Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Lyonesse

10. září 2008 v 10:50 |  Ztracené země světa
Ztracených zemí na pobřeží Británie a Francie je hodně. Nejslavnější z nich, Lyonesse, prý kdysi spojovala Land's End (Konec země) a St. Michael's Mount v Cornwallu s ostrovy Scilly. Vypráví se, že v zálivu Douarnenez u Bretaně leží potopené město Ker-Is, které mohlo být kdysi spojené s Mont St. Michel. Legendy vypráví také o okrese zvaném Bottom Cantred u západního pobřeží Walesu. Tato země šestnácti velkých měst mezi ostrovem Bardsey a ústím řeky Teifi byla chráněna ze strany moře hrázemi, které je prý zřetelně vidět pod vodami Cardiganského zálivu.
Velká potopa se objevuje v tradicích mnoha národů v různých částech světa - v Asii, Austrálii a Pacifiku právě tak jako v Americe. Na západě je nejznámější "Noemova potopa" z knihy Genesis, příběh odvozený ze starověké Mezopotámie. Afrika nemá kupodivu žádnou legendu o potopě světa. A neměla ji také, jak věří folkloristé, západní Evropa, dokud sem nedorazil mezopotámský mýtus v podobě řecké legendy o Deukaliónovi a Pyrrze a jako Noemův biblický příběh. Evropa mohla místo toho legendu o lokálnější potopě, kterou nezpůsobil déšť, nýbrž zásah moře, snad po poklesu půdy. Několik takových příběhů se dochovalo ze středověku a z pozdější doby, zejména podél pobřeží Británie a francouzské Bretaně. Nejslavnější z těchto "ztracených zemí" je nepochybně Lyonesse, která se stala součástí legendy o Artušovi.
Nejranější písemnou zprávu o ztracené zemi u pobřeží Cornwallu najdeme v Itineráři Williama z Worcesteru z 15.století. Zmiňuje se o "lesích a polích a 140 farních kostelích, jež jsou všechny nyní potopeny mezi Mountem a ostrovy Scilly", nedává však utonuté zemi řádné jméno. Cornwallský starožitník Richard Carew byl asi prvním, kdo ztotožnil tuto ztracenou zemi s Lyonesse z artušovské legendy. Jeho zpráva o tom se objevila v díle Williama Camdena "Britannia" a později v jeho vlastním Přehledu Cornwallu (1602). Napsal : "A celé vetřelecké moře ukořistnilo celou zemi Lyonesse spolu s rozličnými jinými kusy nemalého rozsahu, a že taková Lyonesse tu vzkutku byla, o tom zůstaly dosud důkazy. Prostor mezi Koncem světa a ostrovy Scilly, jehož jest asi 30 mil, podržel do dnešního dne ono jméno v cornwallském jazyce, Lethosow, a má nepřetržitou hloubku 40-60 sáhů, což je ve vlastním panství moře věc nikoli obvyklá".
Kromě toho leží v půli cesty mezi Koncem země a ostrovy Scilly skupina skal zvaná Sedm kamenů, ohraničující známou oblast v cornwallštině jako Tregva (obydlí). Rybáři hlásili, že tu vylovili kusy dveří a oken. Příběh o Lethosowu, vyprávěný v Carewově době, zněl tak, že když se přihnalo moře a zatopilo kraj, unikl muž jménem Trevilian, který cválal na bílém koni těsně před vlnami. To bylo všeobecně považováno za původ erbu Trevelyanů, koně vystupujícího z moře. V artušovské romanci je Lyonesse jméno domova hrdiny Tristana, synovce krále Marka a milence Markovy ženy Iseult (Izoldy). Protože Mark byl králem Cornwallu, usoudil Carew nebo jiný autor, že cornwallská ztracená země a Lyonesse jsou jedno a totéž. Ale mediovelisté věří, že je to omyl a že Lyonesse je zkomolenina staršího názvu Tristanovy země. Ten zněl Loenois, to jest Lothian ve Skotsku. Tato lokalizace je ve shodě se skutečností, že Tristanovo vlastní jméno patřilo jedomu piktskému knížeti z 8.století. Jakmile byla cornwallská ztracená země ztotožněna s Lyonesse, začala se vyhřívat na výsluní artušovské legendy. Lord Tennyson tam umístil Artušovský dvůr Camelot a mystici očekávali, že uvidí, jak Lyonesse vystupuje opět z vln, nebo že ji spatří u Konce země ve vizi.
Stejně jako Atlantida se stala Lyonesse působivým symbolem vyjadřujícím stesk po zlatém věku, který zanikl, a po cornwallské minulosti slavnější než přítomnost. Cornwallský historik William Borlase, píšící v roce 1753, poukázal jako na náznak ztracené země na řadfu kamenů, které vybíhají na pobřeží Samson Flats na ostrovech Scilly. Protože vypadají jako zídky mezi poli, byly považovány za dílo lidských rukou a ve dvacátých letech se objevila teorie, že to byly skutečně starodávné hranice polí popstevné v době bronzové. Oceánografové však dnes říkají, že aby moře zaplavilo to, co bylo kdysi obdělávanou půdou, musela by za poslední tři tisíce let stoupat hladina oceánu o více než 3,7 metru. Přijatelnější je teorie, že zdi byly pastmi na ryby, jež se vždy za nejvyššího přílivu zavíraly. Nejsou však jediným náznakem, že tu moře připravilo zemi o půdu. Na pobřeží ostrovů St. Martin, Little Arthur a Tean jsou částečně potopené kruhy chat a cesty, o nichž se předpokládá, že je zalilo moře v římské době. Ale k poklesu půdy ve velkém měřítku jako v tomto případě docházelo kolem pobřeží Británie v době železné jen velmi zvolna. Ponoření muselo být postupné a neustálé a nebyla to jediná traumatizující událost, jejímž svědkem by mohl být člověk, který si ji zapamatoval.
Příběh o Lethosowu/Lyonesse má svůj protějšek v Bretani, kde leží pod zálivem Douarnenez potopeno veliké město Ker-Is. Potopě unikl jen král Gradlon, který stejně jako Tristan cválal na bílém koni před záplavou. Oba příběhy jsou spojeny s hrdiny ze 6.století a oba patří ke keltskému světu. I když neexistují žádné důkazy o nějaké velké potopě v keltské oblasti oné doby, mohlo jít docela dobře o lokální pohromu způsobenou výjimečně vysokým příbojem podobným tomu, který zažilo východní pobřeží Anglie v roce 1953. Je možné, že když mniši z opatství v Mont St. Michel v Bretani založili v Cornwallu dceřinský dům, přinesli s sebou příběh o potopě. Ať už historka začala kdekoli, lze uvěřit, že kdysi došlo k potopě, která nabývala v průběhu vyprávění na rozměrech : ztracená vesnice se proměnila v město a z města se časem stalo království. Lidé zapomněli, kde k tomu došlo, a zasadili příběh tam, kde byly důkazy v podobě ponořených staveb, což bylo v "době příběhů" a nejlepším zasazením bylo v keltském heroickém věku Artuše, Gradlona a Tristana.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama