Je mnoho slov, která se jinak píší, jinak vyslovují a jinak myslí.

Šangri-la

13. září 2008 v 8:22 |  Ztracené země světa
Přilepena ke svahu Karakalu, nejkrásnější hory na zemi, kdesi "daleko za západním hřebenem Himaláje", tvoří lamaserie společně s laiky v úrodném údolí pod ní rajskou komunitu. Obyvatelé žijí v míru a souladu a řídí se zásadami umírněnosti. Jeden z budoucích lamů říká : "Vládneme s umírněnou přísností a na oplátku se spokojujeme s umírněnou poslušností". Později vysvětluje hlavní lama, jak tato benevolentní autokracie funguje : "Nemáme nic strnulého, žádná nesmlouvavá pravidla. Jednáme, jak považujeme za vhodné, poněkud vedeni příkladem minulosti, ale ještě víc svou současnou moudrostí a svým jasnozřením budoucna". Ideální komunita někde v Asii, izolovaná od zkaženosti civilizace, upoutala obrazotvornost 20.století, také díky dobrodružném románu od Jamese Hiltona "Ztracený obzor".
Tato tajná obec lamů, žijící za normálním prostorem a schopná předvídat budoucnost, je zasvěcena záchraně civilizace před barbarstvím, o němž předpovídají, že zachvátí svět tam venku. Ztracený obzor se svým skrytým klášterem a bolestným milostným příběhem uchvátil západní fantazii a Šangri-la se stalo vedle Atlantidy, Lyonesse a Eldorada součástí lidové mytologie jako aspirace, svět snů, často hledaný, ale zřídka nacházený. Ztracený obzor možná není čirým výmyslem. Může být založen na tradicích o skrytém ráji, už odedávna běžných na Dálném východě. Rané buddhistické spisy jej nazývají Čang Šambala a popisují jej jako zdroj prastaré moudrosti. Víra v něj byla kdysi široce rozšířena - v Číně měly hory Kchung-lun pověst, že obsahují údolí, kde žijí v dokonalé harmonii nesmrtelní, zatímco v indické tradici existovalo místo zvané Kalápa severně od Himaláje, kde žijí dokonalí lidé. V Rusku se říkalo, že kdyby člověk sledoval cestu tatarských hord až zpátky do Mongolska, nalezl by Bělovodje, kde žijí stranou svatí muži v Zemi bílých vod. O Šambale, nyní jiném názvu pro Šangri-la, tvrdily pověsti, že leží v Tibetu nebo severně od něho, kde zdánlivě neproniknutelné hory obklopují posvátná údolí, jež jsou úrodná i svěže zelená. Otázkou je, zda tento skrytý ráj opravdu existoval nebo byla jeho realita zcela duchovní.
Dokud ji v roce 1950 neobsadili Číňané, mohla si vysoká tibetská náhorní plošina činit nároky na to, že je nejodlehlejším místem na světě. Tato okolnost napomáhala k vytváření vysoce duchovní společnosti, které vládl ze své klášterní citadely v Lhase dalajlama. Zejména po uzavření Lhasy, která se stala v 19.století pro Evropany zakázaným městem, živil Tibet mezi Zápaďany ovzduší víry, v němž byli ochotni akceptovat i zázraky. Buddhistickým lamům čili mnichům a mystikům byli přisuzovány neobyčejné schopnosti. Jednou z nejdramatičtější byl lung-gom, výcvik, který umožňoval adeptům překonat zemskou přitažlivost a snížit svou tělesnou váhu, takže se mohli pohybovat ohromující rychlostí. V rané části našeho století strávila britská cestovatelka Alexandra David-Neelová v Tibetu 14 let a pozorovala jednoho z těchto běžců, která později napsala : "Viděla jsem jeho dokonale klidný, nevzrušený obličej a doširoka otevřené oči s pohledem upřeným na jakýsi neviditelný vzdálený předmět, umístěný kdesi vysoko ve vzduchu. Muž neběžel. Zdálo se, že se zvedá ze země a postupuje kupředu skoky...Jeho kroky měly pravidelnost kyvadla". David-Neelová byla teozofka a je možné, že její popisy tibetských lamů byly zabarveny její touhou věřit. Ale předpokládáme-li, že byla nestraným pozorovatelem, měli bychom hledat Šambalu v Tibetu a kolem něho, její "mystičtí mistři" odpovídají popisu obyvatel této utopie.
Cestovatel Nikolaj Roerich, ruský rodák a další člen Teozofické společnosti, zaznamenal ve své Šambale (1930) několik svých návštěv Tibetu. V roce 1928 se zaptal jednoho lamy, zda je Šambala skutečným místem, dostal odpověď : "Je to mocné nebeské panství. Nemá nic společného s naší zemí...". Zdá se, že Roerich, který o sobě věřil, že je sám pod ochranou Šambaly, se přesvědčil, že to byla vytáčka, a že lamovy další poznámky naznačovaly skutečné místo. Také buddhistická tradice o podzemním ráji známém jako Agarta byla uvedena ve spojitost se Šambalou. Roerich, který mu říkal Agharti, o něm slyšel na své výpravě do Altajského pohoří, Mongolska a Tibetu v roce 1924. Jeden lama mu řekl, že Šambala je veliké město v srdci Agharti, kde vládne král světa. Roerich nabyl přesvědčení, že Agharti je podzemními tunely spojeno se všemi národy na světě. Edward Bulwer Lytton, autor Posledních dnů Pompejí, vyjádřil některé z těchto myšlenek ve svém románu Přicházející pokolení (1871). Popisuje svět pod zemskou kůrou, kde žije nadřazená rasa, Vril-jové. Procvičováním vril- psychokynetické energie, vyvinutější u dominantního ženského pohlaví - plánují dobytí "horního světa".
Představa této vyšší rasy a jejich mystické síly vril se projevila jako velice atraktivní jak pro okultisty, tak pro nacisty. Hitler prý věřil v sílu vril a v to, že v podzemí žije rasa nadlidí. Vyslal prý výpravy, aby pátraly v německých, švýcarských a italských dolech po vchodu do jejich království. Od vznešeně klidného Šangri-la po poněkud zlověstné asociace Agharti je ironií, že titíž barbaři, které předpovídal ve Ztraceném obzoru nejvyšší lama, by měli usilovat o příslušnost k legendě o posvátné utopii, jak spolu bok po boku soupeří síly dobra a zla i na těch nejuctívanějších místech na světě.
Přesné umístění Šangri-ly nenajdeme na žádné mapě, ale příběhy a legendy o ní ukazují na Asii severně od Indie. Snad ji lze nalézt na tibetské straně Himaláje, nebo mezi horami Kchun-lun v západní Číně, nebo v Altajském pohoří v Mongolsku. Ať už leží kdekoli, poutníci budou potřebovat něco víc než jen mapu, aby je tam zavedla - musí na to být připraveni duchovně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama