepřístupná. Pouze Maorové sem už odedávna chodili sbírat zelené kamínky ( nefrity ) známé jako tangiwai. Maorové nazývají Milford Sound Piopiotahi, což znamená "Osamělý drozd", podle pověsti o chlapci Mauim, který se vydal hledat pro lidi nesmrtelnost a na cestu si s sebou vzal drozda. Drozdův zpěv však vzbudil boha smrti Hinenui-te-po, který zabil Mauiho a společně s ním zničil naději lidstva na nesmrtelnost. Drozd odletěl do odlehlého fjordu Nového Zélandu, aby zde ve smutku přežil zbytek svého života.
Turistická trasa Milford Track je čtyřdenní a měří 53 km. Vede od jezera Te Anau na jihovýchod a má dlouholetou pověst nejkrásnější procházky na světě. Turisté zde sledují stopy prvních pionýrů skrz deštné lesy, jejichž bukové porosty jsou oděny do hávu zelených lišejníků, přes zahradu obrovitých kapradin, podél perlivých potoků plných pstruhů až k průsmyku pojmenovanému po hoře Mac Kinnon, která měří 1 073 metrů. Stěny horských masivů oživují četné vodopády. Jeden z nich, tvořený potokem, který pramení na vrcholu útesu, přispívá ke vzniku klidného jezera Hidden Lake. Dalším je 630 metrů vysoký Sutherland Falls, pojmenovaný po poustevníkovi Donaldu Sutherlandovi, který léta osaměle žil na pobřeží zálivu Milford Sound. Ročně zde naprší až 6 000 mm vláhy. Po každé bouřce stékají z vrcholu útesů nespočetné vodní kaskády, takže je celý záliv plný kalné sladké vody. Oblast se stala útočištěm několika vzácných druhů ptáků. Patří k nim například kakapo sovovitý, nelétající papoušek, který hnízdí pod zemí, a modrozelený takahe se šarlatovýma nohama. Méně vítanými tvory v této oblasti jsou mračna malých černých pískových mušek, které štípou jako komáři.

Yellowstonský národní park

22. srpna 2008 v 16:18 Přírodní divy světa
V oblasti ohraničené řekou Yellowstone River žily tři významné kmeny severoamerických indiánů - Siouxové, Šošoni a Algonkinové. Znali gejzíry a horké prameny v této části Wyomingu, avšak vyhýbali se jim, protože je považovali za výtvor ďáblův. Když lovec kožešin John Colter, člen expedice Lewise a Clarka z let 1804 - 1806, objevil oblast gejzírů jako první, jeho vyprávění o "ukrytých ohních, kouřících jámách, otrávených potocích" vzbuzovalo jen pohrdavé úsměvy. Avšak stále více zeměměřičů vyslaných po občanské válce americkou vládou na Západ jeho zprávy potvrzovalo, a tak celé území dostalo přezdívku Colter's Hell ( Colterovo peklo ).
Yellowstone je se svými 8 992 km2 nejrozlehlejší a nejpozoruhodnější americký národní park. Jádro parku tvoří série plošin, Central, Pitchstone, Madison a Mirror, které se rozkládají ve výšce od 2 132 do 2 589 metrů. Jsou ohraničeny divokými srázy a štíty vysokými až 3 655 metrů. Na území Yellowstone se nachází asi deset tisíc hydrotermálních jevů. Nejspolehlivější z mnoha gejzírů je Old Faithful, který je v činnosti každých 32 až 98 minut a vrhá k obloze vodní sloupec vyšší než 50 metrů. Každý z gejzírů parku má své specifické rysy. Jeden tryská z malé kuželovité rourky, jiný vyvěrá na břehu řeky, další vysílá proudy vody současně na několik stran. Mnohé jsou v činnosti jednou nebo dvakrát za den, některé jen jednou za týden, erupce jedněch trvá několik minut, další chrlí vodu i 48 hodin. Existují i takové gejzíry, které po někoilka letech zaniknou, většina je však činná odnepaměti. Norris Geyser Basin, pojmenovaný podle druhého správce Yellowstonu, je jedním z nejaktivnějších termálních areálů v parku.
Severně od oblasti gejzírů vytvořila Yellowstone River svůj zlatavý Grand Canyon, který je 32 km dlouhý a 365 m hluboký, jeho stěny zdobí mohutné vodopády. Řeka protéká od jihu na sever přes studené čisté jezero Yellowstone Lake, nacházející se ve výšce 2 357 m, což z něj činí největší jezero v USA v takové nadmořské výšce. Mammoth Hot Springs tvoří travertinové terasy s překrásně zbarvenými bazénky, které vznikly zásluhou vysoce mineralizované vody, která své složení získává v hlubinách země. Každý den se její zásluhou dostávají na zemský povrch dvě tuny vápencových usazenin, takže atraktivní terasy se neustále rozrůstají a mění svou podobu.
V lesích a na loukách Yellowstonského parku žijí jeleni wapiti a vidlorozi američtí, převážně v západních částech parku pak bizoni. Hayden Vallye a Lewis River jsou oblíbenými místy pobytu kanadského losa. Na severovýchodě parku leží Lamar Valley, který je známou oblastí výskytu kojotů, losů, kozorožců a kamzíků běláků. Nejnebezpečnějším ze zvířat v parku je medvěd grizzly. Bývaly časy, kdy bylo možno tyto medvědy denně potkávat na silnicích vedoucích parkem, jak přijímají pochoutky od motoristů a pózují pro fotografy. Když však ztratili před člověkem strach, stali se nebezpečnými a před několika lety byli přemístěni do méně navštěvovaných částí parku. Ještě stále však dochází k nehodám, dokonce i smrtelným, když se nedisciplinovaní či volně tábořící turisté střetnou s mědvědem.
.

Weddellovo moře

18. srpna 2008 v 15:05 Přírodní divy světa
Weddellovo moře, rozlehlý záliv, který se zařezává do kontinentu východně od Antarktického poloostrova, je široký 1 609 km. Nese jméno britského mořeplavce kapitána Jamese Weddelle, který vyplul roku 1823 ze souostroví Jižní Orkneje s úmyslem určit, kde začíná pobřeží antarktického kontinentu. Weddell se svou brigou Jane byl prvním mořeplavcem, který se probojoval jižněji než Cook, ale náhlý příchod zimy ho přinutil k návratu, aniž by spatřil pevninu. Nazval zdejší moře podle krále Jiřího IV., avšak roku 1900 bylo přejmenováno na počest svého objevitele.
Mapování pobřeží Weddellova moře trvalo léta, protože tento obrovský záliv je obvykle tak přeplněný ledem, že se jen těžko dá určit, kde končí vodní hladina a začíná souš. První úspěšný pokus uskutečnila v letech 1902 až 1904 skotská antarktická expedice, kterou na lodi Scotia vedl William S. Bruce. Později prozkoumala německá jihopolární expedice, vedená v letech 1910 až 1912 Wilhelmem Filchnerem, oblast Luitpoldova pobřeží a objevila ledový šelf, který nese jeho jméno. Ernest Shackleton, který byl členem první Scottovy expedice, připravoval na rok 1914 transpolární cestu od pobřeží Weddellova moře po Rossovo moře. Podmínky ve Weddellově moři však nebyly příznivé a jeho loď Endurance byla uvězněna v plovoucím ledu. Shackleton ji i s posádkou musel opustit, uchýlil se do pochybného bezpečí okolního ledu a sledoval, jak ji přírodní živly postupně drtí.
Weddellovo moře je i dnes stejně tak nelítostné a děsivé jako v dobách E.Shackletona. Když končí antarktické léto, začíná se tu tvořit nový led o dva měsíce dříve než v Rossově moři na vzdálené části kontinentu. Silné pravotočivé proudy přinášejí ledovou tříšť a pod vlivem větru zde vrší jednu kru na druhou. V zimě dosahuje síla ledu průměrně dva metry, ale na některých místech i čtyři. Vodní hladina je často zamrzlá po celý rok. Zatímco ve většině antarktických moří je ledová pokrývka každý rok nová, mnohé části Weddellova moře mají ledovou vrstvu starou i více než sedm let. A přestože toto moře působí tak odpudivým dojmem, na ledě i pod ledem pulzuje život. Tuleni leopardí obvykle žijí kolem okrajů ledových ker, kde loví tučňáky a jiné tuleně. V Antarktidě jsou nejrozšířenější tuleni krabožraví, kteří se mohou dožít až 40 let. Nejvzácnější jsou Rossovi tuleni, kteří jsou díky svému melodickému "vrkání" často nazýváni také "zpívající tuleni", žije jich zde asi 200 000. Patrně nejotužilejší jsou tuleni Weddellovi. V zimě žijí pod ledem, v němž si dlouhými řezáky i ostatními zuby prokousávají dýchací otvory. Život pod vodou má výhodu v tom, že mláďata jsou chráněna před predátory, ale od neustálého hlodání ledu se tuleňům asi po deseti letech zkazí zuby. Když už nejsou schopni vyhlodávat do ledu díry, umírají, takže jen málo tuleňů Weddellových se dožijí vyššího věku než dvacet let.

Vodopády Iguacú

6. srpna 2008 v 11:39 Přírodní divy světa
Vodopády Iguacú, což znamená "Velká voda", jsou dvakrát širší než Niagarské vodopády. Tvoří je hřmící podkova na hranicích Brazílie a Argentiny, složená z 275 vodopádů. Řeka Iguacú teče od svých pramenů v brazilských pohořích přes centrální plošinu a přitom na jejím okraji vytváří asi 80 metrů hlubokou propast. Kráter před velkým srázem se její tok výrazně rozšiřuje a skalnaté ostrovy ho dělí na množství oddělených kaskád hučících uprostřed polokruhového koryta. Jejich voda se za mohutného hřmění znovu spojuje v roklině Garganta del Diablo (Ďáblovo hrdlo) a tok řeky pokračuje hlubokými, úzkými víry k 19 km vzdálenému soutoku s Paraná, která je třetí největší řekou Jižní Ameriky.
Vodopády Iguacú mají několik zvláštností. Nacházejí se zde kaskády, jejichž voda padá ke dnu bez přerušení, v jednom souvislém proudu. Jiné se v poloviční výšce lámou v oblak pěny, ale většina z nich skáče ze skály na skálu a vytváří stovky malých duhových křivek. Bílý opar vytvářený padající vodou vystupuje 30 metrů nad propast. Krásu panoramatu doplňují bujné porosty palem a kapradin, bambusu a stromů, které obepínají parazitující orchideje, třpytivé begonie a visící mechy. Průměrný průtok vody v oblasti vodopádů je asi 1 755 m3 za vteřinu, v době maximálního stavu během povodní však stoupá až na 12 750 m3. Období dešťů trvá od listopadu do března.
Legendy jihoamerických indiánů vyprávějí mimo jiné i o tom, jak vznikl hřmící vodopád Iguacú. Taroba, syn indiánského náčelníka, stál na břehu řeky Iguacú a úpěnlivě prosil bohy, aby vrátili zrak slepé princezně, kterou miloval. Odpověď bohů provázel vznik obrovských puklin v zemi, do nichž se ponořila také řeka. Její vody však strhly do hlubin i Tarobu, ale princezně se otevřely oči. Ztratila navždy milého, byla však prvním lidským tvorem, který spatřil vodopády. Primitivní kmeny považovaly vodopády, stejně jako i mnohé jiné přírodní divy, za projev moci bohů. Už v dávné minulosti sloužily jako pohřebiště indiánů z kmenů Paraguas a Tupi-Guaraní.

Vodopád Salto del Ángel

6. srpna 2008 v 11:12 Přírodní divy světa
Nejvyšší vodopád na světě Salto del Ángel je jedním z poměrně nově objevených divů světa, současně patří k nejnepřístupnějším a je patnáctkrát vyšší než Niagarské vodopády. Řítí se ze strmých svahů mesy známé pod názvem Auyán Tepui neboli Ďábelské hory, které se nacházejí v Guyanské vysočině na východě Venezuely. Zde se v husté džungli Gran Sabana zdvíhá řada tabulových hor, jimž se říká mesas. Mají plochý povrch a strmé, bizarně erodované svahy ozdobené hlubokými roklemi, jakou je i soutěska, v níž se nachází Salto del Ángel.
Ďáblovy hory, stejně jako zbývající část oblasti mesas v Jižní Americe, byly vyvrásněny v pozdních třetihorách, v období před 2 až 62 miliony let. Eroze vyhloubila v jejich plochých vrcholových částech velké prohlubně a rýhy, které ještě prohloubily tropické deště zdejšího regionu Grand Sabana. Vodopád Salto del Ángel tryská z masivu mesy asi 61 metrů pod okrajem vrcholu jejího srázu, tyčícího se nad řekou Churún. Jeho celková výška je 980 metrů (podle venezuelské vlády 1 002 m). Horní část vodopádu je dlouhá 806 metrů, dolní 172 metrů. Ve výšce asi 152 metrů od úpatí zakrývají vodopády obrovský přírodní amfiteátr. Rozlehlé povodí, které vodopád zásobuje vodou, patří řece Churún, která je přítokem Caroní.
O něco níže po proudu leží červenohnědá laguna Canaima, která má charakteristickou barvu zásluhou obsahu taninu. Zásobuje ji sedm vodopádů a má pěkné růžové písčité pláže. Roku 1950 zde Rudy ("Jungle") Tuffino a Charles Baugham založili tábor, v němž pracovali společně s indiány kmene Camarada. Pojmenovali jej podle indiánského boha džungle. K úpatí vodopádu nevedou žádné cesty, ale v období sucha, mezi červnem a zářím, je možné dostat se k nim na člunu. Zbývající část roku není řeka bezpečně splavná, takže vodopády je možné vidět jen ze vzduchu, tedy tak, jak je poprvé spatřil americký pilot Jimmy Angel.

Hejtmani LK a ÚL v Horní Polici 4.8.2008

5. srpna 2008 v 11:40 Akce s fotoaparátem
V pondělí zavítali ve 14,30 hodin do Horní Police u příležitosti "Putování s autoveterány po hranicích kraje" dva hejtmani, kraje Libereckého Petr Skokan a kraje Ústeckého Jiří Šulc. Dále za Liberecký kraj zde byl statutární náměstek hejtmana Karel Dolejší, náměstek hejtmana Antonín Schäfer a členka zastupitelstva kraje a starostka Č.Lípy Hana Moudrá. Za Ústecký kraj člen rady kraje Antonín Terber a člen zastupitelstva kraje Václav Hoffmann. Nejprve se setkali u Obecního úřadu se starostkou a místním zastupitelstvem a poté navštívili místní kostel Navštívení Panny Marie, kde se setkali s arciděkanem Josefem Stejskalem a slečnou Marií s prohlídkou kostela.
.

Viktoriiny vodopády

4. srpna 2008 v 11:22 Přírodní divy světa
V místech, kde proud Zambezi směřující k jihovýchodu protíná nedohledné savany Zambie, nenasvědčuje její klidný tok tomu, že se nedaleko nachází největší africký vodopád. Asi 200 km nad vodopády protéká Zambezi, se svými 3 500 km čtvrtá nejdelší řeka Afriky, širokým mělkým korytem, v němž jsou roztroušeny malé ostrovy. První zprávu o tom, že se blíží velkolepá atrakce, poskytuje oblak tvořený kapičkami vody, který je možno někdy pozorovat i ze vzdálenosti 60 km, zejména při vysokých vodních stavech, tento jev provází mohutné burácení. Původní název vodopádů byl Shengwe (Kotel), avšak příslušníci domorodého kmene Kalolo-Lozi je nazývali Mosi-oa-Tunya, což znamená Hřmící dým. V místech, kde je koryto Zambezi nejširší se řítí její vody v čedičových skalách do hluboké propasti, která přetíná její tok. Tato propast vznikla v puklině podloží asi před 150 miliony let a vody řeky ji erozí zformovaly do dnešní podoby. Zdá se, jako by padající voda na dně propasti explodovala. Silné proudění vody vzduchu zachytává vodní tříšť tvořící chumáče mlhy a vynáší ji až do výšky 300 metrů. V nejširší části vodopády měří 1 700 metrů a jejich největší výška je 108 metrů. V období povodní, od března do května, protéká přes skalní práh více než 636 milionů litrů vody za minutu, což představuje úctyhodnou sílu. Její energie byla částečně spoutána roku 1938 vybudováním elektrárny.
Korunu vodopádu rozdělují skalnaté ostrůvky a výběžky na několik menších úseků, jimž vévodí burácející proud běsnící nad úžinou propasti Devil's Cataract (Ďáblův katarakt). Ostrov Catarakt Island odděluje Ďáblův katarakt (katarakt tj. stupňovitý vodopád) od 731 m široké části Main Falls (Hlavní vodopád), která je také rozdělena na několik částí. Nachází se zde také ostrov Namkabwa Island, stále ještě známý jako Livingstonův ostrov, a polokruhovitý vodopád Horseshoe Falls (Podkovový vodopád). Další výběžek pevné země odděluje Rainbow Falls (Duhový vodopád), jehož vody se řítí do nejhlubší části propasti. Na východním břehu řeky leží 101 metrů široký Eastern Cataract (Východní katarakt), který je v období sucha bez vody. Pod ním je ve stěně vodopádu prohlubeň s hlubokým kotlem, známá jako Armchairská deprese.
Pod vodopádem tvoří koryto řeky úzké hrdlo Boiling Point, široké pouhých 64 metrů a dlouhé 118 metrů, v němž se koncentruje obrovská síla vody v podobě obrovských vírů. Pod tímto místem Zambezi protéká v délce 72 km klikatou roklinou se strmými svahy, která tvoří Velký kaňon Zambezi. Nachází se v něm asi dvacet úseků s prudkým spádem. Po opuštění kaňonu řeka Zambezi vstupuje do středního úseku toku a vytváří hranici mezi Zambií na severu a Zimbabwe na jihu.

Vesuv

4. srpna 2008 v 10:43 Přírodní divy světa
Vesuv má výšku asi 1 280 metrů, ale ta se rok od roku mění. Jeho vrcholovou část tvoří rozlehlá kaldera o průměru více než 3 km. Na severní straně se nachází vrchol Monte Somma, který je zbytkem starého okraje kráteru. Od současného kráteru jej odděluje proláklina Atrio del Cavallo. Goethe popsal Vesuv jako "horu pekla vystupující z ráje", která se tyčí nad klidným Neapolským zálivem. Jeho nižší svahy pokrývají zahrady a vinice, ale jeho vrcholová část je pustá a nebezpečná. Erupce této stále aktivní sopky už zahubily tisíce lidí. Také v současnosti žijí trvale v jejím dosahu více než dva miliony lidí. Na úrodné sopečné půdě pod jeho úpatím se pěstuje množství rajčat druhu marzano, a vinná réva, z jejíž hroznů se vyrábí víno nazývané Lacrimae Christi (Kristovy slzy).
Historie výbuchů Vesuvu sahá až 12 000 let do minulosti, ale jeho nejvýznamnější erupce byla zaznamenána v roce 79, kdy byla zničena blízká města Pompeje a Herculaneum, která jsou dnes neocenitelným archeologickým dědictvím. Od té doby Vesuv vybuchl čtyřicetkrát, ačkoli vulkanologové se domnívají, že po výbuchu roku 1037 nastalo šest let období klidu. Velmi silná erupce byla zaznamenána i roku 1631, kdy zahynulo asi 3 000 lidí. Žhavá láva se valila dolů po svahu a zalila šest obcí, přičemž devět dalších pohltilo sopečné bahno. Vesuv ukázal svou ničivou sílu znovu roku 1906, kdy se jeho kráter rozšířil o 300 metrů. A poměrně nedávný výbuch byl zaznamenán v roce 1944, tehdy však nebyly oběti na životech. Vědci předpokládají, že je jen otázkou času, kdy se tato sopka opět probudí.

Velký kaňon

3. srpna 2008 v 10:22 Přírodní divy světa
Velký kaňon je 349 km dlouhý, 2 133 metrů hluboký a 200 metrů až 29 km široký. Vytvořila jej řeka Colorado, která vykrojila do zdvíhající se Coloradské plošiny hluboké údolí. Než byla v roce 1963 vybudována přehrada Glen Canyon Dam, přenášela řeka kaňonem denně asi 500 000 tun náplavů. V současnosti poklesla jejich hmotnost asi na 80 000 tun. Ve skalních stěnách kaňonu je ukryta historie stará dvě miliardy let, takže geologové mohou číst osudy tohoto území z vrstev pískovců, vápenců a břidlic. Každá vrstva hornin má vlastní barevný odstín : šedý, zelený, růžový, hnědý a světle fialový. Nejmladší formace hornin jsou staré 225 milionů let. Usazeniny kaňonu jsou bohaté na různé zkameněliny, od primitivních rostlin až po stromy, od mořských ulit až po zbytky dinosaurů.
Severní okraj kaňonu položený ve výšce 2 500 metrů pokrývají smrkovo-jedlové lesy, asi o 360 metrů výše rostou borovice a jalovce. Rostlinstvo okrajových částí kaňonu se výrazně liší od vegetace, která pokrývá její vnitrozemí. Na dně kaňonu se nachází pouštní krajina s letními teplotami až o 7 stupňů vyššími než na jeho okrajích. Pásmo vegetace lemující okraj kaňonu nabízí vhodné životní prostředí pro množství savců, k nimž patří rys, dikobraz, srnec a kojot. V pouštní oblasti žijí chřestýši a leguán obojkový. Kromě toho bylo v oblasti Velkého kaňonu zaregistrováno asi 200 druhů ptáků.
Z jižního okraje kaňonu vedou k jeho dnu dvě trasy. Bright Angel Trail se vine dole v délce 12,9 km od osady Grand Canyon Village, zatímco strmější South Kaibab Trail překonává vzdálenost 11,3 km od Yaki Point po visutý most přes řeku Colorado. Jen jedna trasa, North Kaibab, klesá dolů od severu. Je dlouhá 22 km a spojuje trasu South Kaibab s řekou. Okružní cesta po okraji kaňonu trvá fyzicky zdatným návštěvníkům šest až osm hodin.

Velký bariérový útes

3. srpna 2008 v 10:01 Přírodní divy světa
Rozlehlý podmořský svět Velkého bariérového útesu představuje mimořádně krásný labyrint útesů, písečných nánosů, skalnatých ostrovů a lagun, táhnoucí se v pásu dlouhém více než 2 000 km. Lemuje východní pobřeží Austrálie od Torresovy úžiny na severu po obratník Kozoroha. Leží na mělkém kontinentálním šelfu Queenslandu a zasahuje až 330 km do vod Tichého oceánu, do míst, kde šelf končí a oceán klesá do větších hloubek. Asi třetinu Velkého bariérového útesu zaujímají četné samostatné útesy, z nichž mnohé jsou široké jen několik metrů. Jiné zaujímají plochu více než 50 km2. Vyčnívají jen kousek nad mořskou hladinu, nebo zůstávají těsně pod jejím povrchem. Nad útesy ční malé písečné ostrovy z udusaného písku a korálových úlomků. Jsou pokryty vegetací, která vyrostla ze semen zanesených sem větrem nebo ptáky.
Koráli tvoří tisíce až stovky tisíc korálových polypů, drobných jednoduchých organismů, které dokážou z mořské vody získat uhličitan vápenatý a proměnit jej v pevnou vápencovou schránku. Když odumřou, vyrůstají na nich znovu a znovu další generace korálů, takže vznikají trvale rostoucí útvary s větvičkami, krajkovými vějíři a dalšími rozmanitými seskupeními. Schránky jsou obvykle bílé, ale existuje více než 300 druhů korálů, které útesům propůjčují jasně růžové, modré, fialové a žluté zbarvení. Vlny Tichého oceánu nepřetržitě buší do vnější části útesů. Ve vlhkém období, které trvá od listopadu do února, je bičují prudké lijáky. Příležitostné cyklony zdvíhají mohutné vlny, které jsou schopné odervat části útesů z mořského dna a odplavit i malé korálové ostrůvky. Velký bariérový útes však všem podobným nárazům odolává, neboť je živým celkem se schopností obnovy. Průzkumné vrty dokázaly, že korálové vrstvy mohou být silné až 500 m. Mohou však růst jen v mělké vodě, hluboké do 50 m, neboť to je vzdálenost, do níž ještě proniknou sluneční paprsky. Teplota vody nesmí po celý rok klesnout pod 20 stupňů. Pro svůj růst také potřebují dostatečně slanou vodu. Velký bariérový útes končí u Papuy-Nové Guineje, protože řeka Fly přivádí do Papujského zálivu množství sladké vody.
Stále se obnovující korálový svět je domovem mimořádně rozmanitého podmořského života, žijí zde pyskáči, láčkovci, barrakudy, ježovky, hvězdice, krabi, malé i větší různobarevné rybičky. Dohromady se zde vyskytuje více než 1 300 druhů ryb a více než 4 000 druhů měkkýšů, kteří dodávají útesu neobyčejnou barevnost. Nacházejí se zde také kapustňáci, gigantické manty obrovské, delfíni a velryby, které sem každou zimu připlouvají až z Antarktidy. Žraloci nikdy nepředstavovali v okolí útesu ohrožení. Pro člověka jsou mnohem nebezpečnější ropušnicovité ryby z rodu Cephalopholis, které leží na dně a jsou tak dobře zamaskované, že je není možné rozeznat od okolních skal, a perutýni ohniví s jedovatými ostny. V období od října do začátku února navštěvují zálivy mořské želvy, které zde kladou vajíčka, mláďata se z nich líhnou od poloviny ledna do dubna.
.

Velká příkopová propadlina

3. srpna 2008 v 9:16 Přírodní divy světa
Velká příkopová propadlina je obrovská puklina v zemské kůře. Je to jediný geologický jev na Zemi, který je možno snadno pozorovat i z Měsíce. Táhne se v délce 6 400 km. Začíná v Libanonu v jihozápadní Asii, prochází údolím Jordánu, Akabským zálivem a Rudým mořem, pak protíná Etiopii, Keňu, Tanzanii a končí v Mosambiku na jihovýchodě Afriky. Celkem dosahuje délky asi jedné šestiny zemského rovníku.
Vznikala v období, kdy horotvorné procesy rozčleňovaly prakontinent známý jako Gondwana na současné světadíly, které jsou dnes odděleny oceány. Sopečná činnost způsobila roztavení hornin v útrobách východní Afriky, takže zde části zemské kůry poklesly. Tato nestabilita způsobila sérii pohybů zemské kůry, v jejichž důsledku dno příkopové propadliny kleslo podél rovnoběžných linií. Tento proces začal pravděpodobně před 65 miliony let, ale nejvýznamnější fáze tohoto vrásnění proběhla asi před 11 miliony let. Na území celé propadliny se nachází 30 aktivních nebo částečně aktivních sopek. Mount Lengai (2 740 m) v severní Tanzanii vybuchla od roku 1880 dvanáctkrát. Ze sopky Nyamlagira na východě Demokratické republiky Kongo vytékají od roku 1986 lávové proudy.
Přes Keňu se do severovýchodní Tanzanie táhne pás jezer, začínající velmi pozoruhodným jezerem Turkana, které je 260 km dlouhé a téměř 39 km široké. Ve vodách jezera žijí tisíce krokodýlů, jejichž potravou je především velké množství ptáků. Nad jezerem Manyara v Tanzaniii, kde se vyhřívají hroši, ční skalní stěny údolí tři sta metrů nad vodní hladinou. Pestrý svět ptáků zde zastupují zejména pelikáni, čápi, kormoráni, orli jasnohlaví, husice egyptská. Důležitou oblastí výskytu divoké zvěře je rovněž Keňské jezero Naivasha, kde žije až 350 druhů ptáků. Na savanách příkopové propadliny žijí největší stáda velké zvěře v Africe. Rozlehlé savany národního parku Serengeti pokryl v minulosti sopečný popel pro růst stromů. Zdejší ohromná stáda tvoří kromě jiného milion pakoní, milion gazel, na 75 000 buvolů, 75 000 antilop, 9 000 žiraf a 5 000 slonů. K nejobdivuhodnějším zajímavostem patří každoroční putování obrovských stád za vhodnými pastvinami, které probíhá na počátku léta a znovu v listopadu.
Šířka příkopové propadliny se výrazně mění. V Keni je její údolí široké pouze 40 km, zatímco ve svém nejširším místě, v oblasti plošiny Kano, měří až 320 km. Pokrývají ji horké solné plošiny Danakilské pouště v Etiopii, tvořící severní ohraničení příkopové propadliny před jejím vstupem do vod Rudého moře. Na území Velké příkopové propadliny se nachází několik archeologických nalezišť, fosilní nálezy jsou staré tisíce let. V Oduvajské rokli nedaleko Serengeti se nacházejí archeologicky cenné fosilní vrstvy 40 km dlouhé a 100 m silné. Archeologové předpokládají, že právě z této oblasti pocházejí nejstarší předkové člověka. Pozůstatky zatím nejstaršího známého hominida byly nalezeny v etiopské Afarské proláklině a v lokalitě Laetoli na území Tanzanie.

Vatnajökull

2. srpna 2008 v 16:00 Přírodní divy světa
Z geologického hlediska je Island mladým územím, vyvrásnil se z mořského dna asi před 50 miliony let během intenzivní aktivity. Středoatlanského hřbetu, který je pásmem vulkanických masivů ponořených většinou pod mořskou hladinou. Vyplnil protáhlou puklinu v zemské kůře vytvořenou vzdalováním severoamerické a evropské pevninské desky. Island roste a mění se v důsledku neustálých pohybů v jeho podloží. Na ostrově se nachází asi 200 sopek a v průměru každých pět let zde doje k sopečné erupci. Sopečné masivy vyhloubily, zjizvily a zvrásnily neúrodnou krajinu krátery, kusy lávy různých tvarů a množstvím proudu šedého čediče. Island je zemí ohromných kontrastů. Podnebí s extrémními teplotami přispívá k rychlé alumulaci sněhu a ledu. Jedna jedenáctina rozlohy ostrova je pokryta trvale ledovcem.
Nejrozlehlejší částí ledové přikrývky Islandu je Vatnajökull, který pokrývá území o rozloze 8 420 km2 s mnoha štíty, krátery, ledovcovými splazy a jezery. Jeho led je silný v průměru 420 metrů, ale na některých místech tvoří vrstvu ledu silnou více než tisíc metrů. Na východě led pokrývá čedičové formace, které vznikly během sopečných erupcí asi před milionem let. Na západě se rozkládají mladé lávové proudy, z nichž některé pokrývá led. Nad ledovcový pancíř Vatnajökull se nejvýše zdvíhají horské štíty a nacházejí se tu kaldery. Nejznámější z nich je Grimsvötn, v níž se nachází 488 m hluboké horské jezero nazývané "Odinova voda". Jezero pokrývá 200 m silná vrstva ledu, ale jeho spodní část působením tepla postupně tají, takže objem vody v jezeře kolísá. Někdy může voda vystoupit tak vysoko, že zlomí ledovou pokrývku a obrovský příval, nazvaný jökullhlaup, s množstvím vody, bahna a kamenů smete všechno, co mu stojí v cestě. Ledovcové přívaly se obvykle vyskytovaly každých deset let, ale nyní, když se podnebí otepluje a ledovce zmenšují, prolomí voda ledovou bariéru už každých pět let.
V jižní části Vatnajökullu je kaldera sopky Öraefa. Jeden z jejích ostrých štítů je nejvyšší horou ostrova (2 120 m). Pod sopkou se stále nachází jádro žhavého magmatu, které může jednoho dne způsobit erupci. Naposledy byla tato sopka aktivní roku 1727, ale největší škody způsobil její výbuch roku 1362, kdy své okolí zasypal silnou vrstvou bahna, škváry a popela, a zničil přitom všechny stavby a vegetaci. Tato erupce se stala součástí islandského folkloru. Podle pověsti ji přežil jen jediný farmář jménem Hallur, který se ukryl v jeskyni. V pobřežním pásmu ledovce, které se nazývá Öraefasveit (Neobydlená pustina) se nachází několik farem, ale není zde žádný přístav. Před výstavbou silnice kolem ostrova byla tato jeho část úplně izolovaná od ostatního území.