Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Září 2008

El Dorado

13. září 2008 v 9:13 Ztracené země světa
Mocná mystičnost zlata měla původně hodně společného s jeho barvou. Egypťané je spojovali se sluncem a podstatou života. Na místě, kde bylo kdysi Zlaté pobřeží, v dnešní Ghaně v západní Africe, ztělesňoval Zlatý stolec ašantského krále duši národa a špetka zlata zastrčená za bederní pás neboštíka byla jeho průvodkou světem duchů. Zlato bylo největším pokladem, který střežili v království starověkého severu draci a který se v říši Kněze Jana sbíral po hrstech. Byla to látka, která lákala Alexandra Velikého do Persie, sváděla Portugalce, aby se "plavili mimo mapy", přivedla Španěly do Nového světa a spustila pátrání, jež trvalo staletí a stálo stovky životů, hledání legendárního zlatého království, Eldorada.
Po roce 1492 kdy Kolumbus poprvé překročil Atlantik, zahájili Španělé dobývání Nového světa. Za pouhých 50 let podlehli Aztékové z Mexika a peruánští Inkové nenasytnému hladu conquistadorů po zlatě. Ve vysokých kolumbijských Andách byly pořádány výpravy do vnitrozemí, aby vylupovaly hroby indiánů Sinuů, a v roce 1539 vkročili Evropané poprvé na území národa Muisků a založili město Bogotu. Mezi Muisky se Španělé poprvé doslechli o slavnosti, která se pořádala kousek na sever od Bogoty, u jezera Guatavita, kde dosud byli naživu indiáni, kteří viděli poslední z těchto slavností k uznání nevého krále. Jeden španělský kronikář zaznamenal v roce 1636 toto očité svědectví : "První cesta, kterou musel podniknout, byla k velkému jezeru Guatavita, aby tu obětoval démonu, jehož uctívali jako svého boha a pána. Při obřadu, který se konal u jezera, postavili z rákosí vor, zkrášlili jej a vyzdobili těmi nejpřitažlivějšími věcmi, jaké měli. Na vor postavili čtyři zapálené koše na žhavé uhlí, ve kterých spálili hodně moque, což je kadidlo těchto domorodců, a také pryskyřici a mnoho dalších parfémů. Jezero bylo veliké a hluboké, takže na něm mohla plout loď s vysokými boky, plně naložená velkým množstvím mužů i žen oděných do jemných per, zlatého brnění a korun...Tehdy svlékli dědice donaha a pomazali ho lepkavou hlínou, na kterou nanesli zlatý prach, takže byl tímto kovem úplně pokryt. Položili ho na vor, na němž zůstal zcela bez hnutí, a k nohám mu navršili velkou hromadu zlata a smaragdů, aby je obětoval svému bohu. Na voru jeli s ním čtyři hlavní poddaní náčelníci, pokrytí pery, korunami, náramky, přívěsky a náušnicemi, všechno ze zlata. Také oni byli nazí a každý si vezl své obětiny. Když vor opustil břeh, začali hrát na trubky, flétny a jiné hudební nástroje a zpívat, až se otřásaly hory a údolí, a když vor dorazil do středu jezera, zvedli prapor na znamení ticha. Pozlacený indián pak přinesl svou oběť a celou hromadu zlata hodil doprostřed jezera a náčelníci, kteří ho doprovázeli, udělali totéž. Tímto obřadem byl nový král přijat a uznán za pána a vládce".
Obřad Zlatého muže byl počátkem legendy. Conquistadoři, i když se jim podařilo oloupit Muisky a jejich sousedy o mnoho zlata, byli přesvědčeni, že to nejlepší teprve přijde. Byl to obrovský poklad, o němž si mysleli, že spočívá na dně jezera Guatavita. První pokus o vypuštění jezera byl podniknut v roce 1545, ale nejvážnější z raných pokusů provedl Antonio de Sepulveda, kupec z Bogoty, který zahájil vysoušecí operace v 80 letech 16.století. S pomocí 8000 indiánských dělníků vysekal do okraje jezera hluboký zářez, jež je viditelný dodnes, kterým voda vytekla, a hladina jezera klesla o 20 metrů, než se zářez zhroutil a zabil mnoho indiánů. Projekt byl pak opuštěn, i když se něco zlata našlo. Podíl poslaný do Španělska králi Filipovi II. zahrnoval zlatý hrudní pancíř, hůl pokrytou zlatými destičkami a smaragd velikosti slepičího vejce.
Pátrání po bohatství přesahujícím sny lakomce se neomezilo nadlouho jen na břehy jezera Guatavita. Už za časů conquistadorů se jako lesní požár šířily pověsti o Zlatém muži a jeho mystické městě jménem Manoa, kde jsou i hrnce na vaření z ryzího zlata. Badatelé a dobrodruzi, kteří věřili, že se město nachází v neproniknutelných pralesích amazonského údolí, mizeli rok za rokem v džungli a mnoho se jich už nikdy nevrátilo. Jedním z dobrodruhů, kteří se vrátili, byl Sir Walter Raleigh. Pátral po Manoi a jejím zlatu pro anglickou královnu Alžbětu I. v lesích Guyany v roce 1595. Jeho záměrem bylo spolčit se s obyvateli města, jakmile je najde, a spolu s nimi porazit Španěly. Ale výprava nebyla úspěšná. Neúspěch druhé výpravy v letech 1617-18 se pak stala záminkou pro jeho popravu.
Když Zlatý muž vybledl v paměti, lidé se domnívali, že jeho jméno je názvem města, kde na ně čekají nepředstavitelné poklady - Eldorada, skrytého v Andách nebo v amazonských džunglích. Po další dvě století je hledali a svým způsobem i nacházeli, i když ne tak, jak si to představovali conquistadoři. Neboť právě v honbě za svým snem o bájné zlaté oblasti otevřeli raní badatelé a prospektoři utajené srdce Jižní Ameriky.

Šangri-la

13. září 2008 v 8:22 Ztracené země světa
Přilepena ke svahu Karakalu, nejkrásnější hory na zemi, kdesi "daleko za západním hřebenem Himaláje", tvoří lamaserie společně s laiky v úrodném údolí pod ní rajskou komunitu. Obyvatelé žijí v míru a souladu a řídí se zásadami umírněnosti. Jeden z budoucích lamů říká : "Vládneme s umírněnou přísností a na oplátku se spokojujeme s umírněnou poslušností". Později vysvětluje hlavní lama, jak tato benevolentní autokracie funguje : "Nemáme nic strnulého, žádná nesmlouvavá pravidla. Jednáme, jak považujeme za vhodné, poněkud vedeni příkladem minulosti, ale ještě víc svou současnou moudrostí a svým jasnozřením budoucna". Ideální komunita někde v Asii, izolovaná od zkaženosti civilizace, upoutala obrazotvornost 20.století, také díky dobrodružném románu od Jamese Hiltona "Ztracený obzor".
Tato tajná obec lamů, žijící za normálním prostorem a schopná předvídat budoucnost, je zasvěcena záchraně civilizace před barbarstvím, o němž předpovídají, že zachvátí svět tam venku. Ztracený obzor se svým skrytým klášterem a bolestným milostným příběhem uchvátil západní fantazii a Šangri-la se stalo vedle Atlantidy, Lyonesse a Eldorada součástí lidové mytologie jako aspirace, svět snů, často hledaný, ale zřídka nacházený. Ztracený obzor možná není čirým výmyslem. Může být založen na tradicích o skrytém ráji, už odedávna běžných na Dálném východě. Rané buddhistické spisy jej nazývají Čang Šambala a popisují jej jako zdroj prastaré moudrosti. Víra v něj byla kdysi široce rozšířena - v Číně měly hory Kchung-lun pověst, že obsahují údolí, kde žijí v dokonalé harmonii nesmrtelní, zatímco v indické tradici existovalo místo zvané Kalápa severně od Himaláje, kde žijí dokonalí lidé. V Rusku se říkalo, že kdyby člověk sledoval cestu tatarských hord až zpátky do Mongolska, nalezl by Bělovodje, kde žijí stranou svatí muži v Zemi bílých vod. O Šambale, nyní jiném názvu pro Šangri-la, tvrdily pověsti, že leží v Tibetu nebo severně od něho, kde zdánlivě neproniknutelné hory obklopují posvátná údolí, jež jsou úrodná i svěže zelená. Otázkou je, zda tento skrytý ráj opravdu existoval nebo byla jeho realita zcela duchovní.
Dokud ji v roce 1950 neobsadili Číňané, mohla si vysoká tibetská náhorní plošina činit nároky na to, že je nejodlehlejším místem na světě. Tato okolnost napomáhala k vytváření vysoce duchovní společnosti, které vládl ze své klášterní citadely v Lhase dalajlama. Zejména po uzavření Lhasy, která se stala v 19.století pro Evropany zakázaným městem, živil Tibet mezi Zápaďany ovzduší víry, v němž byli ochotni akceptovat i zázraky. Buddhistickým lamům čili mnichům a mystikům byli přisuzovány neobyčejné schopnosti. Jednou z nejdramatičtější byl lung-gom, výcvik, který umožňoval adeptům překonat zemskou přitažlivost a snížit svou tělesnou váhu, takže se mohli pohybovat ohromující rychlostí. V rané části našeho století strávila britská cestovatelka Alexandra David-Neelová v Tibetu 14 let a pozorovala jednoho z těchto běžců, která později napsala : "Viděla jsem jeho dokonale klidný, nevzrušený obličej a doširoka otevřené oči s pohledem upřeným na jakýsi neviditelný vzdálený předmět, umístěný kdesi vysoko ve vzduchu. Muž neběžel. Zdálo se, že se zvedá ze země a postupuje kupředu skoky...Jeho kroky měly pravidelnost kyvadla". David-Neelová byla teozofka a je možné, že její popisy tibetských lamů byly zabarveny její touhou věřit. Ale předpokládáme-li, že byla nestraným pozorovatelem, měli bychom hledat Šambalu v Tibetu a kolem něho, její "mystičtí mistři" odpovídají popisu obyvatel této utopie.
Cestovatel Nikolaj Roerich, ruský rodák a další člen Teozofické společnosti, zaznamenal ve své Šambale (1930) několik svých návštěv Tibetu. V roce 1928 se zaptal jednoho lamy, zda je Šambala skutečným místem, dostal odpověď : "Je to mocné nebeské panství. Nemá nic společného s naší zemí...". Zdá se, že Roerich, který o sobě věřil, že je sám pod ochranou Šambaly, se přesvědčil, že to byla vytáčka, a že lamovy další poznámky naznačovaly skutečné místo. Také buddhistická tradice o podzemním ráji známém jako Agarta byla uvedena ve spojitost se Šambalou. Roerich, který mu říkal Agharti, o něm slyšel na své výpravě do Altajského pohoří, Mongolska a Tibetu v roce 1924. Jeden lama mu řekl, že Šambala je veliké město v srdci Agharti, kde vládne král světa. Roerich nabyl přesvědčení, že Agharti je podzemními tunely spojeno se všemi národy na světě. Edward Bulwer Lytton, autor Posledních dnů Pompejí, vyjádřil některé z těchto myšlenek ve svém románu Přicházející pokolení (1871). Popisuje svět pod zemskou kůrou, kde žije nadřazená rasa, Vril-jové. Procvičováním vril- psychokynetické energie, vyvinutější u dominantního ženského pohlaví - plánují dobytí "horního světa".
Představa této vyšší rasy a jejich mystické síly vril se projevila jako velice atraktivní jak pro okultisty, tak pro nacisty. Hitler prý věřil v sílu vril a v to, že v podzemí žije rasa nadlidí. Vyslal prý výpravy, aby pátraly v německých, švýcarských a italských dolech po vchodu do jejich království. Od vznešeně klidného Šangri-la po poněkud zlověstné asociace Agharti je ironií, že titíž barbaři, které předpovídal ve Ztraceném obzoru nejvyšší lama, by měli usilovat o příslušnost k legendě o posvátné utopii, jak spolu bok po boku soupeří síly dobra a zla i na těch nejuctívanějších místech na světě.
Přesné umístění Šangri-ly nenajdeme na žádné mapě, ale příběhy a legendy o ní ukazují na Asii severně od Indie. Snad ji lze nalézt na tibetské straně Himaláje, nebo mezi horami Kchun-lun v západní Číně, nebo v Altajském pohoří v Mongolsku. Ať už leží kdekoli, poutníci budou potřebovat něco víc než jen mapu, aby je tam zavedla - musí na to být připraveni duchovně.

Lemurie

10. září 2008 v 11:17 Ztracené země světa
Z vyhlídkového vozu vyhlédl jeden reportér a spatřil na kalifornské hoře Mount Shasta jakási podivná červená a zelená světla. Zeptal se na ně průvodčího a ten mu řekl, že to tam "pořádají oslavy Lamuřani". Tak psal Edward Lanser v článku uveřejněném v Los Angeles Timer Star 22.května 1932. V naději na další příběh cestoval Lanser k Mount Shastě, kde se v městečku Weed setkal s dalšími lidmi, kteří viděli světla. Slyšel také hovořit o "mystické vesnici" na svazích hory, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil. Vesnici prý pozoroval s pomocí silného dalekohledu také významný vědec a profesor Edgard Lucin Larkin.
Lemuřané byli "vysocí, bosí, vznešeně vyhlížející lidé s vlasy nakrátko zastřiženými, oblečeni do sněhobílých rouch". Slavnosti se světly pořádali na památku svého ztraceného domova Lemurie. Žili neodhaleni v Severní Americe už mnoho tisíc let a používali "svaté síly tibetských mistrů", která jim umožňovala splývat s okolím a libovolně mizet. Jejich vesnici chránila před vetřelci z vnějšího světa neviditelná bariéra.
Ztropil si někdo z Lansera žert nebo to byl snad jeho vlastní výmysl? Ti, kdo později pátrali na Mount Shastě po Lemuřanech, po nich žádné stopy nenašli, a profesor Larkin byl ve skutečnosti okultista, který vedl observatoř Mount Lowe jako turistickou atrakci. Zemřel roku 1924 a nemohl tudíž Lanserova tvrzení podepřít. Lanserovu kolonii na Mount Shastě inspiroval nepochybně Návštěvník dvou planet, okultní román, který vydal roku 1894 Tibeťan Phylos alias Frederick Spencer Oliver. V této knize je Mount Shasta útočištěm obce mudrců, založené, aby dochovala prastarou moudrost.
Dílo přírodovědce Charlese Darwina "O původu druhů" z roku 1859 postavilo vědce před dilema. Jestliže se podobné druhy vyvinuly ze společného předka na jednom místě, jak mají vysvětlit takové tvory, jako je lemur, který žije hlavně na ostrově Madagaskaru, a tu a tam v blízké Africe, ale jinak se vyskytuje jenom v Indii a na malajském souostroví? Tutéž otázku kladly i jiné druhy fauny a fléory. Jak překročily Indický oceán? Zřejmou odpovědí byl zemský most. Geologové obohatili debatu poukazem na podobnost mezi určitými horninami a zkamenělinami ve střední Indii a jižní Africe - a zrodil se nový světadíl spojující Afriku a Indií, o němž se předpokládalo, že existoval v dobách, kdy se vyvíjeli lemuři. Anglický zoolog Philip Sclater navrhl pro tento kontinent jméno Lemuria. Darwinova vývojová teorie znamená, že se lidští tvorové vyvinuli z lidoopů, ale nenašly se žádné fosilie, které by toto spojení dokazovalo. Německý přírodovědec Ernst Haeckel sáhl po Lemurii jako možné kolébce lidstva a zkameněliny, které by to mohly dokázat, se potopily se světadílem do moře. Ovšem dnešní vědecký obraz světa nepotřebuje žádnou Lemurii, protože k vysvětlení disribuce lemurů a shod mezi geologickými vrstvami v Africe a Indii se používá jiných teorií, jako je posun kontinentů. I kdyby byla Lemurie existovala, byla by se potopila milionů let předtím, než se vyvinuli primitivní lidé. nicméně byla představa o ztracené zemi pro mnoho okultistů neodolatelná a v jejich kosmu zaujala vedle Atlantidy své místo i Lemurie.

Lyonesse

10. září 2008 v 10:50 Ztracené země světa
Ztracených zemí na pobřeží Británie a Francie je hodně. Nejslavnější z nich, Lyonesse, prý kdysi spojovala Land's End (Konec země) a St. Michael's Mount v Cornwallu s ostrovy Scilly. Vypráví se, že v zálivu Douarnenez u Bretaně leží potopené město Ker-Is, které mohlo být kdysi spojené s Mont St. Michel. Legendy vypráví také o okrese zvaném Bottom Cantred u západního pobřeží Walesu. Tato země šestnácti velkých měst mezi ostrovem Bardsey a ústím řeky Teifi byla chráněna ze strany moře hrázemi, které je prý zřetelně vidět pod vodami Cardiganského zálivu.
Velká potopa se objevuje v tradicích mnoha národů v různých částech světa - v Asii, Austrálii a Pacifiku právě tak jako v Americe. Na západě je nejznámější "Noemova potopa" z knihy Genesis, příběh odvozený ze starověké Mezopotámie. Afrika nemá kupodivu žádnou legendu o potopě světa. A neměla ji také, jak věří folkloristé, západní Evropa, dokud sem nedorazil mezopotámský mýtus v podobě řecké legendy o Deukaliónovi a Pyrrze a jako Noemův biblický příběh. Evropa mohla místo toho legendu o lokálnější potopě, kterou nezpůsobil déšť, nýbrž zásah moře, snad po poklesu půdy. Několik takových příběhů se dochovalo ze středověku a z pozdější doby, zejména podél pobřeží Británie a francouzské Bretaně. Nejslavnější z těchto "ztracených zemí" je nepochybně Lyonesse, která se stala součástí legendy o Artušovi.
Nejranější písemnou zprávu o ztracené zemi u pobřeží Cornwallu najdeme v Itineráři Williama z Worcesteru z 15.století. Zmiňuje se o "lesích a polích a 140 farních kostelích, jež jsou všechny nyní potopeny mezi Mountem a ostrovy Scilly", nedává však utonuté zemi řádné jméno. Cornwallský starožitník Richard Carew byl asi prvním, kdo ztotožnil tuto ztracenou zemi s Lyonesse z artušovské legendy. Jeho zpráva o tom se objevila v díle Williama Camdena "Britannia" a později v jeho vlastním Přehledu Cornwallu (1602). Napsal : "A celé vetřelecké moře ukořistnilo celou zemi Lyonesse spolu s rozličnými jinými kusy nemalého rozsahu, a že taková Lyonesse tu vzkutku byla, o tom zůstaly dosud důkazy. Prostor mezi Koncem světa a ostrovy Scilly, jehož jest asi 30 mil, podržel do dnešního dne ono jméno v cornwallském jazyce, Lethosow, a má nepřetržitou hloubku 40-60 sáhů, což je ve vlastním panství moře věc nikoli obvyklá".
Kromě toho leží v půli cesty mezi Koncem země a ostrovy Scilly skupina skal zvaná Sedm kamenů, ohraničující známou oblast v cornwallštině jako Tregva (obydlí). Rybáři hlásili, že tu vylovili kusy dveří a oken. Příběh o Lethosowu, vyprávěný v Carewově době, zněl tak, že když se přihnalo moře a zatopilo kraj, unikl muž jménem Trevilian, který cválal na bílém koni těsně před vlnami. To bylo všeobecně považováno za původ erbu Trevelyanů, koně vystupujícího z moře. V artušovské romanci je Lyonesse jméno domova hrdiny Tristana, synovce krále Marka a milence Markovy ženy Iseult (Izoldy). Protože Mark byl králem Cornwallu, usoudil Carew nebo jiný autor, že cornwallská ztracená země a Lyonesse jsou jedno a totéž. Ale mediovelisté věří, že je to omyl a že Lyonesse je zkomolenina staršího názvu Tristanovy země. Ten zněl Loenois, to jest Lothian ve Skotsku. Tato lokalizace je ve shodě se skutečností, že Tristanovo vlastní jméno patřilo jedomu piktskému knížeti z 8.století. Jakmile byla cornwallská ztracená země ztotožněna s Lyonesse, začala se vyhřívat na výsluní artušovské legendy. Lord Tennyson tam umístil Artušovský dvůr Camelot a mystici očekávali, že uvidí, jak Lyonesse vystupuje opět z vln, nebo že ji spatří u Konce země ve vizi.
Stejně jako Atlantida se stala Lyonesse působivým symbolem vyjadřujícím stesk po zlatém věku, který zanikl, a po cornwallské minulosti slavnější než přítomnost. Cornwallský historik William Borlase, píšící v roce 1753, poukázal jako na náznak ztracené země na řadfu kamenů, které vybíhají na pobřeží Samson Flats na ostrovech Scilly. Protože vypadají jako zídky mezi poli, byly považovány za dílo lidských rukou a ve dvacátých letech se objevila teorie, že to byly skutečně starodávné hranice polí popstevné v době bronzové. Oceánografové však dnes říkají, že aby moře zaplavilo to, co bylo kdysi obdělávanou půdou, musela by za poslední tři tisíce let stoupat hladina oceánu o více než 3,7 metru. Přijatelnější je teorie, že zdi byly pastmi na ryby, jež se vždy za nejvyššího přílivu zavíraly. Nejsou však jediným náznakem, že tu moře připravilo zemi o půdu. Na pobřeží ostrovů St. Martin, Little Arthur a Tean jsou částečně potopené kruhy chat a cesty, o nichž se předpokládá, že je zalilo moře v římské době. Ale k poklesu půdy ve velkém měřítku jako v tomto případě docházelo kolem pobřeží Británie v době železné jen velmi zvolna. Ponoření muselo být postupné a neustálé a nebyla to jediná traumatizující událost, jejímž svědkem by mohl být člověk, který si ji zapamatoval.
Příběh o Lethosowu/Lyonesse má svůj protějšek v Bretani, kde leží pod zálivem Douarnenez potopeno veliké město Ker-Is. Potopě unikl jen král Gradlon, který stejně jako Tristan cválal na bílém koni před záplavou. Oba příběhy jsou spojeny s hrdiny ze 6.století a oba patří ke keltskému světu. I když neexistují žádné důkazy o nějaké velké potopě v keltské oblasti oné doby, mohlo jít docela dobře o lokální pohromu způsobenou výjimečně vysokým příbojem podobným tomu, který zažilo východní pobřeží Anglie v roce 1953. Je možné, že když mniši z opatství v Mont St. Michel v Bretani založili v Cornwallu dceřinský dům, přinesli s sebou příběh o potopě. Ať už historka začala kdekoli, lze uvěřit, že kdysi došlo k potopě, která nabývala v průběhu vyprávění na rozměrech : ztracená vesnice se proměnila v město a z města se časem stalo království. Lidé zapomněli, kde k tomu došlo, a zasadili příběh tam, kde byly důkazy v podobě ponořených staveb, což bylo v "době příběhů" a nejlepším zasazením bylo v keltském heroickém věku Artuše, Gradlona a Tristana.

Atlantida

7. září 2008 v 10:55 Ztracené země světa
Mezi nejslavnější filozofy všech dob byl Platón ( asi 427-347 př.n.l. ) jedním ze starověkých Řeků, kteří položili základy nynějšího západního myšlení. Byl také prvním člověkem, který sepsal příběh
o zmizení Atlantidy. Ve svých dvou dialozích, Timaiovi a Kritiovi, vypráví tento příběh : "Atlantida byla velký ostrov, větší než Malá Asie a Libye dohromady, a ležela za Herkulovými sloupy (Gibraltarskou úžinou). Za Atlantidou se zase rozkládalo souostroví menších ostrůvků. Asi 9000 let před Solónem (který žil asi v letech 640-559 př. Kr.) byla Atlantida mocným královstvím s vysokou kulturou a ideálná politickou ústavou a ovládala Středozemní moře. Když se stala agresivní a imperialistickou, hněv bohů ji zničil - zaplavilo ji moře".
Platónův příběh vyznívá v tom smyslu, že pocházel od Kritia, který jej slyšel, když mu bylo deset, od svého děda a ten jej měl zase od svého otce. A Kritiovu prapradědečkovi jej vyprávěl Solón, který se jej dozvěděl v Egyptě od saiských kněží. Platón, filozof a ne vypravěč příběhů, sepsal vyslechnutou zprávu s moralistickým záměrem, ne pouze pro sám příběh. Když si odmyslíme Platónovy přídavky, např. jeho "atlantské" instituce byly často modelovány podle perských, zůstává jeko jádro příběhu rozlehlý ostrov se vzkvétající kulturou, který se potopil beze stopy s výjimkou nesplavných mělčin kdesi v Atlantiku. Ale žádný autor před Platónem se o tomto ostrově nezmiňuje, dokonce ani řecký historik Hérodotos (asi 484-420 př. Kr.), který se vyptával kněží v Sais a jistě by o něm psal, kdyby kněží o tom hovořili.
Není-li zpráva o Atlantidě skutečností, není ani pouhou bajkou, alespoň ne Platónovou, protože podobný příběh byl znám v Egyptě už v době Střední říše (2000-1750 př. Kr.). Papyrus, uložený nyní v Petrohradě, vypráví příběh o ztroskotaném cestovateli, Egypťanovi, který se plavil do faraonových dolů, když jeho loď zasáhla obrovská vlna a rozbila ji na kusy. Všichni na palubě utonuli, jediný cestovatel se chytil kusu dřeva a byl vymrštěn na neznámý ostrov. Žil tu zlatý drak, který ho odnesl do svého doupěte, ale neublížil mu. Drak mu řekl, že ostrov, země všeho, po čem srdce touží, a oplývající bohatstvím, byl dříve domovem šťastných draků, z nichž přežil jedině on. Ostatní spálila na popel hvězda, která sem za jeho nepřítomnosti spadla z nebe. Drak prorokoval, že cestovatele brzy zachrání egyptská loď, ale pravil : "Už nikdy tento ostrov nespatříš, protože bude pohlcen vodami". Příběh o šťastném a vzkvétajícím ostrově později potopeném byl zřejmě dobře znám v Egyptě a také jinde, objevuje se např. v indické Mahábháratě. Může to být dokonce jeden ze základních mýtů sdílených různými národy. To ale neznamená, že Atlantida nikdy neexistovala, legendy jsou často směsí mýtů, předpokladů a výmyslů založenou na tvrdém jádru faktů. Mnoho z těch, kdo pátrají po Atlantidě, dospělo k přesvědčení, že toto jádro nalezli na řeckém ostrově Théře.
V roce 1967 začal řecký archeolog S. Marinatos provádět vykopávky na sopečném ostrůvku Santorini v Egejském moři. Nalezl střed velkého města, kde měly některé domy ještě dvě či tři podlaží a místnosti vyzdobené freskami s výjevy z každodenního života. Byly objeveny zbytky nábytku i kvalitní hrnčířské nářadí a kosti zvířat, ale žádné lidské pozůstatky a šperky. Archeologové rozhodli, že Théra, jak bylo kdysi známo Santorini, byla obchodním centrem mínójské kultury. Nebyla, jak se původně myslelo, kolonií, která v první polovině druhého tisíciletí př. Kr. ovládala Egejské moře. Théra měla vlastní, nezávislou vyvinutou kulturu sahající zpět do roku 2500 př. Kr. Velká sopečná erupce zničila Théru kolem roku 1520 př. Kr., bylo vypočítáno, že výbuch čtyřnásobně silnější než u sopky Krakatoa, mezi Sumatrou a Jávou v roce 1883, jejíž erupce bylo slyšet až v Austrálii. Thérský vulkán vyvrhl dost popela, aby pokryl část ostrova třicetimetrovou vrstvou a zcela pohřbil hlavní město, dodnes je popel místy navršen do výše 4 m. Asi o 40 let později se zhroutil kužel sopky, a způsobil, že se moře nahrnulo dovnitř a vytvořilo nynější ostrý oblouk Théry. Je domněnka, že obrovské příbojové vlny nadělaly takovou zkázu, že skoro přes noc zničily krétskou kulturu.
Ale je také možné, že sídlem ztracené kultury byla sama Kréta. Styky Kréty s Egyptem byly náhle přerušeny v tutéž dobu, kdy se potopila Théra. Egyptská tradice mohla spojit to, co věděla o zničení Théry, s náhlým a definitivním přerušením kontaktů s krétskou kulturou, aby vysvětlila zmizení této "světové mocnosti".
Umístění Atlantidy v Atlantiku za Herkulovými sloupy, i když je vábné kvůli jménu, lze ospavedlnit obtížněji. Je možné, že po fénickém obeplutí Afriky (kolem roku 600 př. Kr.), které dalo lidem představu o tom, jak obrovský je Atlantský oceán, se některý vypravěč při rozpracovávání legendy o Atlantidě rozhodl spojit "kdysi dávno" s "kdesi daleko". Středověcí autoři, kteří převzali příběh prostřednictvím arabských geografů, věřili, že Atlantida byla reálným místem, tuto víru podněcoval rozšířený mýtus o ostrovním ráji na západě. Šťasné ostrovy, Ostrov sedmi měst, Ostrov svatého Brendana, všechny byly ve 14. a 15.století zaznamenávány na mapy a byly cílem objevných plaveb. Mnoho starých map je právě tak odrazem fantazie kartografa jako správných záznamů vzdálených míst. Americký historik Charles Hapgood, který se zajímal v šedesátých letech o středověké navigační mapy, našel v Kongresové knihovně mapu datovanou 1531, která ukazovala antarktické pobřeží bez ledu. Pokud je známo, oceánské mořeplavectví začalo teprve kolem roku 2000 př. Kr., ale vědecké důkazy svědčí o tom, že Antarktida je zamrzlá už asi 6000 let. Hapgood srovnával středověké mapy jako portolany a sebral dostatek důkazů pro tvrzení, že tisíce let před Egypťany existovala velká námořní kultura. Tato kultura, jak tvrdí Hapgood ve svých Mapách středověkých mořských králů, byla tak naprosto zničena, že po ní zůstaly stěží nějaké stopy kromě roztroušených kousků mořeplaveckých vědomostí předávaných cestou generací map.
Americký psychotronik a léčitel Edgar Cayce (1877-1945) prorokoval, že Atlantida začne brzy opět stoupat. V červnu 1940 předpověděl : "Mezi prvními částmi Atlantidy se vynoří Poseidia. Očekávejte to v osm nebo devětašedesátém, to není daleko". Dokonce specifikoval umístění - na Bahamách. Neobyčejnou shodou okolností vyfotografovali piloti letadel v roce 1968 nedaleko pobřeží Severní Bimini v Bahamách cosi, co se jevilo jako budovy. Podmořský průzkum odhalil kamenné formace připomínající veliké dlážděné silnice na dně moře a byly učiněny i zmínky o kyklopských zdech, pyramidách a kamenných kruzích. V Sargasovém moři na druhé straně se už dávno věřilo, že jsou to "nesplavné mělčiny", jež tu zanechala Platónova potopená Atlantida. Ale ponořené cesty a zdi byly po staletí uváděny jako důkaz pravdivosti legend o "potopeném městě" i podél evropského pobřeží Atlantského oceánu. Fakticky všechno, co připomíná stavby vyrobené člověkem, bude dříve či později spojeno s představou potopeného města. Mohutný vliv Platónovy Atlantidy má s tím mnoho co do činění. A pokud jde o samotnou Atlantidu, pátrání pokračuje.